ECLI:CZ:US:2003:1.US.590.02
sp. zn. I. ÚS 590/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti A., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. H., proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 20 C 15/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2002, sp. zn. 13 Co 181/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud ve Zlíně, že se řízení zastavuje. Stěžovatel prý nesplnil svoji poplatkovou povinnost při podání návrhu na zaplacení částky 5 100 000,- Kč s příslušenstvím (dluh z důvodu úvěru) a soudní poplatek (splatný zároveň s podáním návrhu) neuhradil ani k výzvě soudu doručené jeho právnímu zástupci JUDr. M. H. dne 11. 3. 2002. Současně s touto výzvou soud stěžovatele poučil, že pokud do 30 dnů od doručení této výzvy neuhradí soudní poplatek ve výši 204 000,- Kč, řízení zastaví. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále okresní soud uvedl, že toto usnesení zruší, uhradí-li stěžovatel požadovaný soudní poplatek nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
Krajský soud v Brně v záhlaví napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatel předmětné usnesení napadl proto, že výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena jemu, nýbrž pouze jeho právnímu zástupci. Proto se odvolací soud soustředil na otázku, jakou povahu má úkon spočívající v plnění povinnosti zaplatit soudní poplatek. Dospěl k závěru - po analýze §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích - že z žádného ustanovení tohoto zákona neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Krajský soud je toho názoru, že jde o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka pouze doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Svůj závěr opřel rovněž o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001.
Krajský soud dále podtrhl, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 234/99, IV.ÚS 238/99, II.ÚS 177/2000, II.ÚS 377/2000, IV.ÚS 48/01 a III.ÚS 49/01 - na které stěžovatel ve svém odvolání poukazoval - se vztahují na řízení, jež proběhla na základě správní žaloby a nelze je aplikovat na toto řízení, jež probíhá dle části třetí o.s.ř..
Stěžovatel v ústavní stížností tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými usneseními jeho právo na řádný zákonný proces garantovaný čl. 90 věta první Ústavy ČR, dále jeho základní právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry obecných soudů týkající se doručování výzvy k úhradě soudního poplatku za podání žaloby v případě, že je účastník řízení zastoupen právním zástupcem, nejsou v jeho případě správné. Nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí použil názor Nejvyššího soudu ČR, protože ten byl překonán judikaturou Ústavního soudu, již citoval krajský soud. Navíc prý judikát Nejvyššího soudu se dotýká jen otázky úhrady soudního poplatku z odvolání, nikoli úhrady soudního poplatku za podání žaloby. Stěžovatel se domnívá, že zaplacení soudního poplatku je úkonem, který může vykonat toliko on sám, protože pouze jemu jako žalobci tuto povinnost zákon ukládá. Okresní soud ve Zlíně ho však k uhrazeni soudního poplatku nevyzval, řízení zastavil a jeho pochybení neodstranil ani soud odvolací.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně otázky výkladu ustanovení §49 občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti v tomto případě nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V souzené věci je zjevné, že stěžovatel toliko nesouhlasí s právním názorem obecných soudů a má snahu jej zpochybnit zejména s poukazem na nálezy Ústavního soudu ohledně obdobné otázky, jež byla řešena v oblasti správního soudnictví.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích správně hodnotily otázku zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že se v jeho případě - z ústavně právního hlediska - jedná o totožnou situaci, již řešil Ústavní soud ve zmíněných nálezech sp. zn. I.ÚS 234/99, IV.ÚS 238/99, II.ÚS 177/2000, II.ÚS 377/2000, IV.ÚS 48/01 a III.ÚS 49/01. Základní otázkou totiž zůstává, že v řízení, jež tyto nálezy demonstrují, vystupuje do popředí prvek jednostupňového řízení charakteristický pro správní soudnictví. Z pohledu ústavního práva je významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedává totiž obecným soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o.s.ř. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že v souzené věci Krajský soud v Brně neměl aplikovat ústavním soudnictvím "překonaný" právní názor Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru upozorňuje i na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu, např. na nález sp. zn. III. ÚS 49/01 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 175, C.H.Beck, Praha 2002) či na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 738/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 308, C.H.Beck, Praha 2002), v nichž Ústavní soud - mimo jiné - reflektoval právě citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se řízení dle části páté o.s.ř. (správní soudnictví) netýkalo. Za těchto okolností lze tedy považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní, takže z ústavněprávního hlediska není důvod vytýkat obecným soudům užitý způsob interperetace a aplikace jednoduchého práva.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu