ECLI:CZ:US:2008:1.US.615.08.1
sp. zn. I. ÚS 615/08
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského - ze dne 16. července 2008 sp. zn. I. ÚS 615/08 ve věci ústavní stížnosti Z. M. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 2. ledna 2008 sp. zn. 1 ZN 1795/2007 o odmítnutí stěžovatelovy stížnosti a proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Semily, SKPV Semily, ze dne 24. listopadu 2007 č. j. ORSB-1569/TČ-70-2007, jímž bylo odloženo podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měla dopustit podezřelá R. K. tím, že jako řidička osobního automobilu při vjíždění z vedlejší na hlavní komunikaci nedala přednost v jízdě po hlavní komunikaci přijíždějícímu stěžovateli, čímž došlo ke střetu motocyklisty a osobního automobilu a ke zranění stěžovatele.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byla vydána v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že Listina zaručuje mimo jiné každému právo na ochranu zdraví a na náhradu škody, všichni jsou si v řízení rovni, každý má právo, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Jak Ústavní soud zjistil, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu podle §159a odst. 1 tr. ř. odloženo podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit podezřelá R. K. tím, že jako řidička osobního automobilu porušila ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, když při vjíždění z vedlejší na hlavní komunikaci nedala přednost v jízdě po hlavní komunikaci přijíždějícímu stěžovateli, čímž došlo ke střetu motocyklisty a osobního automobilu a ke zranění stěžovatele, které si vyžádalo hospitalizaci v době nejméně jednoho měsíce po nehodě s nutností dalšího léčení, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
Proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu o odložení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, již však státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel jen obecně namítal bez bližšího odůvodnění, že výše uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení porušují jeho základní právo zaručené ústavním zákonem podle Ústavy České republiky. Dále uvedl, že proti tomuto rozhodnutí bude rovněž podávat opakovaný podnět k provedení výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, a to pro porušení zákona.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně; pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), ve které Ústavní soud [s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu rovněž nepublikováno, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)] prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná čl. 36 ... Listiny". Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471; dostupný také na http://nalus.usoud.cz). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Ústavní soud nyní dodává, že uvedené závěry platí ve stejném rozsahu i na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými rozhodly o odložení podezření ze spáchání trestného činu. Mezi ústavně zaručená práva a svobody nepatří "právo na to, aby jiný subjekt byl trestně stíhán".
K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud uvádí, že nesdílí výhrady stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě stížnost, ve které uvedl důvody nesouhlasu s rozhodnutím policejního orgánu, požádal o jeho zrušení a pokračování ve vyšetřování. Nesouhlasil se závěrem vyšetřování, že příčinou dopravní nehody byla jeho nepřiměřená rychlost jízdy a nesprávné předjíždění motocyklisty, a současně se dožadoval provedení dalších důkazů (výslech svědků, revizní znalecký posudek). Státní zástupce okresního státního zastupitelství přezkoumal rozhodnutí policejního orgánu i spisový materiál a dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí je zcela správné a důvodné. K námitkám stěžovatele poukázal na to, že policejní orgán postupoval v průběhu prověřování plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a v souladu s rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Dle tohoto rozhodnutí byl do řízení přibrán soudní znalec v oboru silniční a městská doprava za účelem vypracování znaleckého posudku, na základě kterého dospěl k objektivnímu závěru, že stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z předchozího řízení jednoznačně vyplynulo, že v předmětné věci se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Ze sdělení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně (č. l. 6) se podává, že opakovaný podnět k provedení výkonu dohledu ve věci stěžovatele již nebyl podán.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.