ECLI:CZ:US:2008:1.US.605.08.1
sp. zn. I. ÚS 605/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Janou Šromovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Palackého 359, proti postupu Okresního státního zastupitelství v Jičíně, ve věci vedené pod sp. zn. 1 ZN 140/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") napadl postup Okresního státního zastupitelství v Jičíně (dále jen "státní zástupce") ve věci vedené pod sp. zn. 1 ZN 140/2007, jímž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil všechna "rozhodnutí" státního zástupce v uvedené věci a zakázal mu pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele.
Podáním ze dne 18. 12. 2007 dal stěžovatel "podnět k trestnímu stíhání" zaměstnanců Věznice Valdice pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv, kterých se měli dopustit tím, že údajně otevřeli bezpečnostní cennou obálku, kterou stěžovatel adresoval Veřejnému ochránci práv. Státní zástupce oznámil stěžovateli, přípisem ze dne 2. 1. 2008, že v jeho podání neshledal skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu ze strany příslušníků Vězeňské služby ČR a že jde spíše o stížnost na jejich chování. Proto věc předal orgánům oddělení prevence a stížností Věznice Valdice k prověření a přijetí následných opatření. Na následně podanou stížnost stěžovatele reagoval státní zástupce sdělením ze dne 14. 1. 2008, podle kterého toto podání postoupil Krajskému státnímu zastupitelství, příslušnému k zajištění dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel s popsaným postupem státního zástupce nesouhlasil. Státní zástupce měl při prověřování trestního oznámení postupovat podle §159a trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť proti usnesení o odložení věci lze podat stížnost, zatímco proti vyrozumění opravný prostředek podat nelze. Jeho stížnost proti vyrozumění byla postoupena nepříslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Okresní státní zástupce, který konstatoval, že při vyřizování podání stěžovatele bylo postupováno standardním způsobem. V tomto směru odkázal na ustanovení §59 odst. 4 TrŘ a čl. 16 odst. 4 Pokynu Nejvyššího státního zastupitelství, z nichž vyplývá, že nikoli každé podání označené jako "trestní oznámení" lze za trestní oznámení považovat. V souladu s těmito principy bylo posouzeno i podání stěžovatele ze dne 18. 12. 2007 a vzhledem k jeho obsahu (absence relevantních skutečností umožňujících závěr o podezření ze spáchání trestného činu) bylo vyhodnoceno jako podnět k výkonu dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody a postoupeno příslušnému oddělení Krajského státního zastupitelství a orgánům Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice.
Stěžovatel, prostřednictvím právní zástupkyně, setrval na svém tvrzení, že jeho podání ze dne 18. 12. 2007 bylo trestním oznámením. Pokud neměl státní zástupce dostatek informací, prokazujících důvodnost podání jako trestního oznámení, měl stěžovatele nejprve vyzvat k doplnění o trestněprávně relevantní skutečnosti a pak postupovat zákonem stanoveným způsobem. Navíc, stížnost ze dne 7. 1. 2008 proti předání věci příslušným orgánům Věznice Valdice měl státní zástupce postoupit Krajskému státnímu zastupitelství - trestnímu úseku, a nikoli úseku zajišťujícímu dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu kopií příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem státního zástupce, který podnět stěžovatele k trestnímu stíhání zaměstnanců Věznice Valdice vyhodnotil jako stížnost na jejich chování a věc předal orgánům oddělení prevence a stížností Věznice Valdice k prověření a přijetí následných opatření, aniž by o něm rozhodl některým ze způsobů předvídaných trestním řádem.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, trestní oznámení nemá, podle českého právního řádu, charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 TrŘ). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzických nebo právnických osob na to, aby jiná osoba označená v jejich oznámení byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje; tzn. že žádnému subjektu nepřísluší subjektivní právo na trestní stíhání někoho jiného. Dokonce ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. TrŘ nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného. Tím spíše nemůže takový požadavek stěžovatele být právem ústavním.
Podáním trestního oznámení totiž oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny). Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 TrŘ a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a TrŘ.
Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že uvedeným postupem státního zástupce bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak je formuluje čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení je určeno k ochraně před protiústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, usnesení č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345).
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil "rozhodnutí" státního zástupce ve věci vedené pod sp. zn. 1 ZN 140/2007, tzn. vyrozumění státního zástupce ze dne 2. 1. 2008 a ze dne 14. 1. 2008, o tom, jak bylo naloženo s podněty stěžovatele, lze pro úplnost uvést, že tato vyrozumění nelze považovat za rozhodnutí, proti kterému by příslušelo právo opravného prostředku a už vůbec ne za rozhodnutí nebo opatření ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by tedy Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, musel by ji odmítnou jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá subjektivní práva, jejichž ochrany by bylo možno se domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR. Obdobně je nutno odmítnout tvrzení o porušení čl. 3 odst. 3 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu