ECLI:CZ:US:2016:1.US.65.16.1
sp. zn. I. ÚS 65/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Z. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 921/2015-82 ze dne 17. 9. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 53/2015 ze dne 12. 3. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 76/2014 ze dne 9. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a v bodě 2 zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Spoluobviněná L. R., matka stěžovatele, byla uznána vinnou přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, jehož se stěžovatel a jeho matka dopustili na partnerce stěžovatele, kterou opakovaně a po delší dobu psychicky ponižovali a jíž i fyzicky ubližovali. Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že stěžovateli byl uložen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož předpisu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná L. R. byla podle §199 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stěžovatel byl dále podle §226 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, která mu kladla v bodě 1b) za vinu čin, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopouštět na nezletilé a podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn v bodě 3) obžaloby pro čin, v němž byl spatřován přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil podle §199 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, když odvolání obviněné L. R. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Následná dovolání obou obviněných Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl, a to dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání L. R. dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že došlo ke svévoli soudů všech stupňů při zjišťování skutečného stavu věci a zcela formální, obecné reflexi námitek obhajoby, k eliminaci obhajovacích práv, nerespektování obhajoby jako plnoprávné procesní strany v kontradiktorním řízení, jednostranném, neobjektivním a zaujatém přístupu k trestnímu řízení a nedostatku zodpovědnosti při výkladu procesních ustanovení. Dle jeho názoru nebyla ctěna ani zásada presumpce neviny, když mj. rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu věci nebyly vykládány v jeho prospěch, ale naopak v jeho neprospěch, čímž byla porušena i zásada in dubio pro reo. Rovněž byla dle přesvědčení stěžovatele porušena zásada, dle které nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění dovolacího soudu je pak patrné, že stěžovatel uplatnil veskrze námitky skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje tytéž argumenty, které již zazněly v řízení před trestními soudy a s nimiž se již tyto soudy náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Skutečnost, že se s výsledkem tohoto vypořádání stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o námitky vztahující se k údajné podjatosti vyšetřujícího policisty, Nejvyšší soud zřetelně poukázal na to, že příslušný vrchní inspektor postupoval v souladu s ustanovením §50 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, přičemž z pouhého faktu poskytnutí krátkodobé ochrany poškozené ještě nelze usuzovat na manipulaci s důkazy nebo jinou deformaci zajišťovaných důkazů v přípravném řízení. Je proto lhostejné, kdy tato skutečnost vyšla najevo. Stěžovatel přitom ani řádně nevysvětlil, v čem měla takto poskytnutá ochrana "přímo zasahovat do skutkového průběhu věci", resp. jak se měla projevit na strannosti daného policisty. To, že jistá svědkyně o něm hovoří jako "o našem hodném panu policistovi", rozhodně nenasvědčuje vytvoření neformálních vazeb, které by snad měly za následek jeho podjatost při vyšetřování. Je nasnadě, že poskytnutou ochranu dle §50 zákona o Policii České republiky a její pomoc vnímaly dotčené osoby za daných okolností pozitivně.
Pokud jde o argumenty stěžovatele týkající se zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, nelze než konstatovat, že soudy tento svůj procesní postup vždy řádně odůvodnily (srov. str. 43 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu a str. 14 usnesení dovolacího soudu). Nelze přitom opomenout, že nalézací soud na návrh obhajoby řadu důkazů připustil a provedl, např. vyžádání kompletních odposlechů, znalecký přezkum duševního stavu stěžovatele, výslech ošetřující lékařky stěžovatele. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obhajoba nebyla respektována jako plnoprávná procesní strana v kontradiktorním řízení. Skutečnost, že řadě jejích důkazních návrhů soud nevyhověl, ještě nesvědčí o opaku. Obvodní soud logicky a v dostatečném rozsahu vyložil, z jakých důvodů ty které důkazní návrhy zamítl, resp. nepřipustil. Výtka směřovaná Nejvyššímu soudu, že stěžovatel ve skutečnosti požadoval komplexní znalecký posudek, a nikoli revizní znalecký posudek, je ve skutečnosti formalistickou, poněvadž obhajoba v průběhu trestního řízení ve skutečnosti užívala obratů jako "komplexní posudek ústavu" či "revize posudků", což si soudy zjevně vyložily jako požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku. Nedostatky v jednoznačnosti artikulace procesních práv obhajobou však mohou jít jedině k její tíži.
Ani námitce, že dovolání nemělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání, nemohl Ústavní soud přisvědčit, poněvadž jen proto, že státní zástupkyně činná při Nejvyšším státním zastupitelství spatřovala v postupu odvolacího soudu vadu (a tím i důvodnost části stěžovatelova dovolání), ještě neznamená, že k témuž závěru dospěje sám Nejvyšší soud a že snad již jen kvůli tomu nelze dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Je pouze na něm, jak obsah dovolání vyhodnotí. Nebylo proto porušením práv stěžovatele, jestliže dovolací soud postupoval dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání ve vztahu ke stěžovateli jako zjevně neopodstatněné odmítl v neveřejném zasedání, neboť k tomuto postupu Nejvyšší soud opravňovalo ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Stěžovatel dále obsáhle polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že se nejednalo o jeden skutek, překážka rei iudicatae nevznikla a rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné. Nejvyšší soud v tomto ohledu své závěry podrobně zdůvodnil. Stěžovatel se s nimi neztotožňuje a poukazuje zejména na to, že dovolací soud nesprávně zaměňuje následek s důsledkem či účinkem trestného činu. Nelze ovšem přehlédnout, že podstatné rozdíly se podávají ze skutečnosti, že předměty útoku byly odlišné osoby (byť i ve společné domácnosti) a jednání mělo vůči každé z nich jinou formu, resp. povahu. Navíc odlišnosti existovaly i v časovém určení, kde se jednání překrývala jen částečně. Nejvyšší soud přitom na konkrétních skutkových závěrech uvedl, v čem tyto (dle něj zásadní) rozdíly spočívaly. Shoda zde tudíž dle Nejvyššího soudu nepanovala v podstatných okolnostech, tudíž nebyla ani dána totožnost skutku. Takový závěr nepokládá Ústavní soud za rozporný s čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Že stěžovatel tytéž konkrétní okolnosti za podstatné nepokládá, resp. jsou dle něj nevýznamné (a proto je dle jeho mínění totožnost skutku dána), na hodnocení Ústavního soudu ničeho nemění.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu