ECLI:CZ:US:2003:1.US.660.02
sp. zn. I. ÚS 660/02
Usnesení
I. ÚS 660/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 353/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2002, se M.N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že jeho odvolání ze dne 22. 1. 2002 směřovalo jak do viny, tak i do trestu. Proto měl Nejvyšší soud ČR jeho dovolání projednat a nikoli odmítnout jako nepřípustné. To platí navíc za situace, kdy Nejvyšší soud ČR v usnesení o odmítnutí dovolání konstatoval, že použitá právní kvalifikace zcela nekoresponduje s popisem skutku.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 353/2002, odmítl, podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), dovolání stěžovatele, podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 5 To 74/2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 1. 2002, č. j. 3 T 572/2000-280.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") zmíněným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 360/1999 Sb., a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dohledem. Současně mu uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let, a povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně MV ČR, škodu ve výši 111 382,- Kč. České dráhy, s. o., Praha byly odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 9. 4. 2000, na místní komunikaci ulice Letecká v obci K., okres Uherské Hradiště, kolem 14:55 hodin, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, v době, kdy jeho ovládací schopnost byla snížena vlivem metamfetaminu. Před přejížděním železničního přejezdu nerespektoval výstrahu dávanou dvěma červenými, střídavě přerušovanými, světly signalizačního zařízení, a najel na železniční přejezd, aniž by se dostatečně přesvědčil, zda jej může bezpečně přejet. V uvedenou dobu tímto místem projížděl rychlík č. 923. Došlo ke srážce osobního vozidla stěžovatele s lokomotivou rychlíkové soupravy a odhození osobního vozidla mimo železniční těleso. Při srážce utrpěl spolujezdec Mgr. R. P., těžké postižení několika životně důležitých orgánů a na následky zranění dne 10. 4. 2000 zemřel.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 3 T 572/2000.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a k porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod nedošlo. Poukázal na právní úpravu dovolání, podle které může dovolatel v dovolacím řízení brojit výhradně proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět toliko za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad, uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) TrŘ. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů, specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až k) TrŘ nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) TrŘ, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl, v řízení mu předcházejícím, dán důvod dovolání uvedený v §265b písm. a) až k) TrŘ. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnout, přesto, že jeho argumentaci, týkající se použité právní kvalifikace skutku, shledal relevantní, neboť stěžovatel svým postupem omezil přezkumnou povinnost a právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek okresního soudu výhradně na výrok o trestu. Proto mohl v dovolání uplatnit dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které jeho vydání předcházelo, nikoli však proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (§265b odst. 1 písm. g) TrŘ), jak to stěžovatel učinil. V podrobnostech odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Námitka stěžovatele, že odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem ČR, byl porušen čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny, neboť jeho odvolání ze dne 22. 1. 2002 směřovala jak do výroku o vině tak trestu, nemá ústavně právní relevanci. Ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve, v obecné rovině, poukázat na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, která zásadně změnila právní úpravu opravných prostředků. Celé opravné řízení je nyní ovládáno dispoziční zásadou. U odvolání byl výrazně omezen revizní princip a posíleny apelační prvky doplněné prvky kasačními. Tím došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obžalovaný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku, což vyplývá z jeho práva zvolit si způsob své obhajoby. V důsledku dispoziční zásady nemůže dojít, v rámci opravného řízení, k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo před účinností uvedené novely trestního řádu, na podkladě revizního principu. Současně je vhodné poznamenat, že podle trestního řádu je umožněno v odvolacím řízení uplatňovat tzv. nova.
Ústavní soud vyšel z této obecné roviny a dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že "...odvolání bylo zpracováno i do viny....na dotaz předsedkyně senátu jsem prohlásil, že odvolání směřuje pouze do trestu, to však bylo neuvážené,...chtěl jsem uvést, že mně jde především o trest, resp. o to, aby trest odnětí svobody nebyl nepodmíněný. Toto vysvětlení jsem však již nestihl učinit".
Po celou dobu odvolacího řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem, který měl, stejně jako stěžovatel, možnost vyjádřit se k rozsahu odvolacího řízení. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 3. 2002 (č.l. 290 spisu), však vyplývá, že stěžovatel, ale i jeho obhájce uvedli, že odvolání napadá pouze výrok o trestu, což je patrno i z konečného návrhu. Z protokolu je rovněž zřejmé, že stěžovatel ani jeho obhájce, po celou dobu veřejného zasedání, nenamítali nic proti rozsahu přezkumné činnosti prováděné odvolacím soudem. Z tohoto důvodu námitka stěžovatele, že odvolání bylo zpracováno i do viny, a že toto vysvětlení již nestihl učinit, neobstojí. Stěžovatel svým procesním postupem omezil přezkumnou činnost odvolacího soudu výhradně na výrok o trestu.
V kontextu shora popsané obecné roviny je zřejmé, že stěžovatel pochybil, když namítal nesprávnou právní kvalifikaci až v řízení před Nejvyšším soudem ČR o mimořádném opravném prostředku - dovolání. V tomto směru závěr Nejvyššího soudu ČR, že dovolání je nepřípustné, je zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání. Jestliže se stěžovatel domníval, že na jeho popsaný skutek měla být aplikována skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti podle §224 odst. 1, 2 TrZ a nikoli skutková podstata trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ, měl tuto skutečnost namítat nejpozději v odvolacím řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční, a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat tzv. nova, což však stěžovatel neučinil a to ani v řízení před okresním soudem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR je, stejně jako další orgány veřejné moci, vázán ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, byl by jakýkoliv jiný postup porušením této zásady. Nejvyšší soud ČR neměl oprávnění a ani možnost rozhodnout jinak, než že dovolání odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ČR o dovolání nebyl porušen stěžovatelem namítaný čl. 8 odst. 2 Listiny. Rovněž nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, neboť stěžovatel měl zajištěnu právní pomoc a bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jehož náležitě využil. Nejvyšší soud ČR postupoval v řízení o dovolání v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost, a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ řádně odůvodnil.
V zájmu úplnosti Ústavní soud uvádí, že předmětem řízení o ústavní stížnosti nebyl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 1. 2002, č. j. 3 T 572/2000 - 280, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 5 To 74/2002, neboť citovaná rozhodnutí nebyla napadena ústavní stížností, což je patrno z petitu a odůvodnění ústavní stížnosti.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu