ECLI:CZ:US:2008:4.US.60.06.1
sp. zn. IV. ÚS 60/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1312/2005-254 ze dne 26. 10. 2005 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 38/2005-220 ze dne 15. 6. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 5 To 38/2005-220 ze dne 15. 6. 2005 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 42 T 3/2005-167 ze dne 23. 3. 2005, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a nově rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což se mu ukládá trest odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců. Vrchní soud rovněž zavázal stěžovatele uhradit poškozené společnosti Coinot & K, s. r. o., škodu ve výši 141 000 USD; ve zbytku pak poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tzn. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 1312/2005-254 ze dne 26. 10. 2005 dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že toto bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepřiměřeně restriktivně, neboť nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné a výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by měl tuto skutečnost zohledňovat. V důsledku vlivu skutkového zjištění na právní posouzení skutku, které je závislé na stupni zjištění skutkového stavu případu, nelze tedy jednoznačně předřadit skutková zjištění jejich právnímu posouzení. I vadné zjištění skutkového stavu je tedy z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení. Výklad dovolacích důvodů způsobem, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat, bez ohledu na jejich závažnost, staví dle názoru stěžovatele postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Tím dochází ke zvýrazňování disproporce rovnosti obviněných, jejichž věc byla zatížena procesními vadami nebo vadnými skutkovými zjištěními, ve srovnání s obviněnými, jejichž věc postihla vada, kterou Nejvyšší soud kvalifikuje jako nesprávné právní posouzení skutku. Stěžovatel v souvislosti s interpretací ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02, I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 216/04 a vyjádřil přesvědčení, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že v dovolání namítal mimo jiné i vadu výroku o náhradě škody, která měla základ v nesprávné aplikaci předpisů občanského nebo obchodního práva. Konkrétně se jednalo o absenci právní subjektivity poškozeného, což bylo otázkou občanského práva hmotného, a tato námitka tedy byla jednoznačně podřaditelná pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1312/2005-254 ze dne 26. 10. 2005 a rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 38/2005-220 ze dne 15. 6. 2005 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 3/2005 a vyjádření účastníků řízení.
Vrchní i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a vyslovily přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jakož ani k porušení trestního řádu či jiných právních norem, nedošlo. Nejvyšší soud dále konstatoval, že obsah a rozsah dokazování nebyl v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a proto nebylo možno hovořit o svévoli soudů při hodnocení důkazů. Provedená skutková zjištění pak nebyla v extrémním nesouladu s použitou právní kvalifikací. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 578/04, IV. ÚS 393/04, II. ÚS 363/04, z nichž vyplývá, že přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází ze strany Ústavního soudu v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. To však nebyl případ stěžovatele. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Shodný návrh vznesl rovněž vrchní soud, který krom toho alternativně navrhl i zamítnutí ústavní stížnosti.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však svého práva vyjádřit se k jejich obsahu nevyužil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozoval, že Nejvyšší soud se měl v rámci dovolacího řízení zabývat námitkami, zpochybňujícími správnost zjištěného skutkového stavu, a jestliže tak neučinil, porušil jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba poznamenat, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné vůle zákonodárce a nikoli projekcí některého základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné ústavně zaručené právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravují právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Jestliže zákonodárce projednání dovolání věcně omezil stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro meritorní přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje. Ústavní soud se sice v minulosti v některých případech přiklonil k širšímu pojetí dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04 a IV. ÚS 565/02), nicméně na rozdíl od citovaných nálezů v projednávané věci neexistoval zjevný (extrémní) rozpor mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud tedy nepochybil, jestliže poté, co konstatoval neexistenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu (str. 6 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1312/2005-254 ze dne 26. 10. 2005), s čímž se Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu ztotožnil, se již dále námitkami, směřujícími vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nezabýval. Stejně tak má Ústavní soud za to, že se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami, směřujícími vůči výroku o náhradu škody, z hlediska jejich podřaditelnosti pod tvrzený dovolací důvod (str. 7 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1312/2005-254 ze dne 26. 10. 2005).
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rovněž rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 38/2005-220 ze dne 15. 6. 2005, aniž by však blíže konkretizoval, v čem spatřuje jeho protiústavnost. Ústavní soud tedy přezkoumal rovněž toto rozhodnutí, nicméně nenalezl nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu totiž zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V projednávané věci obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Adekvátně bylo reagováno rovněž na námitky stěžovatele vůči výroku o náhradě škody. Jak již bylo naznačeno výše, existenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu, resp. existenci jiného pochybení majícího za následek porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud neshledal, neměl proto důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu