ECLI:CZ:US:2007:1.US.626.06
sp. zn. I. ÚS 626/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 626/06 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 134/2006-43 ze dne 16. 5. 2006, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejší účastnici SPORT TOWN, s. r. o., na úhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 134/2006-43 ze dne 16. 5. 2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") č. j. 30 Co 134/2006-43 ze dne 16. 5. 2006, jímž byl v zamítavém výroku a v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 14 C 1/2005-27 ze dne 31. 10. 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalované ve výroku I uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 6 850 Kč s příslušenstvím, ve výroku II byla žaloba v částce 3 450 Kč zamítnuta a žalované byla uložena ve výroku III povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů ve výši 2 267,- Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku též ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Předmětem soudního sporu byl nárok stěžovatele na náhradu nutných výdajů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady podle §598 občanského zákoníku. Stěžovatel uzavřel dne 20. 1. 2004 s vedlejším účastníkem kupní smlouvu na sportovní obuv, jejíž vady dne 1. 6. 2004 reklamoval, avšak vedlejší účastník reklamaci dne 10. 6. 2004 zamítl. Stěžovatel se proto obrátil na znalce uvedeného v seznamu soudních znalců, který obuv posoudil a uvedl, že reklamovaná věc vykazuje vadu neodstranitelnou, bránící řádnému užívání. Stěžovatel proto pomocí právního zástupce odstoupil od smlouvy a vedle vrácení kupní ceny požadoval též náhradu nákladů reklamačního řízení, které mj. tvořila též stěžovatelem uhrazená odměna soudnímu znalci za vypracování znaleckého posudku ve výši 6 075 Kč. Městský soud v Praze mu však přiznal na náhradě nákladů reklamačního řízení za vypracovaný znalecký posudek pouze 2 650 Kč. V odůvodnění konstatoval, že přiměřenost nákladů reklamačního řízení je třeba zkoumat ve vztahu mj. k posuzované věci, její povaze a hodnotě a k ceně znaleckého posudku, pokud by byl vyžádán soudem. Tímto závěrem prý došlo ke svévolné interpretaci ustanovení §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, neboť toto ustanovení činí odměnu znalce závislou nikoliv na povaze a hodnotě posuzované věci, popř. na ceně jiných znaleckých posudků vyžádaných soudem, ale výlučně a pouze na náročnosti znaleckého posudku a na míře odborných znalostí. Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že se ani neřídil vlastním závěrem (sice odporujícím uvedené vyhlášce), že cenu znalečného je třeba zkoumat též ve vztahu k cenám posudků znalců ustanovených. Stěžovatel navrhl dostatek důkazů svědčících o cenách posudků znalců. Z jiných rozhodnutí téhož soudu vyplývá, že cena zaplacená stěžovatelem za znalecký posudek je zcela v relaci se znalečným účtovaným znalci ustanovenými v obdobných věcech. Městský soud však v odvolacím řízení odmítl jeho návrh na doplnění dokazování rozsudky téhož soudu, vydanými po vynesení rozsudku soudu prvního stupně. Oproti tomu však doplnil řízení o důkazy navržené vedlejším účastníkem (znalecké posudky, které účtovaly znalečné podstatně nižší) a provedl důkazy navržené před soudem prvního stupně, leč výlučně ty, které navrhl vedlejší účastník. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že žádný ze znalců, jejichž posudky byly navrženy vedlejším účastníkem, není zapsán v seznamu znalců u Městského soudu v Praze nebo u Krajského soudu v Praze. Stěžovatel však jako obyvatel Středočeského kraje volil seznamy znalců jemu dostupné a nebyl povinen zkoumat, který ze znalců v České republice by byl ochoten vypracovat mu znalecký posudek za nejnižší cenu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil, a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že na zjištěný skutkový stav použil mimo jiné ustanovení §598 občanského zákoníku, které vyložil způsobem uvedeným v odůvodnění svého rozsudku. Nezabýval se aplikací §16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., neboť v daném případě se nejednalo o znalečné účtované znalcem, ale o smluvní odměnu a náklady za posudek provedený mimo soudní řízení. Již jen z tohoto důvodu nemohl uvedené ustanovení vyhlášky svévolně interpretovat. Dále uvedl, že výklad §598 občanského zákoníku nepovažuje za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. V této souvislosti soud poukazuje na skutečnost, že se nejedná o ojedinělý výklad, rozhodoval takto opakovaně v případech, kdy žalobce zastoupený JUDr. P. D. zaplatil smluvní znalečné znalci S. K výkladu přiměřenosti "nutných nákladů" odvolací soud provedl dokazování obsahem znaleckých posudků, které byly svou povahou obdobné. Odvolací soud uvedl, že napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník v obsáhlém vyjádření uvedl, že se obecný soud zabýval otázkou, zda se v případě stěžovatele jednalo o náklad nutný; dospěl k závěru, že nutným nákladem je ten, který je přiměřený danému skutkovému stavu, přičemž přiměřenost je třeba zkoumat ve vztahu k posuzované věci, její povaze a hodnotě, k rozsahu znaleckého zkoumání a k ceně znaleckého posudku, pokud by byl vyžádán soudem. Obecný soud se prý nedopustil svévolné aplikace jednoduchého práva, která by postrádala racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem. Dále se vyjádřil k tvrzení, že odvolací soud odmítl provést důkazy navržené stěžovatelem, spočívající v jiných znaleckých posudcích. K tomu uvedl, že navrhované rozsudky nemohly být použity jako důkazy, protože se nejednalo o skutkovou okolnost týkající se předmětného případu. Jednalo se o revizní posudky, které jsou z hlediska časového náročnější. Dodal, že stěžovatel již předložil soudu prvního stupně znalecké posudky znalce S., které dokládají, že tento znalec byl schopen vypracovat znalecký posudek i za cenu mnohem nižší. Poukázal na to, že cena za znalecký posudek je věcí dohody mezi zákazníkem a znalcem, cena může být dohodnuta vyšší, leč tyto neúčelně vynaložené prostředky nelze přenášet na prodávajícího. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno, a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel ve své replice k oběma vyjádřením znovu podrobně rozebral celou věc. Zdůraznil, že předložil důkazy spočívající v rozhodnutí jiných soudů v analogických věcech a faktury jiných znalců. Dodal, že nutným nákladem ve smyslu §598 občanského zákoníku nemůže být zajisté jakákoli částka, leč že částka na znalečném, jíž se domáhal, je ve srovnání s obdobnými případy zcela přiměřená.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 1/2005 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal náhrady nákladů reklamačního řízení v rozsahu 2 150 Kč za zastoupení advokátem, 6 075 Kč za znalecký posudek a 76 Kč za jízdné. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 14 C 1/2005-27 ze dne 31. 10. 2005 přiznal stěžovateli náhradu výdajů na právní zastoupení při reklamaci, náhradu jízdného. Na náhradu za znalecký posudek však přiznal pouze částku 2 650 Kč; ve zbývající částce znalečného (3 450 Kč) žalobu zamítl jako nedůvodnou. Podle úspěchu účastníků ve věci přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 33 %. V odůvodnění uvedl, že znalečné se jevilo jako zjevně nadhodnocené. Ve věci byl veden úvahou, že stěžovatel vzhledem k postoji žalovaného sice v podstatě nemohl volit jiný přístup k uplatnění vad v rámci reklamačního řízení, avšak po porovnání ceny obuvi a výše požadovaného znalečného (která mu byla předem známa) mohl zvážit možnost obrátit se na jiného znalce či porovnat jejich nabídky.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze nepovažoval za důvodné a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudkem č. j. 30 Co 134/2006-43 ze dne 16. 5. 2006 potvrdil. V prvé řadě uvedl, že neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem, neboť úvaha soudů v jiných věcech o přiměřenosti nákladů není prý pro rozhodnutí v této věci významná. Plně se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval dále, co zjistil ohledně výše znalečného z jiných znaleckých posudků (nikoliv z rozhodnutí soudů o znalečném). Dále prohlásil, že výdaje na znalecký posudek byly nepochybně výdaji nutnými, protože bez tohoto posudku by stěžovatel jako žalobce byl v postavení nejistém a s největší pravděpodobností by nebyl úspěšný nejen v mimosoudním jednání se žalovanou, nýbrž také v rámci soudního řízení, i když takový důkaz k jeho návrhu mohl vyžádat i soud po zahájení řízení ve věci samé. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o hodnocení výše smluvní odměny za znalecký posudek. Byť nelze po kupujícím požadovat, aby pro znalecké posouzení zvolil znalce, který si bude účtovat za posudek relativně nejnižší možnou cenu, nelze také na druhou stranu přenášet na prodávajícího povinnost hradit jako náklad související s uplatněním práva z odpovědnosti za vady zcela přemrštěné a neodpovídající náklady. Přiměřenost takového nákladu je prý třeba zkoumat ve vztahu k posuzované věci, její povaze a hodnotě, k rozsahu znaleckého posudku a k ceně znaleckého posudku, pokud by byl vyžádán soudem.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu nákladů reklamačního řízení v plné výši s argumentem, že znalečné účtované znalcem stěžovateli bylo nadhodnocené, a nelze je uplatňovat vůči žalované straně. Stěžovatel namítal, že na něm nelze požadovat, aby zjišťoval, který znalec zpracuje znalecký posudek za nižší cenu, a že navrhoval k důkazu řadu srovnatelných soudních rozhodnutí, z nichž vyplývá, že se výše znalečného vyskytuje ve velmi širokém rozpětí, do něhož se úhrada, kterou on zaplatil znalci, vejde.
Ústavní soud v tomto případě přisvědčil stěžovateli. Postupu obecných soudů vytýká především to, že soud v odvolacím řízení připustil a provedl jen důkazy jinými znaleckými posudky předložené pouze žalovaným, nikoli však konkrétní důkazy navrhované stěžovatelem, které se týkaly stejné otázky, jež měla být těmito důkazy prokazována. V odůvodnění tohoto postupu pak odvolací soud uvedl, že úvahy soudu o přiměřenosti nákladů v jiných věcech nejsou pro něho v této věci významné (č. l. 45). Ústavní soud nezpochybňuje obecné pravidlo, z něhož vyplývá, že konkrétní rozhodnutí soudu je závazné pouze pro účastníky řízení a nemá v našem právním systému povahu precedentu; z předmětné věci však vyplývá, že stěžovatel tato rozhodnutí nenabízel jako důkaz o rozhodování soudů, ale jako důkaz, z něhož lze zjistit výši znalečného účtovaného a soudy přiznaného ve zcela srovnatelných obdobných případech. Tuto skutečnost však obecný soud nereflektoval a bez ústavně přijatelného odůvodnění se opřel toliko o písemné důkazy předložené stranou žalovanou.
Ústavní soud současně připomíná i myšlenku, kterou však sám odvolací soud vyjádřil ve svém rozhodnutí slovy "byť nelze po kupujícím požadovat, aby pro znalecké posouzení zvolil znalce, který si bude účtovat za posudek relativně nejnižší možnou cenu", leč v další úvaze se jí již neřídil, protože současně také dovodil, že "nelze také na prodávajícího přenášet povinnost hradit jako náklad související s uplatněním práva z odpovědnosti za vady zcela přemrštěné a neodpovídající náklady". Takový závěr, tj. že v případě stěžovatele šlo o přemrštěně vysoký náklad za pořízení znaleckého posudku, z obsahu spisu však dovodit nelze. Ostatně uvedené hodnocení krajského soudu je podle názoru Ústavního soudu i vnitřně rozporné, protože jeho důsledné uplatnění by jednoznačně nutilo kupujícího, aby pro jistotu vyhledával větší množství znalců a zjišťoval jejich cenu za posouzení vady, aby se vyvaroval eventuálně hrozícího závěru, že soud cenu, kterou zaplatil za znalecký posudek, posoudí jako přemrštěnou a zcela neodpovídající. Důsledkem takového postupu by pak byla zvýšená ochrana prodávajícího proti spotřebiteli, byť je zřejmé, že žádné z těchto nákladů by nevznikly, pokud by byl sám prodávající při vyřizování reklamací postupoval řádně.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 1 Listiny a práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že pokud by obecné soudy měly v konkrétních případech pochybnosti o správnosti znalečného vyúčtovaného či vyúčtovávaného tím kterým znalcem, mají další prostředky, jak se s tím vypořádat (popř. i signalizací věcí předsedům příslušných krajských soudů).
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil.