Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.08.2000, sp. zn. I. ÚS 653/99 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 123/19 SbNU 155 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.653.99

sp. zn. I. ÚS 653/99 Nález Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 29. srpna 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca 701/98 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďár nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13 o nevydání části parcel. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca 701/98 - 34 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13 se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 27.12.1999 napadá stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca 701/98, vydané v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13, navrhuje jejich zrušení a poukazuje na to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, a to zejména článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu, kterým došlo k zamítnutí vydání části parcel podle KN p. č. 2144/1 - ostatní plocha o výměře 6998 m2 a p. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře 3985 m2, které Městský soud v Praze v rámci soudního přezkumu správního svým rozsudkem potvrdil. Stěžovatel poukazuje na to, že obě rozhodnutí se opírají především o vyjádření stavebního úřadu - Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou, aniž by se o jejich věrohodnosti rozhodovací orgány přesvědčily i jiným důkazem. Údaje, týkající se nevydání parcely č. 2144/1 v k. ú. město Žďár nad Sázavou z důvodů, že na této parcele je situováno hřiště pro 5. základní školu, a že tato stavba byla započata, dle stavebního deníku, když byly provedeny hrubé terénní úpravy, stěžovatel označuje za nepravdivé, když podle nějž nebyly během deseti let provedeny žádné stavební práce, které by zahajovaly stavbu hřiště. Pozemek leží ladem, není v terénu zaměřen, zčásti je používán pouze jako skládka zeminy z okolních staveb. K dnešnímu dni stav na tomto pozemku je stejný, jako byl v roce 1990, i když podle posledního stavebního rozhodnutí z roku 1998 stavba 5. základní školy včetně sporného hřiště nebyla zahájena, pozbylo platnosti do dvou let ode dne nabytí právní moci, tj. 12.12.1992. Stěžovatel je přesvědčen, že i když stavby 5. základní školy byly z důvodu zjednodušení stavebního řízení povoleny jedním stavebním povolením, tak nejsou jednou stavbou, každý objekt je stavbou samostatnou na svém pozemku, o čemž svědčí jednotlivá kolaudační rozhodnutí, týkající se ostatních staveb areálu 5. základní školy. Stěžovatel odmítá tvrzení soudu, že pozemek p. č. 2144/1 souvisí s jinými stavbami 5. základní školy a je nutný pro jejich provoz. Také v případě pozemku p. č. 2147/3 v k. ú. města Žďár nad Sázavou dle stěžovatele bylo postupováno rozhodujícími orgány obdobně, když za podklad bylo vzato jen účelové vyjádření stavebního odboru Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a to bez místního šetření za účasti stěžovatele. Okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí jen uvedl, že na této parcele jsou komunikace, chodníky, pískoviště. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak dovodil, že předmětný pozemek nemůže sloužit zemědělskému nebo lesnímu využití, aniž však uvedl, z jakých důkazů vycházel. Stěžovatel má za to, že pozemky na parcelách č. 2144/1 o výměře 6998 m2 a č. 2147/3 o výměře 3985 m2 nejsou zastavěny trvalou stavbou, která by měla povahu nemovitosti a která by měla za následek trvalou změnu užívání pozemku. Není tedy podle něj důvodné použití §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o půdě"), podle kterého předmětné pozemky nelze vydat. Domnívá se, že jak okresním pozemkovým úřadem, tak i Městským soudem v Praze byl zkrácen ve svých právech na spravedlivý a zákonný proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Městský soud v Praze v rámci přezkoumávání napadeného rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že správní orgán z provedeného dokazování vyvodil správná a úplná skutková zjištění, která v souladu se zákonem posoudil i po právní stránce, pokud jím bylo rozhodnuto, že Ing. M. K. není vlastníkem pozemků dle katastru nemovitostí pro obec Žďár nad Sázavou a katastrální území město Žďár nad Sázavou parc. č. 2144/1 - ostatní plocha o výměře 6998 m2 a parc. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře 3985 m2. Přezkoumané rozhodnutí podle §250q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, když v ostatním pak zůstalo rozhodnutí správního orgánu nedotčeno. Obecný soud pak ve svém rozhodování vyšel z toho, že stavební povolení odboru výstavby Městského národního výboru ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19.11.1990 č. j. Výst. 3851/902DR/Rá, kterým byla povolena stavba 5. základní školy ve Žďáru nad Sázavou "Před nádražím", se vztahuje i na výstavbu hřiště na pozemku p. č. 2144/1, které sdílí se stavbou školy totožný osud. Podle §11 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o půdě tento pozemek je podle něho nutno považovat za zastavěný a námitka oprávněné osoby, že hřiště jako stavba neobstojí, tedy není důvodná, zvláště když lhůta k dokončení stavby hřiště byla naposledy prodloužena podle §68 odst. 1 stavebního zákona [zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] do 4.8.1999. Městský soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku oprávněné osoby, týkající se neplatnosti stavebního povolení pro stavbu hřiště. Pokud jde o pozemek parc. č. 2147/3 - ostatní plocha - vyšel obecný soud při svém rozhodování ze stanovisek stavebního odboru Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27.5.1998 a ze dne 2.9.1998, z nichž vyplývá, že tento pozemek je situován v obytné zástavbě, je na něm přístupová komunikace k obytným blokům a občanská vybavenost, bezprostředně souvisí se stavbami a je nezbytně nutný k provozu obytných staveb. I tento pozemek je podle něj nutno považovat za zastavěný podle §11 odst. 1 písm. c) věty druhé zákona o půdě, který nelze vydat, neboť nelze si představit, jak uvádí Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, že by tento pozemek v obytné zástavbě mohl sloužit k zemědělskému nebo lesnímu využití. Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a neposuzuje zákonnost jednotlivých rozhodnutí, případně nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy uvedené v článcích hlavy páté Listiny, zejména čl. 36, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od účastníků i vedlejších účastníků. Okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou, okresní pozemkový úřad, ve svém přípisu ze dne 11.5.2000 č. j. PÚ 549/91 konstatoval, že "o vlastnictví bylo rozhodováno již třikrát a v posledním rozhodnutí ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91 - 13 byl pozemkový úřad vázán právním názorem Městského soudu v Praze, uvedeným v rozsudku ze dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca 701/98 - 34. Kromě toho popřel tvrzení stěžovatele, že údaj o terénních pracích ve stavebním deníku je nepravdivý a účelový." Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 17.5.2000 odkázal na odůvodnění svého rozsudku a má za to, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský úřad ve Žďáru nad Sázavou, stavební odbor, ve svém přípise ze dne 11.5.2000 zdůrazňuje, že podmínka ukončení platnosti stavebního povolení nebyla nikdy naplněna, neboť lhůta marného uplynutí dvou let nebyla překročena. Od platnosti stavebního povolení nutno odlišit lhůtu pro dokončení stavby, která je lhůtou pořádkovou. Město Žďár nad Sázavou přípisem starosty města ze dne 16.5.2000 navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Rekapituluje průběh výstavby na předmětných pozemcích, odvolává se na §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a uvádí, že je třeba považovat za zastavěnou část pozemku je skutečně zahájenou stavbou před 24.6.1991 do dvou let od vydání stavebního povolení, a tuto podmínku splňovaly terénní úpravy i výstavba. Dále upozorňuje, že zákonem č. 10/1993 Sb., částí čtrnáctou, byl doplněn zákon ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č. 485/1991 Sb. V souladu s tímto zákonem přešly za stanovených podmínek do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, objekty komplexní bytové výstavby rozestavěné ke dni 31.12.1992 a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, včetně práv a povinností s nimi souvisejících. Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti, po seznámení se s obsahem spisu Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, a spisy Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jak z předchozího řízení před správním orgánem a obecným soudem vyplynulo, navrhovatel-stěžovatel se domáhal restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. Jde tedy v prvé řadě o případ restituce majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., v němž však jak správní orgán, tak odvolací soud postupovaly v rozporu s právními předpisy, a dospěly k závěrům, které z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod nejsou udržitelné. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, rozhodnutí č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. To platí pro všechny restituční zákony, které jako leges speciales mají své výrazné postavení i úkoly v českém právním řádu. Zákon č. 229/1991 Sb. je takovým speciálním zákonem. Jde o právní předpis, který má zcela specifickou povahu, která je dána úkolem, který tento předpis sleduje. Tohoto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by nezměnil úpravu některých typických občanskoprávních institutů, jako dědění, vydržení či tíseň, kdy při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich občanskoprávního rámce. Této tendenci, usnadnit cestu ke zmírnění následků křivd, odpovídá ovšem i zjevná tendence vymezit pro uplatnění restitučních nároků určitý časový, osobní i věcný rámec, bez něhož by restituce nebyly vůbec realizovatelné. Zákonodárce i výslovně podotkl, že si je vědom, že tyto křivdy, stejně jako jiné nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, nelze nikdy plně napravit, ale že chce potvrdit svou vůli, aby k podobným křivdám již nikdy nedocházelo. Již z prvního pohledu do spisu lze zjistit z rozhodnutí Městského soudu v Praze několik skutečností. Z knihovní vložky č. 1832 pozemkové knihy pro katastrální území Žďár nad Sázavou ze dne 7.5.1992 vyplývá, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl Z. V. Z rozsudku Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To 12/59 - 64 je patrno, že Z. V. byl tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem podvracení republiky podle §79a odst. 1 trestního zákona z roku 1950 a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.1969 sp. zn. 1 Tr 99/68 vyplývá, že tímto usnesením byl podle §15 odst. 1 písm. e) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek bývalého Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To 12/59 - 64 a trestní stíhání Z. V. bylo zastaveno podle §17 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb. a podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.7.1991 sp. zn. 2 Rt 287/91 je patrno, že tímto rozsudkem byl Z. V. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvracení republiky podle §79a odst. 1 tr. zákona z roku 1950, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To 12/59 - 64. Tento rozsudek se opíral o zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Neoprávněný trestní postih původního vlastníka Z. V. z roku 1959, jakož i veškeré jmění, které propadlo státu, bylo neopominutelným znamením, že bylo třeba přezkoušet všechny údaje potřebné pro projednání restituce, jako jsou právní nástupce oprávněné osoby, přechod vlastnictví nemovitosti na stát a důvody pro vydání majetku oprávněné osobě. Již zákon č. 119/1990 Sb. stanoví v §23, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Takovým zákonem je právě zákon č. 229/1991 Sb. Ze spisu vyplývá, že majetek původního vlastníka přešel v roce 1962 na jeho sestru A. K. a po její smrti v roce 1992 na stěžovatele Ing. M. K. a že nárok na vydání uplatnila jeho matka dne 18.9.1991 a on sám dne 11.12.1992 podle uvedeného zákona o půdě. Městský soud v Praze sice řádně konstatoval, že je dán restituční titul podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě ve prospěch stěžovatele, avšak bez dalšího akceptoval jako povinnou osobu město Žďár nad Sázavou, ač z uplatnění nároku v roce 1991 je zřejmé, že vlastníkem v trestním řízení propadlého majetku se stal stát (rozsudek ze dne 10.9.1959), a stal se tak i povinnou osobou podle §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jako takový jí zůstává až do vydání oprávněné osobě. Ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemohl tyto nemovitosti převést do vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti. Z tohoto hlediska byl převod ze státu do vlastnictví obce město Žďár nad Sázavou uskutečněn, podle výpisu z katastru nemovitostí např. 1.10.1998, v rozporu se zákonem, a podle jeho výslovného znění je neplatným právním úkonem. Městský soud v Praze se tedy nejen nevyrovnal se skutečností, že jde o případ restituce majetku oprávněné osobě, kde zejména soudům připadá povinnost poskytovat jim pomoc a podporu, aby mohly získat zpět majetek, který přešel neoprávněně do majetku státu, a byly tak realizovány záměry restitučních zákonů, které byly vydávány. Městský soud v Praze se však ani nezabýval v zásadě závažnou námitkou stěžovatele, že město Žďár nad Sázavou nemělo být vlastníkem určitého pozemku, neboť vlastnictví nemělo přejít ze státu na obec. Na pozemek byl uplatněn restituční nárok a na převod pozemku ze státu na obec platil zákon č. 172/1991 Sb. a soud zřejmě přijal za svůj názor přednesený v průběhu řízení, že tento zákon se nevztahuje na zákon č. 229/1991 Sb., který nebyl v té době ještě účinný, a dále se námitce nevěnoval. Městský soud v Praze zcela pominul, že jde o výklad zcela nesprávný. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. v §4 odst. 2 výslovně stanoví: "Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné. Pokud některý z účastníků měl na mysli vysvětlivky uvedené k tomuto ustanovení v uvedeném zákoně pod čarou, odkazuje Ústavní soud na svá rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 22/99 a II. ÚS 485/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 14; svazek 16, nález č. 173), kde je uvedeno jeho rozhodnutí k právní povaze poznámek uváděných v některých zákonech. Kromě toho jsou vysvětlivky v tomto konkrétním případě uváděny jen příkladmo, jak je v jejich textu výslovně uvedeno. Zjištění, na které pozemky se uvedené závěry vztahují, bude úkolem pozemkového úřadu, přičemž bude nutno vycházet ze všech nemovitostí, jichž se restituce dotýká; v posouzení podle restitučního zákona bude třeba výslovně odlišit ty, na něž se bude vztahovat povinnost je vydat, a ty, které ze zákonných důvodů vydat nelze a za něž přísluší oprávněné osobě náhrada podle zákona. Za další pochybení je třeba považovat i skutečnost, že byla narušena i rovnost v postavení obou stran. Námitky stěžovatele byly posuzovány orgány města, tj. druhé strany ve sporu, která měla na výsledku zájem, ať již šlo o otázky stavebního povolení, kolaudačního řízení apod. Námitky města byly přijímány jako směrodatné a soud o nich rozhodoval bez znalosti skutečných podmínek, protože k tak závažným otázkám, jako je rozestavěnost, zahájení stavby apod. si nevyžádal ani znalecký posudek a přejímal zřejmě údaje z odborných útvarů města Žďáru nad Sázavou. Byl tak porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, týkající se rovnosti všech před soudem. Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že jednáním Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, a rozhodnutím Městského soudu v Praze, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto nálezu, byl kromě již zmíněného čl. 37 odst. 3 Listiny porušen i čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud zcela vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu, a Městského soudu v Praze zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Při novém rozhodování v této věci musí pozemkový úřad navíc dbát na to, aby z katastru nemovitostí byly odstraněny zápisy, které byly zaneseny v důsledku neplatných právních úkonů při přechodu některých pozemků z majetku České republiky do vlastnictví obcí.