ECLI:CZ:US:2012:1.US.58.11.1
sp. zn. I. ÚS 58/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. R., zastoupeného JUDr. Josefem Klimešem, advokátem se sídlem Koliště 13, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2008, sp. zn. 5 T 161/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 989/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění (skutkový výrok 1.) městského soudu dopustil tím, že společně s dalšími obžalovanými "po předchozí vzájemné domluvě M. K. zprostředkoval jako zástupce firmy V. K., se sídlem M., B., uzavření úvěrové smlouvy ze dne 1. 2. 2006, mezi společností GE M. M., a. s., V., P., a společnosti F., s. r. o., Š., B., kterou zastupoval na plnou moc M. R., na vozidlo tov. zn. Audi A8, když do úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla, ujetých kilometrech a výbavě vozidla, před uzavřením úvěru provedl technik společnosti C. D., spol. s r. o., J. B., fyzickou prověrku vozidla, v odborném certifikátu k prověrce typu K, potřebném k uzavření úvěrové smlouvy, uvedl výsledek prověrky 1, tzn. že vozidlo je v pořádku, ačkoliv vozidlo bylo po havárii velmi poškozené a nepojízdné, na vozidlo v deklarované pořizovací ceně 1.420.000,- Kč měla být zaplacena akontace ve výši 426.000,- Kč, do současné doby byly na úvěru, který byl poskytnut na částku 994.000,- Kč, zaplaceny pouze tři měsíční splátky v celkové výši 146.950,41 Kč, přičemž výše uvedeného se dopustili, ačkoliv si všichni obvinění byli předem vědomi toho, že předmětné vozidlo nebude spol. F., s. r. o., užívat ani ho splácet a dne 13. 6. 2006 oznámil na OOP B. M. V. krádež výše uvedeného vozidla, které neužíval a vzhledem k poškození vozidla ani užívat nemohl, kdy tímto svým jednáním způsobili společnosti GE M. M., a. s., V., P. škodu ve výši 847.049,59 K.".
Dále (skutkový výrok 2.) byl stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými odsouzen za to, že společně "po předchozí vzájemné domluvě M. K. zprostředkoval jako zástupce firmy V. K., se sídlem M., B., uzavření úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2006, mezi společností E., s. r. o., S. n.., Č. B., a společností A., s. r. o., n. M., T., zastoupenou M. R., na vozidlo tov. zn. VW Transporter, modré barvy, úvěrovou smlouvu sjednali a uzavřeli, ačkoliv si byli vědomi toho, že předmětné vozidlo nebude společnost A., s. r. o., užívat a nebude ani splácet úvěr, na vozidlo v pořizovací ceně 630.000,- Kč byla zaplacena akontace ve výši 63.000,- Kč, do současné doby byla na úvěru, který byl poskytnut na částku 567.000,- Kč, zaplaceny pouze 3 měsíční splátky v celkové výši 77.133,- Kč, doposud se nepodařilo zjistit, kdo vozidlo užívá v současné době, přičemž tímto svým jednáním způsobili společnosti E., s. r. o., škodu ve výši 489.867,- Kč."
Za tento trestný čin byl stěžovateli podle §250b odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli a J. B. stanovena povinnost společně a nerozdílně s M. K. a M. V., kteří jsou stíhání samostatně, poškozené společnosti GE M. A., a. s., se sídlem P., V., nahradit škodu ve výši 847.049,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli stanovena povinnost společně a nerozdílně s M. K., který je stíhán samostatně, nahradit poškozené společnosti E., s. r. o., se sídlem S., Č. B., škodu ve výši 489.867,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti GE M. A., a. s., a E., s. r. o., se zbytky svého nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněných J. H. a J. B.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem (ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009) podle §256 tr. ř. odvolání stěžovatele zamítl. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných J. B. a J. H., přičemž sám ohledně nich podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl.
Nejvyšší soud částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatele v části směřující proti výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nejdříve vyslovil - ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu - že v tomto ohledu je dovolání zjevně neopodstatněné. Dále uvedl - ve vztahu ke kasačnímu výroku - že se nové rozhodnutí krajského soudu bude omezovat pouze na výrok o trestu, kterým byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech na dobu čtyř let. V prvé řadě bude nutno konkretizovat vymezení zákazu činnosti tak, aby odpovídalo zákonným podmínkám jeho uložení uvedeným v §49 odst. 1 tr. zák., tj. aby zahrnovalo činnost, v souvislosti s níž se stěžovatel činu dopustil. Poté na krajském soudu bude, aby zvážil, zda tato změna si vynucuje ještě nějaké další změny výroku o trestu, který musel být zrušen jako celek, i když zjevně vadný byl jen výrok o uložení zákazu činnosti.
Krajský soud v Brně poté napadeným rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2009 (č. l. 227) rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek městského soudu ohledně stěžovatele zrušuje ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Uvedl, že stěžovatel se podílel na trestné činnosti tak, že sice vystupoval za společnost Fotel, s. r. o., avšak tuto zastupoval jen na plnou moc. Nevystupoval tedy za společnost jako statutární orgán. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a "vzhledem k tomu, jakým jednáním se obžalovaný trestné činnosti dopustil, již trest zákazu činnosti neukládal".
II.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví označená rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen jako "Úmluva").
Konkrétní námitky stěžovatele budou vypořádány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud v této souvislosti v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je třeba - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy co do spáchání trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci nebylo zjištěno.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
IV.
Nad rámec toho lze ke konkrétním námitkám stěžovatele uvést zejména následující.
Stěžovatel namítal, že jeho účast na předmětných skutcích, resp. útocích se omezila výlučně na uzavření úvěrových smluv, že o případném špatném technickém stavu vozidel nevěděl, a že jeho vědomost o uvádění jakýchkoliv nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených podstatných údajů v této souvislosti nebyla bezpečně prokázána.
S těmito námitkami se však obecné soudy dostatečně vypořádaly. Tu lze citovat například relevantní část napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 4. 3. 2009 (str. 7): "zde je třeba opět poukázat na stav vozidla v bodě 1) i na tu skutečnost, že prakticky okamžitě po tom, kdy vozidlo ve zbytkové hodnotě 11.213,- Kč, bylo dne 2.1.2006 zakoupeno za částku 80.000,- Kč firmou V. K., byl obžalovaný prakticky ihned 5.1.2006 na plnou moc pověřen k jednání o úvěru se společností GE Money Multiservis, a.s. S ohledem na stav vozidla mu muselo být naprosto jasné, že předmětné vozidlo nemůže být předmětem úvěrové smlouvy v dané hodnotě, že jej předmětná společnost bude moci jen stěží užívat a nepochybně také musel být srozuměn s tím, že za takové vozidlo nebude úvěr splácen. V bodě 2) je obžalovaný usvědčován výpovědí N., který uvedl, že o žádné vozidlo neměl zájem, o vozidle VW Transporter mu není nic známo a jméno R. mu nic neříká. V celé věci nelze pominout ani přinejmenším zajímavou okolnost, že v případě obou firem, které obžalovaný zastupoval, prakticky ihned, co na ně byl zprostředkován úvěr, byly převáděny na jiné osoby. Z těchto skutečností lze dovodit vědomí obžalovaného, že předmětná vozidla nebudou spolčenostmi užívána a tedy ani splácena."
Jinými slovy, účast stěžovatele na skutku 1. nebyla obecnými soudy odůvodňována jen stěžovatelovým vědomím o stavu vozidla (srov. tři tučně zvýrazněné argumenty shora). Nadto, jak plyne z napadeného rozsudku městského soudu (str. 7), stěžovatel vypověděl, že předmětné vozidlo (u skutku 1.) viděl. Tu městský soud uvádí, že již samotná fotodokumentace svědčí o tom, že se jednalo o nepojízdný vrak (str. 9 nahoře, odvolací soud hovoří na str. 6 dole o "totálně zničeném havarovaném vozidlu AUDI"); i proto je stěží uvěřitelná obhajoba stěžovatele, že vozidlo nejevilo na první pohled známky poškození (str. 7 napadeného rozsudku městského soudu). Tím spíše muselo být stěžovateli zřejmé, že vozidlo nemohlo mít hodnotu 994.000,- Kč, jestliže byl na toto vozidlo v této výši poskytnut úvěr (str. 9 shora napadeného rozsudku městského soudu). Ve vztahu ke skutku 2. je významná i usvědčující výpověď svědka N.
Stěžovatel dále namítl nedostatečné vymezení subjektivní a objektivní stránky trestného činu ve skutkových větách rozsudku. Tím se však zabýval i Nejvyšší soud (str. 6-7) a dospěl k závěru opačnému: "Nejvyšší soud shledal, že subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu je dostatečně vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku městského soudu - "po předchozí vzájemné domluvě, uvedli nepravdivé údaje, byli si vědomi", takže je zřejmé, že se jednalo o úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák... Ve skutkové větě u jednání pod bodem 1 je přitom zřetelně vyjádřeno, že obvinění společně po předchozí vzájemné dohodě do úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla, ujetých kilometrech a výbavě vozidla, což zcela jistě odpovídá právní větě, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a tím naplnil §250b odst. 1 tr. zák. Co se týče samostatné skutkové podstaty dle §250b odst. 2 tr. zák., pak toto je poněkud nepřesně vyjádřena ve skutkové větě tím, že všichni obvinění byli předem vědomi toho, že předmětné vozidlo nebude spol. F., s. r. o., užívat ani ho splácet. Z tohoto lze dospět k závěru, že peníze poskytnuté z úvěru tedy společnost F., s. r. o., použila na jiný než určený účel. O tom ostatně svědčí i fakt, že skutečná hodnota vozu (přesněji jeho vraku) byla mnohonásobně nižší. Skutková věta u jednání ad 2 výroku pak obsahuje obdobné vyjádření toho, že úvěr byl použit na jiný než určený účel (byli si vědomi toho, že předmětné vozidlo nebude společnost A., s. r. o., užívat, vůz bude převeden na jiný subjekt, ač to smlouva o úvěru výslovně zakazovala a úvěr nebude splácen), z čehož lze dovodit naplnění skutkové podstaty podle §250b odst. 2 tr. zák. Lze souhlasit s dovolatelem, že ze skutkové věty zde není zcela zřejmé, jaké nepravdivé údaje obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl. Nicméně vzhledem k možnosti sčítat způsobené škody přesahující hranici tzv. značné škody podle odst. 4 písm. b), ust. §250b tr. zák. nebylo podle názoru Nejvyššího soudu nutné, aby pro posouzení jednání obviněného podle §250b odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. naplnily oba útoky obě skutkové podstaty podle odst. 1 i 2.". Toto odůvodnění je jasné a přesvědčivé a není třeba k němu cokoli dodávat.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že ne oba skutky spáchal jako člen organizované skupiny a namítl i jiné aspekty otázky členství organizované skupiny, i tím se však dostatečně zabýval i Nejvyšší soud (str. 7): "Pro posouzení jednání obviněného podle odst. 4 písm. a), ust. §250b tr. zák. proto postačovalo, že jej spáchal jako člen organizované skupiny pouze v případě útoku pod bodem 1. Této právní kvalifikaci nasvědčuje sofistikovanost trestné činnosti, která si vyžadovala důkladné naplánování a přesné rozdělení úloh jednotlivých pachatelů.".
Stěžovatel brojil i proti tomu, že se poškozené společnosti řádně a včas nepřihlásily s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení; to proto, že příslušné úkony poškozených společností nekonkretizují osobu, proti které je nárok na náhradu škody uplatňován. S touto námitkou se však přesvědčivě vypořádal již krajský soud na str. 8 napadeného rozsudku ze dne 4. 3. 2009: "Je jen stěží možno požadovat po poškozeném, aby před zahájením dokazování požadoval v rámci většího počtu obžalovaných škodu po konkrétním obžalovaném, když není zřejmé, komu bude vina ze spáchání trestného činu a tedy způsobení škody prokázána. Tím spíš se poškozený v rámci skupiny obžalovaných připojuje s požadavkem na náhradu škody vůči všem potencionálním pachatelům s tím, že je pak povinností soudu I. stupně rozhodnout o náhradě škody podle výsledků dokazování a rozhodnutí o vině jednotlivých obžalovaných, event. jejich podílů na vzniku škody.".
Konečně, stěžovatel namítl, že odvolací soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009, porušil zákaz reformace in peuis (§259 odst. 4 tr. řádu), jestliže po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti GE Money Auto a.s. rozhodl nově tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli a spoluobžalovanému J. B. povinnost společně a nerozdílně s M. V. uhradit poškozené společnosti GE Money Multiservis a.s. škodu ve výši 847.049,- Kč. Stěžovatel má za to, že takto byl napadený rozsudek změněn v jeho neprospěch, neboť zejména s ohledem na zásady vypořádání vztahu mezi solidárně "odpovědnými subjekty se zhoršilo postavení stěžovatele" v rámci těchto subjektů, ale i vůči poškozené společnosti tím, že se snížil počet solidárně zavázaných škůdců. Byť to z citovaného rozsudku odvolacího soudu výslovně nevyplývá, lze prý označit za nesporné, že v tomto výroku odvolací soud napadený rozsudek změnil výlučně z podnětu odvolání stěžovatele, neboť jiná oprávněná osoba rozsudek v této části odvoláním nenapadla.
Námitkou porušení zásady zákazu reformationis in peius se však Ústavní soud nemohl, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, zabývat, neboť stěžovatel ji poprvé vznesl až v řízení před Ústavním soudem (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2795/08, nebo ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 692/08). Přitom tato námitka může směřovat proti porušení základního práva, jak plyne z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05). V této části tedy jde o ústavní stížnosti nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) (ve spojení s §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá - a jak již uvedl - nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
VI.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu