ECLI:CZ:US:2001:1.US.571.99
sp. zn. I. ÚS 571/99
Usnesení
I. ÚS 571/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. B., zastoupené JUDr. J. G., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 469/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 16. 11. 1999 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 469/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 29 C 102/98. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci v daném sporu, společnosti Z. I., s. r. o. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem), částku 25 716 Kč s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení. Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem dne 22. 6. 1995 kupní smlouvu, ve které se zavázala odebrat od něj zboží (nádobí), v celkové ceně 1 338 DEM, kterou měla zaplatit ve 24 splátkách. Jelikož stěžovatelka tak neučinila, podal na ni vedlejší účastník žalobu, které Okresní soud v Karviné vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odmítl námitky stěžovatelky, když uvedl, že stěžovatelka neprokázala, že by od smlouvy platně odstoupila, přičemž možnost odstoupení od smlouvy nebyla stranami ve smlouvě ani dohodnuta. K námitce, že objednané zboží nemělo žádanou kvalitu soud nemohl přihlédnout, jelikož stěžovatelka objednané zboží vůbec nepřevzala. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že by smlouvu uzavřela pod psychickým nátlakem, neboť soudu nepředložila žádné důkazy, které by mohly vést k závěru, že vůči ní bylo ze strany vedlejšího účastníka při uzavírání smlouvy použito výhružky.
Krajský soud v Ostravě po odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z výpovědi stěžovatelky v odvolacím řízení soud zjistil, že při uzavírání smlouvy byl i její tehdejší manžel a děti, stěžovatelka prý byla pod vlivem alkoholu, nepamatovala si však množství, které údajně vypila. Soud uvedl, že žalovaná nebyla schopna vysvětlit, v čem měl spočívat tvrzený psychický nátlak na uzavření smlouvy. Reprezentant firmy, P. S., který je bývalým spolužákem stěžovatelky, ji prý nabádal k podpisu smlouvy slovy "podepiš to". Krajský soud v Ostravě po provedeném dokazování uzavřel, že tvrzení o psychickém nátlaku, jakož i o tom, že smlouvu uzavírala pod vlivem alkoholu nebylo vůbec konkretizováno a stěžovatelka nenabídla ani žádné důkazy pro svá tvrzení. Pokud jde o možnost odstoupení od smlouvy, pak stěžovatelky neuvedla žádné důvody pro odstoupení od smlouvy ze zákona, vyjma důvodů, které by mohla uplatnit v rámci odpovědnosti za vady teprve po převzetí zboží (§623 a násl. občanského zákoníku).
Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo, plynoucí z Listiny základních práv a svobod (aniž blíže specifikovala které právo), přičemž poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu (které rovněž nespecifikovala), ve kterém prý bylo vysloveno, "že každá smluvní strana má právo odstoupit od smlouvy a to i bez uznání důvodu s tím, že takto uzavřená smlouva je od samého počátku neplatná". Ústavní soud na tomto místě poznamenává, že ústavněprávní argumentace stěžovatelky je zcela nedostatečná a takto koncipovaný návrh na zahájení řízení byl přijat pouze s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i na to, že z obsahu stížnosti podstatné náležitosti, nutné k posouzení daného případu, přece jen vyplývají. Stěžovatelka měla vzhledem k okolnostem zkoumané věci zjevně na mysli nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 276/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 136).
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2000 uvedl, že se v odvolacím řízení podrobně zabýval obranou stěžovatelky, vycházející ze základního předpokladu o neplatnosti uzavřené smlouvy. Důvody této neplatnosti stěžovatelka neprokázala, resp. nebyla schopna k nim nic konkrétního uvést, tím méně nabídnout jakýkoli důkaz. Její tvrzení o tom, že údajně od smlouvy odstoupila (k němuž rovněž neposkytla žádné důkazy), pak bylo v rozporu s jejím tvrzením o neplatnosti smlouvy, když od neplatně uzavřené smlouvy odstoupit nelze. Účastník řízení uzavřel, že má za to, že svým rozhodnutím neporušil žádná práva stěžovatelky, zakotvená v Ústavě či Listině základních práv a svobod.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, pokud by tyto soudy nepostupovaly v souladu s obsahem předpisů nejvyšší právní síly, resp. porušovaly zásady spravedlivého procesu. K takové situaci ve zkoumaném případě nedošlo. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 29 C 102/98, Ústavní soud zjistil, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací věc řádně projednaly při dodržení všech práv stěžovatelky a vynesly rozhodnutí, která přesvědčivě zdůvodnily. Rozsah práva na spravedlivý proces, vyplývající z hlavy páté Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod znamená zajištění práva na takové soudní řízení, ve kterém se uplatňují všechny zásady, stanovené v příslušných zákonných předpisech (v dané věci především v občanském soudním řádu), jakož i principy, zakotvené v uvedených předpisech nejvyšší právní síly. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by garantovalo úspěch v řízení, korunovaný vydáním rozhodnutí, které podle subjektivního názoru stěžovatele odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na výše citovaný nález Ústavního soudu, nutno konstatovat, že uvedené rozhodnutí vycházelo z jiného skutkového stavu a týkalo se poněkud odlišné procesní i hmotněprávní situace. Stěžovatelce se v průběhu řízení nezdařilo prokázat, ani že by uzavřená smlouva byla neplatná (údajný psychický nátlak na stěžovatelku zůstal v rovině jejího pouhého tvrzení), ani že by od této smlouvy řádně odstoupila za splnění stanovených zákonných, resp. smluvních podmínek. V takovém případě, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené.
Ze všech vyložených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu