ECLI:CZ:US:2002:1.US.645.01
sp. zn. I. ÚS 645/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Guttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného advokátkou Mgr. D. K., proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, spolu s níž byl podán návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 5 věta druhá zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Úřad Městské části Praha 13, odbor občansko-správní, rozhodnutím ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, uznal Ing. J. Č. (dále jen "stěžovatel") vinným přestupkem na úseku všeobecné vnitřní správy dle §42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se dopouští od 15. 1. 2001 dosud tím, že si dne 15. 1. 2001 nepřevzal nový občanský průkaz s úředně přidělenou adresou a tedy od 15. 1. 2001 dosud nemá občanský průkaz, který je dle §2 odst. 2 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech (dále jen "zákon o občanských průkazech"), povinen mít, čímž naplnil skutkovou podstatu výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích. Za to mu byla jako sankce v souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 500,- Kč a bylo mu uloženo uhradit dle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, náklady řízení v částce 500,- Kč. Údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele, Úřad městské části Praha 13, odbor občansko-správní, zrušil s odkazem na ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), rozhodnutím ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. OOS/00/No, s účinností od data nabytí právní moci rozhodnutí (tj. od 3. 1. 2001), neboť v průběhu řízení zahájeného na návrh stěžovatele, bylo prokázáno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, č.j. 9 C 257/94-93, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, a na základě usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 26 Cdo 1346/2000-189 (kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze), bylo zrušeno užívací právo stěžovatele k bytu. Stěžovateli byla následně, v souladu s ustanovením §10 odst. 5 citovaného zákona, určena adresa místa trvalého pobytu v místě ohlašovny, v jejímž územním obvodu mu byl trvalý pobyt úředně zrušen.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, rozhodnutím ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, odvolání stěžovatele podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zamítl a citované rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odboru občansko-správního, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, zejména uvedl, že přestupkové jednání bylo stěžovateli provedeným řízením o přestupku prokázáno. Skutková podstata přestupku (stěžovatel odmítl převzít občanský průkaz s tzv. úřední adresou a občanský průkaz nadále nemá ) vyplývá z oznámení oddělení občanských průkazů a hlášení pobytu obyvatel odboru občansko-správního Úřadu městské části Praha 13 ze dne 17. 1. 2001 o nepřevzetí občanského průkazu, z úředního záznamu sepsaného v témže oddělení se stěžovatelem dne 15. 1. 2001 a z protokolu o projednání jeho přestupku ze dne 11. 6. 2001. Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, poukázal na to, že argumentace stěžovatele, podle níž se přestupku nedopustil, protože odmítl převzít vadný občanský průkaz, který prý obsahoval nepravdivé údaje o místu jeho trvalého pobytu (poznámka: sídlo ohlašovny Úřadu městské části Praha 13), nemá na jiné posouzení vliv, neboť předmětný přestupek spáchal. Odbor občansko-správní Úřadu městské části Praha 13 rozhodnutím ze dne 6. 12 2000, č.j. OOS/00/No, v souladu s ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) zrušil údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele, s účinností od právní moci rozhodnutí (poznámka: rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1. 2001). V souladu s ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel se pak místem trvalého pobytu stěžovatele stalo sídlo ohlašovny (viz výše), v jejímž územním obvodu mu byl trvalý pobyt úředně zrušen. Dne 15. 1. 2001 byl stěžovateli vyhotoven občanský průkaz s úředně přidělenou adresou sídla úřadovny, který téhož dne odmítl převzít. Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, dále v odůvodnění zdůraznil, že ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel "je prolomena nejen zásada volby místa trvalého pobytu občanem, ale i skutečnost, že místo trvalého pobytu občana může být pouze v objektu, který je podle stavebního zákona určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Tímto ustanovením se zavádí institut tzv. 'úřední adresy', která nemusí splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu podle ust. §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel". Odvolací orgán uvedl, že v případě úředního zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana se nejedná o volbu místa trvalého pobytu občanem, místem jeho trvalého pobytu bude sídlo ohlašovny, "a to do doby, pokud si sám nezvolí jiné místo trvalého pobytu v souladu s ust. §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. Tomuto výkladu svědčí i ust. §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, podle kterého z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti. Údaj o trvalém pobytu občana je považován za administrativní záležitost a nezakládá žádná užívací práva." Odvolací orgán proto uzavřel s tím, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o přestupcích a správního řádu a že pro jiné posouzení věci nebyly shledány žádné důvody.
V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend a Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního stěžovatel zejména uvedl, že "žádný přestupek nespáchal ani spáchat nemohl, neboť platný občanský průkaz mu do dnešního dne vyhotoven nebyl a tudíž jej nemohl převzít". Uvedenými rozhodnutími bylo prý především porušeno jeho základní právo na svobodu pohybu a pobytu [(čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena rovnost občanů (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny). Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že občanský průkaz s tzv. úředně přidělenou adresou odmítl převzít, neboť obsahuje údaje, které jsou v rozporu se skutečností. (Jako místo trvalého pobytu je zde uvedeno sídlo ohlašovny, což neodpovídá realitě, protože zde nebydlí, nezdržuje se a nemá žádné věci a ani mu pobývání ve smyslu zákona o evidenci obyvatel na této adrese nebylo a není dodnes umožněno.) Stěžovatel dodal, že občanský průkaz je dle §2 odst. 1 zákona o občanských průkazech veřejnou listinou, která dle §134 občanského soudního řádu potvrzuje, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Nově vydaný občanský průkaz se proto podle stěžovatele v údaji o trvalém pobytu dostává do rozporu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu "a jako takový je tento úřední doklad o osobě stěžovatele neplatný a tudíž stěžovatelem neakceptovatelný". V dalším stěžovatel poukázal na to, že dle §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí a že může (nikoliv tedy musí) mít jen jedno místo trvalého pobytu, čímž "dává občanovi možnost volby mezi jedním a žádným místem trvalého pobytu. ... ze zákona o evidenci obyvatel nevyplývá povinnost občana mít místo trvalého pobytu". Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho situaci (a s přihlédnutím k tomu, že dle §3 odst. 2 zákona o občanských průkazech je povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu trvalý pobyt občana), tj., když mu byl jeho předchozí trvalý pobyt úředně zrušen v souladu s §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, je třeba, aby mu byla "tato skutečnost, tj. zrušení jeho trvalého pobytu, jako jediná pravdivá vyznačena v jeho novém občanském průkazu". Stěžovatel dále považuje za vykonstruovaný ten výrok odvolacího orgánu, podle něhož ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel se zavádí institut tzv. úřední adresy, která nemusí splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu dle §10 odst. 1 citovaného zákona, neboť v textu zákona nic takového uvedeno není. Stejně tak - ve vztahu k tvrzení odvolacího orgánu, že ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je prolomena zásada volby místa trvalého pobytu občanem - stěžovatel poukazuje na to, že "z textu zákona rovněž nevyplývá, že by tzv. úřední adresa mohla být uvedena v občanském průkazu proti vůli občana" [poznámka: Z ustanovení §3 odst. 2 písm. a) zákona o občanských průkazech však plyne, že povinným údajem zapisovaným do občanského průkazu je i trvalý pobyt občana.]. V takovém případě by se uvedené ustanovení dostávalo do rozporu s čl. 1 Listiny, neboť právo volby adresy pobytu občana v České republice musí dle čl. 1 Listiny platit pro všechny občany České republiky bez rozdílu a není možné v tomto případě občanovi úředně přidělit adresu jeho trvalého pobytu, když navíc na uvedené adrese pobývat nelze. Stěžovatel konečně uvedl, že z nově vyhotoveného občanského průkazu (v němž je adresa ohlašovny uvedena jako "trvalý pobyt") nebylo nijak patrno, že adresa je pouze "úřední adresou" stěžovatele, nikoliv adresou pobytu občana dle zákona, na níž však skutečně nepobývá, ani mu pobývání není umožněno. Stěžovatel proto konstatuje, že údaje uvedené v nově vyhotoveném občanském průkazu jsou v rozporu se skutečností, takto vyhotovený občanský průkaz neodpovídá požadavkům kladeným na veřejnou listinu, a není tedy občanským průkazem ve smyslu zákona. Stěžovatel, který jej odmítl převzít, proto trvá na tom, že se svým jednáním nedopustil žádného přestupku, a je přesvědčen, že nařízení jakékoliv adresy trvalého pobytu (tj. trvalý pobyt) bez jeho souhlasu je v rozporu s Listinou a že se napadená rozhodnutí správních orgánů dotýkají jeho výše uvedených základních práv.
Podle názoru stěžovatele proto došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv v přímé souvislosti s aplikací ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona zákona o evidenci obyvatel správními orgány, podle něhož "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen". Citované ustanovení není podle názoru stěžovatele v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází k porušování výše uvedených základních práv a svobod a zvláště práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, ve znění: "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen." a posléze, aby senát Ústavního soudu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma.
II.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 645/01, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o evidenci obyvatel byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
III.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02, byl návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut.
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že se především zabýval tím, zda je ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí (s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodoby pobyt (bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek (nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc. Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv. "policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci - místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště" (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136).
Ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované (obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.
Ustanovení §10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4) zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která předpokládá předchozí postup podle ustanovení §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu) a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4) o speciální právní uprávu, která dotčenému občanovi nebrání v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení §10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu s ustanovením §10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených. Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných - v ustanovení §10 zákona o evidenci obyvatelstva upravených - forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především vícekráte již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro výběr místa pobytu nevyplývají.
Ústavní soud proto došel k závěru, že napadeným ustanovením nedošlo k porušení svobody pohybu a pobytu v intencích článku 14 odst. 1 Listiny ani principu rovnosti v intencích čl. 1 Listiny. Z týchž důvodů nedošlo ani k porušení článku 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o ostatní stěžovatelem tvrzená porušení základních práv a svobod [tj. zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny)], stěžovatel neuvedl a nekonkretizoval, v čem je napadené ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel s těmito základními právy v rozporu. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní soud.
IV.
Dále se Ústavní soud zabýval vlastní ústavní stížností.
Stěžovatel namítá - jak již bylo uvedeno - že v záhlaví uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné správy byla porušena jeho práva zaručená Listinou, a to základní právo na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny, čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále rovnost občanů (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), právo na ochranu osobonsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny).
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje - a to i s ohledem na argumentaci a na závěr učiněný v odůvodnění nálezu Pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 4/02) - že v souzené věci uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné správy k porušení čl. 14 odst. 1, čl. 1 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Ústavní soud totiž - z hlediska ústavnosti - nemůže neakceptovat posouzení skutkové podstaty přestupku Úřadem Městské části Praha 13, odboru občansko-správního, na úseku všeobecné vnitřní správy dle §42 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích (ve znění do 31. 3. 2002). Podle názoru Ústavního soudu orgánu aplikujícímu právo nezbylo (za situace, kdy si stěžovatel od 15. 1. 2001 nepřevzal nový občanský průkaz s úředně přidělenou adresou a tedy od 15. 1. 2001 do vydání napadeného rozhodnutí nemá občanský průkaz, který je dle §2 odst. 2 zákona o občanských průkazech povinen mít) než uložit stěžovateli v souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákona o přestupcích pokutu ve výši 500,- Kč a dle §79 odst. 1 citovaného zákona a podle §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. úhradu nákladů řízení v částce 500,- Kč. Skutečnost, že orgán prvého stupně při právním hodnocení skutkové podstaty přestupku, kterého se měl stěžovatel dopustit, nepochybil a pro jiné posouzení věci neshledal žádné důvody, právem konstatoval i Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskosprávních agend, jako odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001. Rozhodnutí obou správních orgánů jsou řádně odůvodněna, jsou přesvědčivá a vycházejí (mimo jiné) z napadeného ustanovení §10 odst. 5, 2. věta zákona o evidenci obyvatel, jehož ústavnost Ústavní soud potvrdil. Ústavní soud proto dovozuje, že stěžovatel ignoruje ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení §42 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích orgány veřejné správy, které jsou při rozhodování vázány příslušnou právní úpravou, z níž také vycházejí.
Co se týká stěžovatelem namítaného porušení ustanovení čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud (shodně jako v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 4/02) poukazuje na skutečnost, že stěžovatel neuvádí, nijak nekonkretizuje a ani neodůvodňuje, v čem jsou napadená rozhodnutí orgánů veřejné správy v rozporu se základními právy v těchto ustanoveních obsaženými. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní soud a proto stěžovatelovy odkazy na uvedená ustanovení Listiny akceptovat nelze.
Pro úplnost lze dodat, že Úřad městské části Praha 13, odbor občansko-správní, aplikací ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel při vydávání občanského průkazu neřešil (a ani řešit nechtěl) stěžovatelovo místo trvalého pobytu založeného na jeho volbě (ustanovení §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel) - jíž v žádném případě nebránil - leč v souladu s ustanovením §10 odst. 5 věta druhá zákona o evidenci obyvatel respektoval zajištění již zmiňované evidenční funkce. To, že z uplatnění této funkce nevyplývají žádné důsledky pro výběr místa pobytu, uvedl Ústavní soud již v odůvodnění citovaného nálezu Pléna Ústavního soudu (podrobněji srov. výše).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadenými rozhodnutími Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskosprávních agend, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost - po zamítnutí stěžovatelova návrhu na zrušení ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soud, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu