ECLI:CZ:US:2017:1.US.578.15.1
sp. zn. I. ÚS 578/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, AK se sídlem Čechyňská 365/23, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 T 310/2013-204, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 8 To 145/2014-227, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 2. 2015 č. j. 8 To 41/2015-282, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 5 Tdo 1136/2014-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 9 T 310/2013 byl stěžovatel shledán vinným, že v období od 23. 10. 2010 do 15. 1. 2011 jako vlastník domény www.XXX.cz a její administrátor sděloval veřejně bez souhlasu autorů nebo výrobců a v rozporu s ustanovením §12, §30 a §80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), na celosvětové síti Internet metodou embeddingu audiovizuální záznamy epizod seriálů, aniž by k tomu měl souhlas nositelů práv, a jako vlastník uvedené domény získal mimo jiné majetkový prospěch, konkrétně příjem z reklamy prostřednictvím reklamního systému ETARGET ve výši 5.571,- Kč. Tím spáchal přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
2. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Brně. V odvolání stěžovatel namítl procesní pochybení spočívající v tom, že znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, který byl vypracován před zahájením trestního stíhání stěžovatele, je obsahově vadný a ve svých závěrech nepřesvědčivý; vina stěžovatele tak nebyla náležitě prokázána. I přes námitky stěžovatele však Krajský soud v Brně zamítl jeho odvolání usnesením ze dne 29. 4. 2014 pod sp. zn. 8 To 145/2014 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 2. 2015, viz záhlaví tohoto usnesení) jako nedůvodné.
3. Stěžovatel pak toto usnesení napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, postaveným na čtyřech námitkách. V první stěžovatel argumentoval, že podle aktuální judikatury Soudního dvora Evropské unie nelze považovat umisťování odkazů na autorskoprávní díla bez souhlasu držitelů majetkových autorských práv za porušení autorského práva. V druhé namítl porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že bylo dokazováno znaleckým posudkem, který byl vypracován před zahájením jeho trestního stíhání. Třetí směřovala k tomu, že stěžovatelova vina nemohla být dostatečně prokázána, jestliže v době zpracování znaleckého posudku nebyly odkazy na předmětná autorská díla dostupné. Poslední námitka vytýkala nižším instancím porušení zásady ultima ratio, neboť stěžovatel nebyl předem kontaktován Českou protipirátskou unií a nebylo mu sděleno, že svým jednáním porušuje autorské právo.
4. Nejvyšší soud v rámci dovolání posuzoval toliko první a poslední námitku; další dvě neshledal podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod. Ve svém usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1136/2014 se přesto vyjádřil ke všem stěžovatelovým námitkám. Zejména k první připomněl, že příslušná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie směřují k odkazování na díla dříve zveřejněná pro uživatele internetu se souhlasem držitelů majetkových práv autorských, a že stěžovatel odkazoval na díla zveřejněná zjevně neoprávněně. Poslední námitku vyhodnotil též jako nedůvodnou a současně irelevantní, neboť stěžovatel porušoval autorskoprávní předpisy po delší dobu, tedy soustavně. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Ústavní soud následně v zachované lhůtě obdržel dne 23. 2. 2015 návrh podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2, čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 1, čl. 2, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv ve třech základních aspektech. Za zásadní považuje nerespektování předchozích rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, neboť jednání, kterého se měl dopustit, je posuzováno jako jednání praeter legem. Druhou namítanou skutečností je, že stěžovateli nebyl během řízení před soudem prvního stupně zpřístupněn (v kopii) DVD nosič obsahující webové stránky, jež měl stěžovatel provozovat; přitom tento nosič sloužil jako podklad k vypracování znaleckého posudku, jenž byl součástí dokazování v trestním řízení. Konečně pak podle stěžovatele právě znalecký posudek, při jehož provádění a hodnocení navíc došlo k procesním vadám, vyzněl ve skutečnosti v jeho prospěch.
7. V rámci první námitky stěžovatel odkazuje na dvě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU"). Ve věci C-466/12 Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB (dále jen "případ Svensson") SDEU konstatoval, že pokud jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nejde o "sdělování veřejnosti" ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen "směrnice"), pokud toto sdělování není určeno "nové veřejnosti". Dle stěžovatele je tak přípustné legálně odkazovat pomocí hyperlinků na chráněná díla volně dostupná na jiné internetové stránce. Stěžovatel dale poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-348/13 BestWater International GmbH v. Michael Mebes a Stefan Potsch (dále jen "případ BestWater"), v němž se konstatuje, že umístění tzv. embedded odkazu na chráněné dílo na vlastní webovou stránku není zásahem do autorského práva ve smyslu směrnice. Stěžovatel srovnává nosné důvody těchto rozhodnutí s okolnostmi vlastního případu a uzavírá, že jeho jednání nebylo porušením autorského práva ve smyslu směrnice i autorského zákona a nemělo být posouzeno jako trestný čin podle ustanovení §270 odst. 1 trestního zákoníku. V tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces včetně porušení práva rovnosti stran.
8. Druhá námitka stěžovatele se vrací k jeho po celé řízení vznášenému požadavku, aby mu byl poskytnut DVD nosič, jenž sloužil jako podklad k vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika znalcem Ing. Jankou. Jelikož stěžovateli kopie předmětného DVD nosiče s obsahem internetových stránek www.XXX.cz (vydán soudu společností ONEsolution, s. r. o. na základě příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 12. 2011 sp. zn.30 Nt 1373/2011) nebyla poskytnuta, nemohl se vyjádřit k jeho obsahu, a došlo tak podle jeho názoru opět k porušení rovnosti stran, zásady volného hodnocení důkazů a tedy jeho práva na spravedlivý proces.
9. Konečně stěžovatelova třetí námitka směřovala především k již zmíněnému znaleckému posudku z oboru kybernetiky vypracovanému znalcem Ing. Jankou dne 21. 6. 2012. Znalec byl přibrán a posudek vypracován ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a navíc podle stěžovatele v jiné věci. Z toho důvodu se stěžovatel nemohl vyjádřit k osobě znalce, případně k jemu položeným otázkám. Poněvadž znalec ve svém posudku a i při výslechu uváděl, že z obsahu posuzovaného DVD disku nelze jednoznačně určit, zda odkazy na chráněná díla vložil na internetové stránky stěžovatel, zda odkazy v rozhodné době byly funkční a zda na odkazovaných zdrojích byla dostupná celá chráněná díla, nebyla znaleckým posudkem prokázána vina stěžovatele a měla se uplatnit zásada in dubio pro reo. Stěžovatel argumentuje porušením principu presumpce neviny, práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, porušením zákonnosti procesu a principu rovnosti stran, a tedy porušením svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
10. Stěžovatel se rovněž ohradil vůči formulaci odůvodnění zamítavého usnesení Krajského soudu v Brně, že "je výsadním právem soudu I. stupně provedené důkazy hodnotit a odvolacímu soudu nepřísluší z podnětu podaného odvolání měnit skutkové, resp. právní závěry jen proto, že by případně hodnotil důkazy jinak". Tu považoval za popření zásady dvojinstančnosti řízení a porušení svého práva na účinný opravný prostředek.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy povolán k "instančnímu" přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo v rozhodnutí v něm vydaném nebyly dotčeny normy ústavního pořádku, resp. chráněná práva nebo svobody účastníka řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem současně je, aby rozhodnutí obecných soudu byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud provedl přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že do ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
14. Napadená rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení a obsahují odůvodnění, která nevykazují žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval.
15. Ústavní soud připomíná, že trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu. Za zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu se podle autorského zákona považuje rovněž neoprávněné sdělování díla veřejnosti.
16. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí SDEU se věnují otázce, zda a za jakých podmínek lze odkazování hypertextovými odkazy v prostředí internetu považovat za sdělování díla veřejnosti. V případu Svensson SDEU konstatoval, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice - není-li takto dílo sdělováno "nové veřejnosti" (není-li tedy odkazováním rozšířen okruh subjektů, kterým je dílo zpřístupněno). K tomu podle SDEU v případě Svensson nedošlo; dílo bylo na zdrojové internetové stránce, na kterou bylo odkazováno, sdělováno se souhlasem vykonavatele majetkových autorských práv. V případě BestWater se SDEU zabýval obdobnou otázkou, avšak s tím rozdílem, že v tomto případě šlo o odkazování formou tzv. embeddovaných odkazů, kdy je obsah zdrojové stránky včleněn do stránky odkazující. Zde SDEU odkázal na případ Svensson a konstatoval, že není-li chráněné dílo sdělováno odlišnými technickými prostředky nebo "nové veřejnosti" (veřejnosti, kterou nezohlednil držitel majetkových práv autorských při původním souhlasu se sdělením díla veřejnosti), nejde o sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice. Ačkoli bylo dílo na internetové stránce (stale v případu BestWater) zveřejněno neoprávněně, bylo dříve umístěno se souhlasem vykonavatele práv na jiné internetové stránce přístupné téže veřejnosti. Otázce odkazování na (ne)oprávněně zveřejněné chráněné dílo se SDEU věnoval též ve věci C-160/15 GS Media BV v. Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc. a Britt Geertruida Dekker, přičemž v rozsudku tamtéž uzavřel, že za účelem posouzení, zda umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, představuje "sdělování veřejnosti" ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba určit, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.
17. Na základě těchto rozhodnutí lze identifikovat čtyři různé situace, které mohou nastat při odkazování na chráněná díla dostupná na internetových stránkách. V prvním případě jde o odkazování na díla oprávněně zveřejněná na odkazované stránce, kdy nejde o sdělování díla ve smyslu směrnice. V druhém případě jde o odkazování na chráněná díla neoprávněně zveřejněná na příslušné internetové stránce, která jsou však pro stejnou veřejnost oprávněně zveřejněná na jiné internetové stránce; ani v tomto případě nejde o sdělování díla. Ve třetím případě jde o odkazování na chráněná díla neoprávněně zveřejněná, která ani nejsou oprávněně zveřejněna jinde, odkazování je však prováděno nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl. Ani v tomto případě nejde o sdělování veřejnosti. Pokud je však na internet odkaz na chráněné dílo, které nebylo oprávněně na internetu sděleno veřejnosti, vložen osobou, která ví nebo mohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl a nemá k tomu souhlas vykonavatele majetkových práv autorských, jde o neoprávněné sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice. Byl-li pak takový odkaz zveřejněn za účelem dosažení zisku, vědomost o protiprávní povaze zveřejnění díla je presumována.
18. Národní soudy jsou vázány rozhodnutími SDEU o předběžných otázkách a nemohou se od jeho judikatury odchýlit.
19. Stěžovatel zveřejňoval odkazy na chráněná díla, která byla na odkazovaných internetových stránkách umístěna neoprávněně. Stalo se tak navíc za účelem dosažení zisku. Je tedy nesporné, že je třeba jeho jednání považovat za neoprávněné sdělování díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona. K zásahu do chráněných práv k autorskému dílu navíc došlo v nikoli nepatrném rozsahu. Proto byly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podle §270 odst. 1 trestního zákoníku a v odsouzení stěžovatele nelze spatřovat porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv.
20. Stran stěžovatelovy námitky o nezpřístupnění DVD disku s obsahem internetové stránky www.XXX.cz Ústavní soud konstatuje, že předmětný DVD disk nebyl stěžejním důkazem a byl jako zdroj důkazního materiálu využit pro znalecký posudek, jehož obsahem byly výpisy všech relevantních údajů z disku, o něž se znalec při vypracování posudku opíral. Ačkoli stěžovateli nebyl DVD disk zpřístupněn, což lze obecným soudům vytknout, byly mu známy všechny rozhodné skutečnosti a mohl využít svých procesních práv v relaci ke znaleckému posudku. Ani zde tedy nelze shledat procesní nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval.
21. Ostatní stěžovatelovy námitky jsou postaveny na pokračující polemice s názory obecných soudů, ačkoli se tyto s jeho argumentací ve všech podstatných částech obsáhle vypořádaly (srov. zejména s. 5 až 11 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení garancí spravedlivého procesu jejich porušení neshledal a na závěry obecných soudů v podrobnostech odkazuje.
22. Ústavní soud proto odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu