ECLI:CZ:US:2004:1.US.652.03
sp. zn. I. ÚS 652/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, na nečinnost Krajského soudu v Českých Budějovicích v trestní věci vedené pod sp. zn. 16 T 32/99, a návrhu na zrušení ustanovení §266a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2003, se Ing. I. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že nečinností Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v tom, že nepředložil trestní spis, vedený pod sp. zn. 16 T 32/99, Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR a posléze Ministerstvu spravedlnosti ČR k přezkoumání podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. V této souvislosti stěžovatel rovněž navrhl zrušení ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, tj. samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské, na dobu čtyř let. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal dne 9. 6. 2001 k Ministerstvu spravedlnosti ČR podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Následně dne 28. 7. 2003 podal proti témuž rozsudku vrchního soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ve vztahu k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že dne 8. 10. 2003 byl vyrozuměn Ministerstvem spravedlnosti ČR, že dvouměsíční lhůta stanovená v §266a TrŘ pro podání stížnosti pro porušení zákona uplynula dne 18. 7. 2003. V této lhůtě nebylo možno jeho trestní věc přezkoumat, a to pro nedostupnost trestního spisu krajského soudu z důvodu rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu a z důvodu podaného dovolání. V postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení jeho shora citovaných ústavně zaručených základních práv a svobod. S poukazem na dvouměsíční lhůtu pro podání stížnosti pro porušení zákona, upravenou §266a TrŘ, navrhl zrušení citovaného ustanovení trestního řádu pro porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel koncipoval svou ústavní stížnost jako stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž tento zásah spatřoval v nečinnosti a z ní vyplývající porušení práva na spravedlivý proces a rovnost stran, neboť nečinností jedné strany mu bylo zabráněno uplatnit mimořádný opravný prostředek - stížnost pro porušení zákona.
V obecné rovině Ústavní soud konstatuje, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, již pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Při posouzení ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných krajským soudem ode dne vydání rozsudku vrchního soudu a dospěl k závěru, že postupem krajského soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Z vyjádření krajského soudu vyplývá, že po vydání rozsudku vrchního soudu vykonával ve věci další procesní úkony (nařízení výkonu trestu, rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu, podání stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí odkladu výkonu trestu, úkony ve vztahu k podanému dovolání atd.), a proto nemohl trestní spis zapůjčit Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR k přezkoumání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
Z předložených podkladů je rovněž patrno, že stěžovatel, po podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1271/2003, tak, že zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Vzhledem k současnému stavu trestního řízení, kdy usnesením Nejvyššího soudu ČR byla věc vrácena zpět před odvolací soud, bude mít stěžovatel možnost uplatnit všechny svoje námitky před odvolacím soudem, který bude povinen se jimi zabývat a rozhodnout o nich. Po pravomocném ukončení trestního řízení bude mít stěžovatel k dispozici rovněž všechny mimořádné opravné prostředky upravené trestním řádem. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost stran.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu stěžovatele na zrušení označeného ustanovení trestního řádu (§74 zákona o Ústavním soudu). Je-li totiž samotná ústavní stížnost odmítnuta, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu). Z tohoto důvodu nebylo třeba o návrhu stěžovatele na zrušení §266a odst. 1 TrŘ rozhodovat, neboť o samotné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem (k tomu srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu