ECLI:CZ:US:2007:1.US.611.06
sp. zn. I. ÚS 611/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti T. H., H. V. a O. N., všech zastoupených JUDr. Michalou Valešovou, advokátkou v Praze, Růžová 15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.7.2005, čj. 19 C 7/2005-156, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2005, čj. 14 Co 549/2005-180 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2006, čj. 28 Cdo 1271/2006-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji o následující důvody.
Stěžovatelé byli řádně zvoleni členy reprezentace Židovské obce v Praze. Dne 7.12.2004 byli ze svých funkcí v rozporu se stanovami Židovské obce a tedy nezákonným způsobem odvoláni. Proti tomu se domáhali soudní ochrany u Obvodního soudu pro Prahu 1, u Městského soudu v Praze i u Nejvyššího soudu, ochrana jim však nebyla poskytnuta, protože soudy došly k názoru, že nejsou oprávněny do věci zasahovat, jelikož se jedná o vnitřní záležitost církve (forum internum) a řízení zastavily. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Podle stěžovatelů tím byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 a čl. 90 až 96 Ústavy, čl. 6 Evropské úmluvy "o lidských právech", čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Evropské úmluvy "o lidských právech".
Stěžovatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30.11.2004, podle kterého je nutno v podobných případech zvážit dva ústavní principy, a to princip autonomie církve a princip ochrany individuálních práv. Tvrdí-li někdo, že služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s vnitřními předpisy církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena. Podle stěžovatelů - i když nebyli přímo ve služebním poměru k židovské obci, nýbrž byli jejími zvolenými funkcionáři - lze názor Nejvyššího soudu na ně per analogiam aplikovat.
Dále stěžovatelé vyslovili názor, že nálezy Ústavního soudu, na které se Nejvyšší soud v napadeném usnesení odvolává (sp.zn. III. ÚS 136/2000 a sp.zn. Pl. ÚS 6/02) jsou staršího data a Ústavní soud by je měl přehodnotit. Dále uvádějí, že nevidí rozumný důvod, proč by nebylo možné v posuzované věci postupovat analogicky podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
Pokud jde o porušení práv stěžovatelů podle čl. 16 Listiny, spatřují je v tom, že k jejich právům být členy Židovské obce a účastnit se jejího vnitřního náboženského a společenského života patří i právo být v souladu se stanovami obce volen do různých funkcí a zúčastnit se aktivně a ve formě spolurozhodování o osudech obce jejího církevního života. To jim bylo nezákonným odvoláním z funkce odepřeno. Podle stěžovatelů má každý občan právo, aby soudy přezkoumaly, zda církevní orgány nejednaly v rozporu se svými vlastními předpisy.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 C 7/2005, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Zjistil, že dne 10.1.2005 podali M. H., T. H., H. V., P. K. a O. N. proti Židovské obci v Praze žalobu o určení neplatnosti schůze členů konané dne 12.12.2004. Navrhli, aby soud rozhodl, že 1) jednání členů Židovské obce v Praze konané dne 12.12.2004 nebylo Shromážděním členů Židovské obce v Praze, 2) rozhodnutí přijatá na tomto jednání ... nemají charakter a důsledky rozhodnutí Shromáždění členů Židovské obce v Praze a 3) aby určil, že osoby uvedené v žalobě nejsou členy reprezentace Židovské obce.
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením ze dne 8.7.2005, čj. 19 C 7/2005-156, řízení zastavil s odůvodněním, že pro rozhodnutí ve věci není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o.s.ř. (příloha spisu ÚS), neboť se jedná o otázky spadající do vnitřní autonomie církve.
Toto usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, ve kterém uvedli, že jejich práva a práva dalších členů Židovské obce v Praze byla porušena svévolným jednáním jiných členů obce; Stanovy Židovské obce v Praze ani Statut Federace židovských obcí neznají pro takovou situaci žádné ochranné prostředky nebo opatření, ani žádnou instituci, která by mohla vzniklý protiprávní stav napravit. Pokud se tedy soud odmítl jejich věcí zabývat, porušil tím právo žalobců dané čl. 36 odst. 1 Listiny. Ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny a §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. mají prý na mysli ochranu církví a náboženských společností před exekutivními zásahy státu do jejich života, nikoliv nemožnost domoci se soudní ochrany ze strany členů těchto společností.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.2005, čj. 14 Co 549/2005-180, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně správně dovodil, že pro rozhodnutí v předmětné věci není dána pravomoc soudu jako základní podmínka řízení. Nejedná se o spor vyplývající z občanskoprávního, pracovního, rodinného nebo obchodního vztahu ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. a nejde ani o případ, kdy by rozhodování věci z jiné oblasti mezilidských vztahů bylo svěřeno soudu zákonem ve smyslu ust. §7 odst. 3 o.s.ř. (příloha spisu ÚS).
Dovolání žalobců Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.5.2006, čj. 28 Cdo 1271/2006-217, jako nedůvodné zamítl. V rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle které náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví, respekt. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména veřejné moci, zasahovat. Při rozhodování o případném přezkumu interního rozhodnutí církevního subjektu nelze vést paralelu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, neboť podle §1 odst. 3 písmeno c) tohoto zákona se zákon nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech (příloha spisu ÚS).
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze (č.l. 11 spisu), který uvedl, že argumentace stěžovatelů není způsobilá odůvodnit pro posuzovaný případ výjimku ze zákonného principu, že církve spravují své záležitosti samostatně a nezávisle na státní moci, jejíž zásah do vnitřní autonomie církve je nepřípustný. Pravomoc soudu lze dovodit pouze v případě konkrétního majetkového nároku. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť žalobci požadovali přezkoumání rozhodnutí orgánů církve o ustavení jejího statutárního orgánu (v podstatě proto, že nesouhlasí s tím, aby určité osoby byly členy tohoto orgánu). Jedná se evidentně o vnitřní záležitost církve a zásah soudní moci do ní by byl přímým porušením §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. a čl. 16 Listiny.
Vyjádření podal i Nejvyšší soud, který však pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí (č.l. 13).
Vyjádření soudů byla zaslána stěžovatelům (právní zástupkyni) k případné replice, která však učiněna nebyla.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje proti tomu, že se soudy odmítly zabývat otázkou, zda jednání Shromážděním členů Židovské obce v Praze dne 12.12.2004 bylo porušením interních dokumentů Židovské obce v Praze. K této námitce Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, od níž se nehodlá odchylovat, ze které vyplývá, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Zásada autonomie církví a náboženských společností spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy (nález sp.zn. Pl. ÚS 6/02, nález sp.zn. III. ÚS 136/2000, www.judikatura.cz).
Pokud judikatura Ústavního soudu, jíž se stěžovatelé dovolávají, dovozuje v některých případech pravomoc soudů dle §7 odst. 1 o.s.ř., jedná se jen o případy majetkových nároků, kdy vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám právnickým či fyzickým (např. mzdové nároky duchovních). Takový postup soudů nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci (nález sp. zn. I. ÚS 211/96).
K otázce soudní pravomoci v církevních věcech se vyslovil i Nejvyšší soud v žalovanou zmíněném usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003. Ve věci žaloby o určení, že služební poměr žalobců církve trvá, sice připustil eventualitu projednání takto postavené žaloby (s ohledem na možnost skončení služebního poměru nepříslušným orgánem či v rozporu s vnitřním předpisem), současně však dovodil - s odkazem na zásadu interní církevní autonomie - že se pro nedostatek pravomoci soudu ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. nelze domáhat určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný. Právě výroku, vyslovujícího neplatnost konání a rozhodnutí vnitřního církevního orgánu, se v nyní posuzované věci domáhali žalobci.
K námitce stěžovatelů, že soudy měly postupovat analogicky podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, odkazuje Ústavní soud na ústavně konformní stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož podle ust. §1 odst. 3 písm. c) cit. zákona se zákon nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech. Zákon č. 83/1990 Sb. a zákon č. 3/2002 Sb. upravují odlišné okruhy společenských vztahů. Zatímco spolčovací právo (zákon č. 83/1990 Sb.) je upraveno v rámci politických práv v článku 20 Listiny, je náboženská svoboda (včetně církevní autonomie, zákon č. 3/2002 Sb.) zakotvena v článku 16 Listiny, tedy v té její části, která upravuje základní lidská práva a svobody. Je nutné respektovat také to, že zákon č. 3/2002, jehož ustanovení konkretizují výchozí garance vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neumožňuje, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví resp. náboženských společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského shromáždění církevní obce ve smyslu §7 odst. 1, 3 o. s. ř. Takový výklad by byl v rozporu se základními ústavními principy. Právo ustavovat vnitřní orgány, volit do nich členy, respekt. členy těchto orgánů odvolávat, je právem každé církve (forum internum) a stát není oprávněn do těchto věcí nikterak zasahovat.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení namítaných základních práv stěžovatelů a mezi učiněným skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu