ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1136.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1136/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného D. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 145/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 310/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. R. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 v trestní věci vedené pod sp. zn. 9 T 310/2013 shledán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v období od 23. 10. 2010 do 15. 1. 2011, jako vlastník domény www.serialycesky.cz a její administrátor, bez souhlasu autorů nebo výrobců a v rozporu s ustanovením §12, §30 a §80 zákona číslo 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), sděloval veřejně na celosvětové síti Internet metodou embeddingu (video se po kliknutí na hypertextový odkaz zobrazí v nové vrstvě, tzv. shadowboxu, který překryje stránku pod ním tmavou barvou), audiovizuální záznamy epizod dvanácti seriálů konkrétně popsaných ve výroku o vině (včetně doby jejich vystavení a počtu shlédnutí), aniž by k tomu měl souhlas nositelů práv, a jako vlastník uvedené domény získal mimo jiné majetkový prospěch, konkrétně příjem z reklamy prostřednictvím reklamního systému ETARGET ve výši 5 571 Kč, a poškozeným společnostem Bontonfilm, a. s., AQS, a. s., Disney Enterprices, Inc., Paramount Pictures Corp., Twentieth Century Fox Film Corporation a Warner Bros. Entertainment Inc., zastoupeným Českou protipirátskou unií, IČ 45768706, způsobil objektivně přesně nezjištěnou škodu.
Za to byl obviněný odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. R. odvolání, které Krajský soud v Brně jako soud odvolací podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné usnesením dne 29. 4. 2014, sp. zn. 8 To 145/2014.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Vančury dovoláním, které opřel o dovolací důvod specifikovaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný D. R. primárně spatřoval v tom, že pouhé umístění odkazů na jiné internetové stránky není porušením autorského práva, takže osoba, která takové odkazy na www.serialcesky.cz, které byl vlastníkem a administrátorem, umístila, k tomu nepotřebovala svolení nositelů autorských práv. V souvislosti s tím obviněný poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-466/12 Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB ze dne 13. 2. 2014, ve kterém Soudní dvůr stanovil, že čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení. Soudní dvůr svůj závěr vysvětlil tím, že smyslem citovaného článku výše uvedené směrnice je bránit tomu, aby členský stát mohl poskytnout větší ochranu nositelům autorského práva tím, že pod pojem „sdělování veřejnosti“ zahrne více úkonů, než tento článek předpokládá.
V druhé části svého podání obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces tím, že znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, znalce Ing. Jana Janka byl zpracován ještě před zahájením jeho trestního stíhání, takže nemohl stížností brojit proti přibrání jmenovaného znalce ani otázkám, které měl v posudku znalec zodpovědět. Dále obviněný v souvislosti se znaleckým posudkem poukázal na to, že mu nebylo zpřístupněno DVD-R s daty, ze kterých měl znalec vycházet, a to i přes jeho výslovnou žádost. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že za tohoto stavu věci nemá jim zpochybňovaný důkaz hodnotu znaleckého posudku a mohl být proveden pouze jako listinný důkaz, přičemž Ing. Jan Janka měl vypovídat jen v postavení svědka a nikoli znalce.
Další námitka obviněného směřovala proti tomu, že výslechem znalce Ing. Jana Janka bylo zjištěno, že v době znaleckého zkoumání už nebyly odkazy (linky) funkční, takže nemohl zjistit, která osoba je na předmětnou doménu ukládala. Soudy obou stupňů za této důkazní situace měly podle obviněného respektovat zásadu in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Obviněný také zásadně nesouhlasil s tvrzením Krajského soudu v Brně, že odvolacímu soudu nepřísluší měnit skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jen proto, že by sám hodnotil důkazy jinak.
Obviněný D. R. namítl i porušení zásady ultima ratio s argumentem, že Česká protipirátská unie ho nikdy nekontaktovala a nesdělila mu, že na svých stránkách porušuje autorská práva. Poukázal i na to, že byl až do napadeného usnesení odvolacího soudu bezúhonnou osobou připravující se na budoucí povolání a záznam v rejstříku trestů ho významně znevýhodnil, ne-li zcela připravil o možnost zaměstnání.
V závěru dovolání obviněný s vědomím, že jde o námitku nad rámec uplatněného dovolacího důvodu, poukázal na okolnosti vydání a doručení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 9 T 310/2013, o jeho povinnosti zaplatit náklady soudního řízení, aby tím doložil, že soud prvního stupně nedodržoval právní normy ani v průběhu vykonávacího řízení.
Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. řádu ho podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radek Doležel se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že k dovolací argumentaci obviněného nejprve uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Připomněl, že zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení je možné připustit v určitém rozsahu jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace ale podle názoru státního zástupce v dané věci nenastala a je proto namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Státní zástupce se i přes výše uvedené stručně vyjádřil k obsahu skutkových námitek obviněného. K důkazu znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika uvedl, že k zahájení úkonů trestního řízení došlo dne 12. 10. 2011 a již poté byl policejní orgán s ohledem na §158 odst. 3 písm. b) tr. řádu oprávněn vyžadovat odborná vyjádření či znalecké posudky, takže ve věci opatřený znalecký posudek byl zásadně použitelný, i když v době jeho zadání a vyhotovení obviněný ještě nebyl trestně stíhán. K námitce obviněného týkající se nezpřístupněného DVD-R státní zástupce konstatoval, že pokud bylo v rámci zkoumání vyhotoveno, bylo pouze zálohou znaleckého posudku a jestliže ho soud jako důkaz nepoužil (nevycházel z něj, ani ho neměl k dispozici), není nutné, aby ho předkládal obviněnému.
Státní zástupce dále upozornil na to, že skutkový závěr o tom, která osoba umístila odkazy (linky) zpřístupňující chráněná díla na webovou stránku www.serialycesky.cz v období od 23. 10. 2010 do 15. 1. 2011, nevycházel jen ze znaleckého posudku, ale i z dalších skutečností, které na str. 4 a 5 svého rozsudku podrobně popsal soud prvního stupně. Tyto úvahy přitom vyplývají z provedených důkazů, s nimiž nejsou v žádném, natož extrémním, rozporu. Krajský soud v Brně se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jež vyplývaly z hodnocení provedených důkazů, neboť soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění.
Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce označil tu, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s výše citovaným rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci C-466/12 Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB ze dne 13. 2. 2014. Obviněnému ale státní zástupce nepřisvědčil s poukazem na to, že zmíněné rozhodnutí řešilo problematiku vytvoření odkazů (linků) na volně a zcela legálně přístupné články na stránkách internetových novin Göteborgs-Posten. Soudní dvůr konstatoval, že tyto články byly plně určeny veřejnosti, tedy shodné skupině osob, která je mohla užít (přečíst) prostřednictvím odkazů (linků) vytvořených Nilsem Svenssonem a dalšími, takže souhlas nositelů autorského práva ke zmíněným novinovým článkům pro sdělování veřejnosti daným způsobem nebyl nutný. Obviněný ovšem svými odkazy navazoval na zjevně protiprávní činnost serverů megaupoad.com a megavideo.com, která byla diskutována i v českých mediích, tedy nezpřístupňoval veřejnosti volná díla, ale díla, jejichž užití bylo nadále nositelem autorského práva nebo práv dalších k nim limitováno, což bylo z charakteru díla, šlo o televizní seriály, poměrně zřejmé a obviněný s tím musel být nepochybně srozuměn. Ostatně naplnění subjektivní stránky ani nenapadl.
Také námitku obviněného, že ve věci měla být aplikována zásada trestního práva ultima ratio, státní zástupce označil za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ovšem i ji shledal nedůvodnou. Uvedl, že jednání obviněného bylo zcela standardním případem jednání podle §270 odst. 1 tr. zákoníku a nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly výjimečně nižší hranici trestnosti. Současně státní zástupce zmínil, že není znakem skutkové podstaty podle §270 odst. 1 tr. zákoníku předchozí varování České protipirátské unie. Skutečnost, že odsuzující rozsudek měl na obviněného negativní dopad, pak státní zástupce označil za zcela běžný a většinou i požadovaný dopad trestního stíhání
Státní zástupce uzavřel, že právní posouzení skutku bylo podle něj provedeno správně a argumentace obviněného je nedůvodná, takže Nejvyššímu soudu navrhl, aby podaný mimořádný opravný prostředek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dospěl k závěru, že je tomu tak v případě námitky, že není nutné vyžadovat souhlas nositelů autorských práv v případě embeddingových odkazů na díla zpřístupněná na jiné internetové stránce, a také u námitky porušení principu ultima ratio. Všechny zbývající námitky jsou skutkové povahy a nelze je podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod jiné důvody dovolání taxativně vyjmenované v §265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud se přesto i k nim rozhodl ve stručnosti vyjádřit.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi.
Skutek obviněného, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechny znaky citované skutkové podstaty naplňuje. Obviněný totiž úmyslně bez souhlasu oprávněných nositelů práv podle autorského zákona zpřístupnil neomezenému okruhu uživatelů veřejné počítačové sítě Internet prostřednictvím hypertextových odkazů formou embeddingu audiovizuální záznamy epizod dvanácti seriálů, které cca v 90 000 případech uživatelé Internetu shlédli nebo alespoň si stránku s jejich záznamem otevřeli.
Dovolací námitce obviněného, že nejednal neoprávněně, protože jako majitel domény www.serialcesky.cz mohl bez svolení nositelů autorského práva odkázat prostřednictvím hyperlinků na chráněná díla, která byla volně přístupná na jiných internetových stránkách, v daném případě konkrétně na www.megaupload.com a www.megavideo.com, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Obviněným zvolený výklad totiž zcela pomíjí zásadní skutečnost, a to že díla, která zpřístupnil jiným uživatelům Internetu pomocí metody vloženého kódu, tzv. embedddingem (uživatelé Internetu, kteří klikli na jím nabízený odkaz, měli dojem, že se jim dílo zobrazuje na stránce www.serialcesky.cz, avšak toto dílo ve skutečnosti pocházelo ze stránek www.megaupload.com a www.megavideo.com), byla i na webových stránkách www.megaupload.com a www.megavideo.com umístěna bez souhlasu nositelů autorských práv, což mu bylo zřejmé. Navíc obviněný jednal se zištným úmyslem se porušením autorského práva, resp. práv dalších, obohatit, což činil prostřednictvím reklamního systému ETARGET. Za této situace je nerozhodné, zda sdělování bylo určeno nové veřejnosti nebo stejnému okruhu internetových uživatelů, který oslovovaly již shora jmenované servery. Řešení otázky „nové veřejnosti“ by přicházelo do úvahy jen tehdy, pokud by šlo o zpřístupnění chráněného díla, k jehož sdělení již nositelé autorského práva udělili svolení, a bylo by nutné pouze objasnit, jaký okruh veřejnosti přitom vlastně brali v potaz. Právě to bylo podstatou případu projednávaného Evropským soudním dvorem ve věci C-466/12 Nils Svensson a další proti Retriever Sverige AB (rozsudek ze dne 13. 2. 2014), na který obviněný poukázal a ze kterého účelově vybral pouze některé pasáže. Nils Svensson a další jednali ve vztahu k volně přístupnému dílu, které bylo za plného souhlasu nositele autorského práva šířeno veřejnosti internetovými stránkami, konkrétně šlo o novinové články umístěné na internetových stránkách Göteborgs-Posten. Evropský soudní dvůr konstatoval, že i uživatele jiných internetových stránek je třeba považovat za součást veřejnosti, kterou brali novináři v potaz již při udílení prvního svolení ke zveřejnění článků na internetových stránkách Göteborgs-Posten. Citované rozhodnutí Soudního dvora proto nelze vztáhnout na posuzovaný skutek obviněného způsobem, kterého se domáhá. Naopak toto rozhodnutí svědčí o správnosti právního posouzení skutku soudy nižších stupňů, protože poskytuje výklad toho, zda uvedení hypertextových odkazů na chráněná díla představuje sdělování veřejnosti ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10, Zvl. vyd. 17/01, s. 230) a Evropský soudní dvůr dospěl k jednoznačně kladnému závěru. Poukázal na to, že sdělování veřejnosti je definováno jako zpřístupnění díla veřejnosti takovým způsobem, že veřejnost může mít k těmto dílům přístup, a to bez ohledu na to, zda této možnosti využije. Obdobně ostatně rozhodl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 271/2013, řešící v podstatě identickou problematiku.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal dovolací námitku obviněného týkající se hmotně právního posouzení skutku jako zjevně nedůvodnou.
Ke skutkovým námitkám obviněného Nejvyšší soud nejprve připomíná, že z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je proto dovolací soud zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Z uvedeného vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud je vždy povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to ani tehdy, pokud by sám dospěl k jinému hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K zásadnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
V posuzované věci nelze učinit závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a návaznost obou těchto rozhodnutí na provedené dokazování. Nejvyšší soud se přesto, jak již shora avizoval, rozhodl zcela nad rámec dovolacích důvodů stručně ke skutkovým námitkám obviněného vyjádřit.
Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. strany 3 až 5 odsuzujícího rozsudku a 3 až 4 usnesení odvolacího soudu) dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě kterých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že to byl právě obviněný D. R., kdo jako vlastník domény www.serialcesky.cz a její administrátor bez souhlasu nositelů práv podle autorského zákona pomocí embeddingových odkazů umístěných na této doméně sděloval uživatelům počítačové sítě Internet audiovizuální záznamy epizod různých seriálů a měl z toho osobní finanční profit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že osobou, která zaregistrovala doménu www.serialcesky.cz, provozovala ji a inkasovala zisky z reklamy, byl právě obviněný D. R. Svědčí o tom obstarané listinné důkazy, znalecký posudek a vysvětlení poskytnuté P. P. (z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že úřední záznam o něm byl přečten podle §211 odst. 6 tr. řádu se souhlasem obviněného a státního zástupce). Vyjmenované důkazy spolehlivě prokázaly, že obviněný byl jediným majitelem a současně provozovatelem domény www.ceskyserial.cz počínaje dnem 23. 10. 2010, kdy si ji zaregistroval, a konče dnem 29. 7. 2011, kdy ji prodal za 10 000 Kč P. P., který mu peníze zaslal na jeho účet vedený u Komerční banky, a. s. Bylo zjištěno, že na tentýž účet obviněný obdržel opakovaně v době, kdy byl vlastníkem domény, od společnosti Etarget CZ, s. r. o., platby za zobrazování reklamního banneru na stránkách www.serialcesky.cz. Tyto finanční prostředky obviněný dále nikomu nepřeposílal a ani hotově nevybíral z účtu částky, které by odpovídaly těmto pravidelným platbám. Jeho obhajoba, že byl pouze nastrčenou osobou a fakticky doménu vlastnil a provozoval někdo jiný, jehož dnes nedokáže ztotožnit, přestože mu údajně předával veškeré výnosy z reklam, tím byla spolehlivě vyvrácena. Soud prvního stupně zvažoval i možnost, že webové stránky lze zaregistrovat za pomoci smyšlených údajů. Nenašel ale žádné logické vysvětlení, proč by osoba odlišná od obviněného uváděla v rámci registrace domény jeho osobní údaje včetně mobilního telefonu, který obviněný posléze uvedl i jako své kontaktní číslo pro potřeby trestního řízení. Rovněž nelze rozumně vysvětlit, proč by tento neznámý pachatel peníze získané z reklamy nechal posílat na bankovní účet obviněného, ke kterému neměl přístup. Nadto soud prvního stupně přiléhavě upozornil na skutečnost, že jméno uživatele, který předmětnou doménu nabízel k prodeji na internetových stránkách „webtrh“, je složeno z křestního jména obviněného a jeho data narození. Ze znaleckého posudku bylo současně zjištěno, že přístupový účet obviněného pod jménem „administrátor“ byl zřízen současně s vytvořením předmětné domény.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na všechny odvolací námitky, které obviněný posléze uplatnil i v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Skutková zjištění soudu prvního stupně označil odvolací soud za správná, úplná a plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Také on označil tvrzení obviněného o tom, že se stal vlastníkem domény na žádost někoho dalšího, za účelové a nevěrohodné. Obecná klauzule, kterou odvolací soud v tomto případě nadbytečně a bez bližšího vysvětlení zakomponoval do odůvodnění svého rozhodnutí, tedy, že mu nepřísluší měnit skutková zjištění soudu prvního stupně jen proto, že by případně tytéž důkazy hodnotil s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, je pak stabilně respektovaným názorem, již publikovaným v rozhodnutí pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr. Uvedená hodnocení provedených důkazů učiněná v návaznosti oběma nižšími soudy jsou podle Nejvyššího soudu logická, odpovídají obsahu spisu a ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, což by ho opravňovalo k zásahu ve smyslu shora uvedené judikatury.
K námitce obviněného D. R., že došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti se znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, který byl opatřen ještě před zahájením trestního stíhání a údajně v jiné trestní věci, Nejvyšší soud konstatuje, že ji shledal nepodloženou. Poté, co se seznámil se spisovým materiálem, Nejvyšší soud zjistil, že na č. l. 15 spisu je založen záznam policejního orgánu ze dne 12. 10. 2011 o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu ve věci podezření porušování autorského práva webovým serverem www.serialcesky.cz, který metodou embeddingu podle České protipirátské unie sděluje veřejně přes 2 800 epizod různých seriálů, aniž by k tomu měl souhlas oprávněných nositelů práv podle autorského zákona. Po zahájení úkonů trestního řízení, ke kterému tedy došlo dne 12. 10. 2011, byl policejní orgán s ohledem na §158 odst. 3 písm. b) tr. řádu oprávněn vyžadovat odborná vyjádření či znalecké posudky, takže ve věci opatřený znalecký posudek byl zásadně použitelný, i když v době jeho zadání a vyhotovení obviněný ještě nebyl trestně stíhán. Na č. l. 58 se pak nachází opatření téhož policejního orgánu ze dne 20. února 2012 o přibrání znalce k podání znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, a to právě v souvislosti s prověřováním skutečností svědčících o tom, že byl spáchán přečin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Přibrání znalce se podle v té době účinného znění trestního řádu, konkrétně §105 odst. 1 tr. řádu, jež je platné a účinné i v současné době, provádí opatřením, proti němuž není stížnost přípustná, a nikoli usnesením, a proto by proti němu nemohl brojit stížnosti ani v případě, pokud by byl znalec přibrán až po zahájení trestního stíhání. Vzhledem k výsledku znaleckého zkoumání zdrojového kódu stránek předmětného webu, které policejní orgán zkopíroval na DVD-R nosič, a také s ohledem na provedené vlastní šetření policejního orgánu a jím opatřené listinné důkazy prokazující, kdo tento webový server zaregistroval a provozoval, bylo posléze dne 27. 9. 2013 zahájeno podle §160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání obviněného D. R. (viz č. l. 16 spisu). Usnesení o zahájení trestního stíhání sice nese jinou spisovou značku, ovšem z jeho odůvodnění vyvstává, že je pokračováním téhož trestního řízení, ze kterého byla trestní věc obviněného D. R. vyčleněna k samostatnému projednání (prověřování bylo totiž po zahájení úkonů trestního řízení směřováno i vůči podezřelým P. P. a Z. Ř.).
Dovolatelem zpochybňovaný znalecký posudek byl v řízení před soudem proveden jako důkaz v hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2014 výslechem znalce Ing. Jana Janka, který byl nejdříve poučen o významu znaleckého posudku a o trestní odpovědnosti znalce za nepravdivý znalecký posudek. Obviněnému i jeho obhájci bylo poté umožněno vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku a klást znalci dotazy, čehož také využili. Námitky vůči osobě znalce, jeho odbornému zaměření nebo formulaci zadaných otázek, které zodpověděl, obhajoba nevznesla (viz protokol na č. l. 194 a následující).
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že jak policejní orgán v přípravném řízení, tak i soud prvního stupně postupovaly v souladu s trestním řádem. K postupu policejního orgánu Nejvyšší soud ještě zdůrazňuje, že po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., lze podle §158 odst. 3 písm. b) tr. řádu ve fázi po zahájení úkonů trestního řízení, ale ještě před zahájením trestního stíhání, vyžadovat znalecké posudky, a to s jediným omezení, že je to třeba pro posouzení věci. Tímto omezením zákon poukazuje na skutečnost, že podle §105 odst. 1 tr. řádu se váže přibrání znalce na okolnost, že pro složitost posuzované otázky nepostačuje odborné vyjádření. Citovaná novela současně nahradila předešlý způsob rozhodování o přibrání znalce usnesením, proti kterému byla přípustná stížnost, úpravou, podle které lze kdykoli vznést proti osobě znalce, proti jeho odbornému zaměření nebo proti formulaci otázek mu položených námitky, o jejichž důvodnosti rozhoduje státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Tuto skutečnost Nejvyšší soud zdůrazňuje s ohledem na argumentaci dovolatele, že mu byla upřena možnost brojit stížností proti přibrání znalce, takže podaný posudek měl nanejvýš hodnotu listinného důkazu a jeho zpracovatel měl být vyslechnut jako svědek. Jak vyplývá ze shora uvedeného, mohl obviněný námitky proti osobě znalce nebo otázkám mu položeným vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, ale této možnosti nevyužil. Nejvyšší soud pro úplnost ještě upozorňuje na to, že je-li někdo přibrán jako znalec, nemůže být při výslechu ani při stvrzování znaleckého posudku v hlavním líčení vyslýchán ve smyslu §108 odst. 1 tr. řádu ve spojení s §210 a §211 odst. 5 tr. řádu jako svědek, tedy podle procesních předpisů platných pro výslech svědka, ale vždy jen jako znalec (shodně rozhodnutí publikované pod č. 11/1977 Sb. rozh. tr.).
Oproti tomu přiznal Nejvyšší soud částečnou důvodnost druhé procesní námitce dovolatele, že mu nebyla dána možnost seznámit se s DVD-R diskem, na kterém byla zkopírována data webových stránek www.serialcesky.cz, ze kterých znalec vycházel ve svém posudku, přestože žádal o kopii tohoto nosiče. Ovšem tato vada, zřejmě způsobená tím, že DVD-R nosič neměl soud prvního stupně v době konání hlavního líčení k dispozici, neměla fakticky žádný dopad na validitu předmětného posudku ani na spravedlivý průběh trestního stíhání. Důvodem je skutečnost, že znalec ve svém posudku, který je v písemné podobě založen na č. l. 64 až 90 spisu, v plném znění uvedl veškeré grafické a textové výstupy z přiloženého DVD-R disku, na kterém byly zaznamenány zdrojové kódy a databáze webových stránek www.serialcesky.cz. Je tedy zcela zřejmé, z jakých dat při svých závěrech znalec vycházel. Ze spisového materiálu současně vyplývá, že tato data byla získána na základě příkazu soudce Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Nt 1373/2011, od společnosti ONEsolution, s. r. o., která nemá žádnou vazbu na projednávaný skutek nebo osobu obviněného, takže nejsou pochybnosti ani o tom, že stažená archivovaná data stránek www.serialcesky.cz byla poskytnuta v úplné a nezkreslené podobě.
Pro úplnost Nejvyšší soud k námitce obviněného týkající se usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 9 T 310/2013, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného D. R. podle §152 odst. 1 písm. e) tr. řádu zaplatit náklady řízení ve výši 7 800 Kč (viz č. l. 234), uvádí, že proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná, takže soud prvního stupně nepochybil tím, že na něm vyznačil právní moc shodnou s datem jeho vydání.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani poslední z uplatněných dovolacích námitek obviněného, že v jeho případě měla být zohledněna zásada ultima ratio, resp. zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože Česká protipirátská unie ho nikdy nekontaktovala a nesdělila mu, že na svých stránkách porušuje autorská práva. Nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013.)
O takový případ se ale v posuzované trestní věci rozhodně nejedná. Obviněný nejenže záměrně neoprávněně zasáhl do autorsky chráněných práv, ale chráněná díla, respektive jejich rozmnoženiny, sděloval téměř tři měsíce v podstatě neomezenému počtu uživatelů Internetu a činil tak se zištným motivem. Již tyto skutečnosti zvyšují míru škodlivosti jeho jednání natolik, že nepochybně odpovídá běžně se vyskytujícím přečinům porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění navíc svědčí o tom, že obviněný uvedený přečin spáchal v nezanedbatelném rozsahu. Metodou embeddingu totiž sděloval internetové veřejnosti přes 2 800 epizod seriálů, přičemž doména www.serialcesky.cz, skrze kterou odkazoval na www.megaupload.com a www.megavideo.com, měla v rozhodné době podle znaleckého posudku cca 500 uživatelů (obviněný při prodeji této domény inzeroval dokonce 620 uživatelů). O stabilní návštěvnosti stránek ww.serialcesky.cz vypovídá i zisk, který obviněnému pravidelně plynul z internetové reklamy na nich umístěné, protože zadavatel reklamy si sám kontroval počet zobrazení těchto stránek, tedy tzv. „kliknutí“ na ně. Jednání obviněného proto rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. Výhrada obviněného, že nebyl na své protiprávní chování upozorněn Českou protipirátskou unií, je zcela irelevantní, protože bylo bez pochybností soudy nižších stupňů zjištěno, že autorsky chráněná práva porušoval úmyslně a soustavně po dobu téměř tří měsíců, a to při vysokém počtu shlédnutí, které jsou konkrétně uvedeny ve výroku rozsudku nalézacího soudu (u jednotlivých položek od 6679 do 9785). Z pohledu zásady ultima ratio není rozhodující ani to, že uložený trest určitým způsobem obviněného postihuje, což je imanentní součást potrestání, a že pro obviněného může znamenat i určitou komplikaci při budoucím hledání zaměstnání. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že obviněný D. R. ohledně předmětného přečinu neprojevil lítost a neučinil žádné podstatné kroky ke své nápravě (blíže srov. §39 tr. zákoníku ve spojení s dalšími ustanoveními rozhodnými pro ukládání trestu), čímž se dobrovolně vzdal významných polehčujících okolností, které by jinak ve spojení s dalšími okolnostmi případu a osobou obviněného, který byl před spácháním činu bezúhonný a blízký věku mladistvých, mohly vést k uplatnění některé z hmotně právních nebo procesních alternativ k potrestání, pro které však zejména s ohledem na shora uvedené okolnosti případu správně oba nižší soudy neshledaly splněny zákonné podmínky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného D. R. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová