Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.05.2001, sp. zn. III. ÚS 49/01 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 80/22 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.49.01

sp. zn. III. ÚS 49/01 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 24. května 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Č., za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, o zastavení řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 183/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. července 2000, č. j. FŘ/3031/110/2000-Sch, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne 10. května 2000, č. j. 87972/00/2439101/8191, o zamítnutí žádosti o úhradu úroků podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko jeho právnímu zástupci, a to dne 23. října 2000 (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 183/2000, č. l. 5). Z úředního záznamu, založeného v uvedeném spise (č. l. 7) pak vyplývá, že soudní poplatek, jež byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení, byl soudu uhrazen (doručen) dne 3. listopadu 2000. Usnesením ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, pak Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v důsledku toho, že dle názoru stěžovatele výzvu k zaplacení soudního poplatku je soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo. V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 238/99). Nedodržení lhůty osmi dní pak odůvodňuje tím, že právní zástupce nejdřív zaslal výzvu soudu svému mandantovi (takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem), ten mu ji i s nalepeným kolkem vrátil a až poté právní zástupce podal výzvu s nalepeným kolkem k poštovnímu doručení soudu. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 14. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatele ohledně doručení výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla povinnost zaplatit soudní poplatek uložena stěžovateli přímo ustanovením §2 a 4 zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již podáním žaloby [§4 písm. a) uvedeného zákona] a ke stejnému datu je i poplatek splatný (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. V závěru vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové se navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla jako nedůvodná podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem zamítnuta, a to pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí usnesením dle §43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku stěžovatelem ve věci sp. zn. 30 Ca 183/2000, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z listin předložených stěžovatelem Ústavnímu soudu u ústního jednání bylo zjištěno, že stěžovatel podal úhradu soudního poplatku formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení, prostřednictvím svého právního zástupce, k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2000. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §2 a 4, a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. Dle ustanovení §2 a 4 zákona o soudních poplatcích vzniká navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením §9 odst. 2 uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě. Tato lhůta je přitom dle §55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou, jíž stanoví předseda senátu. V ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat. Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro soudní řízení v ustanoveních §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou otázek. Ta první je spjata s interpretací §49 odst. 1 o. s. ř., tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. K interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené dle jeho přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o poplatcích ve spojení s §55 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání). Jakkoli stanovisko k interpretaci předmětné lhůty v posuzované věci není rozhodovacím důvodem, nicméně s ohledem na jeho důležitost z pohledu možného odepření soudní ochrany a tím dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny, považoval Ústavní soud za důvodné, jako obiter dictum, je vyjádřit. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení §2 a 4, a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušil. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 24. května 2001