ECLI:CZ:US:2023:1.US.56.23.1
sp. zn. I. ÚS 56/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 229/2022-156 ze dne 11. 10. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Volodimira Szmozsánika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 76/2021-79 ze dne 1. 3. 2022, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 26 312 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku specifikovaného řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), a na náhradě nákladů řízení částku 34 912 Kč.
2. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost po formální stránce netrpí vadami podání a není opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z důvodů podrobně vyložených v bodech 4–11 usnesení sp. zn. I. ÚS 105/20 ze dne 8. 12. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud považuje stížnost za podanou osobou oprávněnou a řádně zastoupenou [§30 odst. 2 a §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Ústavní stížnost je rovněž přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, procesní předpoklady jejího projednání jsou tak splněny.
3. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se měl odvolací soud – navzdory přiznané bagatelnosti předmětu řízení – dopustit nepřesvědčivým a nepřezkoumatelným odůvodněním; její námitky nebyly srozumitelně vypořádány a důkazní návrhy zůstaly opomenuty. Věc si podle stěžovatelky zasluhuje pozornost Ústavního soudu z kvalitativního hlediska, neboť se odvolací soud v typových kauzách dopouští vůči ní libovůle opakovaně a s ohledem na povahu sporů plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a úpravu místní příslušnosti je jí ovlivněna řada dalších soudních řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Obsáhlou rekapitulací a argumentací se stěžovatelka snaží Ústavní soud (stejně jako obecné soudy před ním) přesvědčit o tom, že není spravedlivé, aby stát odškodňoval za nepřiměřeně dlouhé řízení pachatele správních deliktů (porušování zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, poskytováním přepravy za využití platformy Uber bez dokladu o oprávnění k podnikání a bez evidence vozidla v evidenci vozidel taxislužby). Vedlejší účastník se podle názoru stěžovatelky v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení (což je primárním smyslem odčinění nepřiměřené délky řízení) nenacházel, neboť o spáchání správního deliktu nebylo pochyb a jeho obrana ve správním (i navazujícím soudním) řízení byla účelová a zjevně bezúspěšná. Stěžovatelka se snažila v řízení před obecnými soudy prokázat, že vedlejší účastník nehradil v rámci správního trestání uloženou sankci z vlastních prostředků (měla být – stejně jako řada dalších případů – hrazena z prostředků některé ze společností propojených v rámci holdingu souhrnně označitelného značkou Uber), na podporu tvrzení, že žalovaný nárok je ze strany vedlejšího účastníka zneužitím práva a jako takový by neměl požívat soudní ochrany; nebyla však odvolacím soudem vyslyšena. Odvolací soud tak porušil zákaz tzv. opomenutých důkazů.
6. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že různé senáty téhož soudu přistupují k naznačené problematice různě (viz odkaz na řízení vedené pod sp. zn. 18 Co 191/2022); jde ovšem o různé přístupy k výkladu podústavního práva. Sama tato skutečnost proto k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nevede; není úlohou Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Potencialita takového zásahu je přitom v případě stěžovatelky – státu – ne-li pojmově vyloučena, pak velmi omezena (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 105/20). Jelikož v projednávané věci absentuje s ohledem na bagatelní výši přiznané částky dovolací přezkum, bude na odvolacím soudu, aby vlastní rozhodovací činnost sjednotil.
7. Předvídatelnost a jednotnost soudní praxe je požadavek plynoucí ze samotné podstaty demokratického právního státu. Právní závěr o výši odčinění nemajetkové újmy není exaktní disciplínou, představa o její spravedlivé výši se může lišit podle různých kritérií, jimž každý člověk subjektivně přiznává různou váhu. Volná úvaha soudu podle §136 o. s. ř. je proto v zájmu zajištění předvídatelnosti a jednotnosti soudního rozhodování sice korigována východisky a kritérii, která nastavuje svou judikaturou Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecné justice, vždy však hrají při rozhodování konkrétní kauzy roli i její specifické, jedinečné okolnosti, k nimž soud musí přihlédnout. Přezkum volné úvahy soudu příslušného k rozhodnutí o výši nemajetkové újmy se z povahy věci omezuje na zjevné excesy, vybočující z pravidel logiky zásadním způsobem. Takový případ by přiměl ke kasačnímu zásahu Nejvyšší soud, stejně jako soud Ústavní, neboť by byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny; v nynější věci však nenastal.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu