ECLI:CZ:US:2002:1.US.566.02
sp. zn. I. ÚS 566/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti TJ Avia Č. zastoupené advokátem JUDr. K. P. se sídlem, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 14 Cm 80/93, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 11 Cmo 261/2000, 11 Cmo 263/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 641/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze shora označeným rozsudkem ve věci žalobce TJ Sokol Č. proti žalované stěžovatelce o navrácení majetkových práv rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna se žalobcem uzavřít blíže specifikovanou dohodu o zřízení práva bezplatného užívání nemovitostí, popsaných v této dohodě, a zároveň zamítl žalobu ohledně vydání těchto nemovitostí.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem uvedený rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud, který postupoval podle o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., především konstatoval, že z okolnosti, že se odvolací soud výslovně nevypořádal s návrhem na připuštění dovolání, nelze dovozovat "zmatečnostní" vadu řízení a tedy ani přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na přípustnost dovolání a zabýval se tím, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má v daném případě zásadní právní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V tomto směru však konstatoval, že otázky (1.) (ne)přípustnosti záměny původního žalobce (občanského sdružení) za jeho organizační jednotku, (2.) právní subjektivity organizační jednotky občanského sdružení, (3.) nedostatku formální totožnosti dobrovolné organizace s tzv. oprávněnou organizací a (4.) neexistence intabulovaného věcného práva k datu 31. 3. 1948 jako překážky pro jeho zcela nové intabulační řízení po r. 1990 formou bezplatného užívání, a to proti vůli aktuálně zapsaného vlastníka, nepředstavují otázky zásadního právního významu, neboť odpovědi na ně již dala blíže popsaná judikatura obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená zejména v čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 90 a v čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, 3, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že prý namísto původního žalobce vystupoval před obecnými soudy zcela jiný subjekt a že tedy došlo k nepřípustné záměně žalobců. Obecné soudy rovněž odmítly provést některé navržené důkazy, jimiž mělo být zjištěno, zda došlo či nikoliv k přechodu práv mezi účastníky řízení "na straně žalobní". Protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že nerozpoznal otázku zásadního právního významu, a to ani pokud jde o nepřípustnost záměny účastníka na straně žalobce.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jejím dovolání. Stěžovatelka tedy zjevně považovala dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci proto stěžovatelka pochybila v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodala též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně, jelikož přípustnost uplatněného dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou o.s.ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) závisela především na posouzení samotného Nejvyššího soudu. V době podání dovolání tedy nebylo zjevné, že se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelky jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000. Doručením tohoto rozsudku začala stěžovatelce běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 16. 9. 2002, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů nedodržela.
Proto Ústavní soud konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovaným rozsudkům Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z toho důvodu musela být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud se jím může meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže shledá jeho přípustnost. Je tedy zjevné, že úkolem a smyslem dovolacího řízení není generálně napravit všechna pochybení, učiněná v předchozích řízeních před obecnými soudy a tato řízení v plném rozsahu přezkoumat, nýbrž - v případě dovolacího důvodu podle (tehdy platného) ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - sjednocovat judikaturu obecných soudů v případech zásadního právního významu, tzn. v případech judikaturou dosud neřešených nebo odchylujících se od konstantní judikatury obecných soudů.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože v daném případě odvolací soud dovolání nepřipustil (byť konkludentně a nikoliv výslovně, viz text shora) a Ústavní soud respektuje skutečnost, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333), shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu