ECLI:CZ:US:2006:1.US.664.03
sp. zn. I. ÚS 664/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 16. března 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 ve věci ústavní stížnosti R., s. r. o., proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003 ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Ca 167/2003, 5 Ca 168/2003, 5 Ca 169/2003, 5 Ca 170/2003, 5 Ca 171/2003, 5 Ca 172/2003, 5 Ca 173/2003, 5 Ca 174/2003, 5 Ca 175/2003, 5 Ca 176/2003, 5 Ca 177/2003, 5 Ca 178/2003, 5 Ca 179/2003, 5 Ca 180/2003, 5 Ca 181/2003, 5 Ca 182/2003, 5 Ca 183/2003, 5 Ca 184/2003, 5 Ca 185/2003, 5 Ca 186/2003, 5 Ca 187/2003, 5 Ca 188/2003, 5 Ca 189/2003, 5 Ca 190/2003, 5 Ca 191/2003, 5 Ca 192/2003, 5 Ca 193/2003, 5 Ca 194/2003, 5 Ca 195/2003, 5 Ca 196/2003, 5 Ca 197/2003, 5 Ca 198/2003, 5 Ca 199/2003, 5 Ca 200/2003, 5 Ca 201/2003, 5 Ca 202/2003, 5 Ca 203/2003, 5 Ca 204/2003, 5 Ca 205/2003, 5 Ca 206/2003, 5 Ca 207/2003, 5 Ca 208/2003, 5 Ca 209/2003, 5 Ca 210/2003, 5 Ca 211/2003, 5 Ca 212/2003, 5 Ca 213/2003, 5 Ca 214/2003, 5 Ca 215/2003, 5 Ca 216/2003, 5 Ca 217/2003, 5 Ca 218/2003, 5 Ca 219/2003, 5 Ca 220/2003, 5 Ca 221/2003, 5 Ca 222/2003, 5 Ca 223/2003, 5 Ca 224/2003, 5 Ca 225/2003, 5 Ca 226/2003, 5 Ca 227/2003, 5 Ca 228/2003, 5 Ca 229/2003, 5 Ca 230/2003, 5 Ca 231/2003, 5 Ca 232/2003, 5 Ca 233/2003, 5 Ca 234/2003, 5 Ca 235/2003, 5 Ca 236/2003, 5 Ca 237/2003, 5 Ca 238/2003, 5 Ca 239/2003, 5 Ca 240/2003 a 5 Ca 241/2003 a proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003 ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Ca 167/2003, 5 Ca 168/2003, 5 Ca 169/2003, 5 Ca 170/2003, 5 Ca 171/2003, 5 Ca 172/2003, 5 Ca 173/2003, 5 Ca 174/2003, 5 Ca 175/2003, 5 Ca 176/2003, 5 Ca 177/2003, 5 Ca 178/2003, 5 Ca 179/2003, 5 Ca 180/2003, 5 Ca 181/2003, 5 Ca 182/2003, 5 Ca 183/2003, 5 Ca 184/2003, 5 Ca 185/2003, 5 Ca 186/2003, 5 Ca 187/2003, 5 Ca 188/2003, 5 Ca 189/2003, 5 Ca 190/2003, 5 Ca 191/2003, 5 Ca 192/2003, 5 Ca 193/2003, 5 Ca 194/2003, 5 Ca 195/2003, 5 Ca 196/2003, 5 Ca 197/2003, 5 Ca 198/2003, 5 Ca 199/2003, 5 Ca 200/2003, 5 Ca 201/2003, 5 Ca 202/2003, 5 Ca 203/2003, 5 Ca 204/2003, 5 Ca 205/2003, 5 Ca 206/2003, 5 Ca 207/2003, 5 Ca 208/2003, 5 Ca 209/2003, 5 Ca 210/2003, 5 Ca 211/2003, 5 Ca 212/2003, 5 Ca 213/2003, 5 Ca 214/2003, 5 Ca 215/2003, 5 Ca 216/2003, 5 Ca 217/2003, 5 Ca 218/2003, 5 Ca 219/2003, 5 Ca 220/2003, 5 Ca 221/2003, 5 Ca 222/2003, 5 Ca 223/2003, 5 Ca 224/2003, 5 Ca 225/2003, 5 Ca 226/2003, 5 Ca 227/2003, 5 Ca 228/2003, 5 Ca 229/2003, 5 Ca 230/2003, 5 Ca 231/2003, 5 Ca 232/2003, 5 Ca 233/2003, 5 Ca 234/2003, 5 Ca 235/2003, 5 Ca 236/2003, 5 Ca 237/2003, 5 Ca 238/2003, 5 Ca 239/2003, 5 Ca 240/2003 a 5 Ca 241/2003, jimiž bylo stěžovatelce uloženo uhradit soudní poplatek.
Usneseními Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2003 a 6. listopadu 2003 ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Ca 167/2003, 5 Ca 168/2003, 5 Ca 169/2003, 5 Ca 170/2003, 5 Ca 171/2003, 5 Ca 172/2003, 5 Ca 173/2003, 5 Ca 174/2003, 5 Ca 175/2003, 5 Ca 176/2003, 5 Ca 177/2003, 5 Ca 178/2003, 5 Ca 179/2003, 5 Ca 180/2003, 5 Ca 181/2003, 5 Ca 182/2003, 5 Ca 183/2003, 5 Ca 184/2003, 5 Ca 185/2003, 5 Ca 186/2003, 5 Ca 187/2003, 5 Ca 188/2003, 5 Ca 189/2003, 5 Ca 190/2003, 5 Ca 191/2003, 5 Ca 192/2003, 5 Ca 193/2003, 5 Ca 194/2003, 5 Ca 195/2003, 5 Ca 196/2003, 5 Ca 197/2003, 5 Ca 198/2003, 5 Ca 199/2003, 5 Ca 200/2003, 5 Ca 201/2003, 5 Ca 202/2003, 5 Ca 203/2003, 5 Ca 204/2003, 5 Ca 205/2003, 5 Ca 206/2003, 5 Ca 207/2003, 5 Ca 208/2003, 5 Ca 209/2003, 5 Ca 210/2003, 5 Ca 211/2003, 5 Ca 212/2003, 5 Ca 213/2003, 5 Ca 214/2003, 5 Ca 215/2003, 5 Ca 216/2003, 5 Ca 217/2003, 5 Ca 218/2003, 5 Ca 219/2003, 5 Ca 220/2003, 5 Ca 221/2003, 5 Ca 222/2003, 5 Ca 223/2003, 5 Ca 224/2003, 5 Ca 225/2003, 5 Ca 226/2003, 5 Ca 227/2003, 5 Ca 228/2003, 5 Ca 229/2003, 5 Ca 230/2003, 5 Ca 231/2003, 5 Ca 232/2003, 5 Ca 233/2003, 5 Ca 234/2003, 5 Ca 235/2003, 5 Ca 236/2003, 5 Ca 237/2003, 5 Ca 238/2003, 5 Ca 239/2003, 5 Ca 240/2003 a 5 Ca 241/2003 bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto se tato usnesení zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"). Ve stížnosti uvedla, že v rámci svého podnikání vybudovala a zkolaudovala dům s byty a nebytovými prostory v ulici H., P. Prohlášením vlastníka budovy o vymezení bytových a nebytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, převedla na další osoby 76ti smlouvami stejný počet jednotek v této budově. Z cen jednotek, včetně cen spoluvlastnických podílů na převáděných pozemcích, zaplatila daň z přidané hodnoty. Poté Finanční úřad pro Prahu 6 celkem 76ti platebními výměry vyměřil stěžovatelce dodatečně daň z převodu nemovitostí z ceny převáděných spoluvlastnických podílů na pozemcích, v celkové výši 397 415 Kč. Odvolání stěžovatelky proti těmto výměrům Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Podle názoru stěžovatelky jsou tato rozhodnutí protizákonná, a proto je všechna napadla správní žalobou, podanou dne 25. 7. 2003. Tato žaloba byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 163/2003.
Usnesením ze dne 25. 8. 2003 městský soud 75 z celkových 76ti napadených rozhodnutí finančního ředitelství vyloučil k samostatnému projednání přesto, že stěžovatelka ve správní žalobě vyložila, že všechna rozhodnutí se týkají jediného obchodního případu a jediné budovy, mají zcela totožný skutkový i právní základ a byla vydána stejným orgánem v témže dni. Všech 75 usnesení, specifikovaných shora, bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 10. 2003 a každým z nich jí bylo uloženo uhradit soudní poplatek, podle položky 14a bod 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."), ve výši 2 000 Kč za každé jednotlivě napadené rozhodnutí správního orgánu.
Právní zástupce stěžovatelky požádal dne 29. 10. 2003 městský soud, aby s ohledem celkovou výši částky, která má být zaplacena, doručil usnesení též přímo stěžovatelce. Současně navrhl zrušení všech 75ti usnesení z důvodu jejich nezákonnosti. Na to dne 6. 11. 2003 reagoval městský soud vydáním 75ti usnesení téhož obsahu, která byla následující den doručena stěžovatelce. Stěžovatelka poté nakoupila 150 kolků po 1 000 Kč a formálně tak vyhověla výzvě na úhradu soudních poplatků. Ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů pak podala proti výše uvedeným usnesením ústavní stížnost.
Podle stěžovatelky nelze najít žádný právní předpis, který by vylučoval možnost napadnout více správních rozhodnutí jednou správní žalobou, zejména pokud tato rozhodnutí mají stejný skutkový a právní základ a pokud byla vydána týmž orgánem. Naopak z textu ustanovení §39 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") jednoznačně vyplývá, že takovýto postup je přípustný, neboť toto ustanovení umožňuje za stanovených podmínek vyloučit některá z více rozhodnutí, napadených jednou správní žalobou, k samostatnému projednání. Citované ustanovení ovšem nestanoví tento postup obligatorně. S tím pak souvisí výklad poplatkové povinnosti žalobce ve správním řízení, který stěžovatelka rozsáhle analyzuje. Podle stěžovatelky postup soudu podle §39 odst. 2 s. ř. s., kterým jsou vyloučena některá rozhodnutí správního orgánu k samostatnému projednávání, nemůže podléhat samostatné poplatkové povinnosti, neboť nejde o činnost, kterou by mohla stěžovatelka, jako účastník řízení, jakkoliv ovlivnit. Proto postup městského soudu nemá oporu v zákoně a jde navíc o uložení poplatkové povinnosti v extrémním rozsahu. Třebaže "formalisticky vzato" šlo v postupu městského soudu sice o soubor 75ti jednotlivých rozhodnutí, ukládajících jednotlivě povinnost k placení "jednotlivých" soudních poplatků v nevelké výši, ve skutečnosti šlo o jednotný akt, kterým byla stěžovatelce, v rozporu s příslušnými právními předpisy (tedy nikoliv na základě zákona), uložena, pod sankcí zastavení řízení, povinnost k zaplacení dalších soudních poplatků ve výši 150 000 Kč, což je částka, kterou rozhodně nelze považovat za bagatelní. Stěžovatelka navrhla, aby o všech napadených usneseních rozhodl Ústavní soud jedním nálezem, protože je nutno posoudit celou kauzu, vzhledem k její podstatě, jednotně a vycházet z celkové újmy, která byla napadenými rozhodnutími způsobena.
Stěžovatelka zastává názor, že jí finanční úřad vyměřil, v rozporu se zákonem, rozhodnutím, potvrzeným Finančním ředitelstvím v Praze, daň z převodu nemovitostí ve výši 397 415 Kč. Tuto daň uhradila, ale uchýlila se pod ochranu soudní moci s návrhem, aby bylo odstraněno 76 rozhodnutí, která jí uvedenou daň vyměřila. Městský soud v Praze "nečekaně a nepředvídatelně" uložil stěžovatelce povinnost zaplacení soudních poplatků ve výši 150 000 Kč za podanou správní žalobu, ve lhůtě pouhých tří dnů, pod sankcí zastavení soudního řízení. Takovýto postup ovšem vedl, podle názoru stěžovatelky, k porušení jejího základního práva na přístup ke správnímu soudu.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Městský soud v Praze. Sdělil, že na danou věc je nutno aplikovat položku 14a bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků uvedeného v příloze zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož "za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu činí soudní poplatek 2 000 Kč". V dané věci stěžovatelka podala správní žalobu proti 76 rozhodnutím správního orgánu a podáním žaloby jí tak vznikla ze zákona poplatková povinnost za každé napadené rozhodnutí, bez ohledu na skutečnost, zda soud přezkoumá všechna napadená rozhodnutí ve společném řízení, či zda budou jednotlivá rozhodnutí vyloučena k samostatnému projednání. Pro vznik poplatkové povinnosti není rozhodné ani to, zda věci spolu souvisí, týkají se týchž účastníků, či zda právní argumentace je stejná. Městský soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 A 86/98-48, publikované v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 665/2000. Podle městského soudu nebyla napadenými usneseními stěžovatelce ukládána povinnost, byla jen vyzvána ke splnění povinnosti, která jí vznikla ze zákona. Pokud by stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, soud by řízení zastavil podle §47 písm. c) s. ř. s. Proti takovémuto usnesení by byla přípustná kasační stížnost, z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které by stěžovatelka mohla namítat, že jí případně poplatková povinnost nevznikla. Proto postup městského soudu nebyl svévolný, ale naopak byl v souladu se zákonem.
K vyjádření městského soudu podala stěžovatelka obsáhlou repliku. V ní odmítla názor městského soudu, že jí napadenými rozhodnutími nebyla uložena žádná nová povinnost. Konstatovala, že proti napadeným usnesením vskutku žádný opravný prostředek neexistoval (návrh, na který pamatuje §12 zákona č. 549/1991 Sb., je pro soud jen nezávazným podnětem), zejména neexistovala možnost podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Předmětem kasační stížnosti mohlo být jen případné usnesení, kterým se zastavuje řízení. Podle stěžovatelky je pochybné, zda by se soud v rámci řízení o takovéto kasační stížnosti vůbec mohl zabývat otázkou zákonnosti vyměřeného soudního poplatku. Stěžovatelka upozornila, že i kdyby následovala právní názor městského soudu, který vyslovil ve vyjádření k ústavní stížnosti, znamenalo by to, že proti uvedeným 76 usnesením o zastavení řízení by musela podat 76 kasačních stížností. Ty by byly zatíženy soudním poplatkem ve výši 150 % hodnoty soudních poplatků, které zaplatila podle napadených usnesení městského soudu. V případě, že by v těchto kasačních stížnostech nebyla úspěšná, ztratila by ve své věci přístup k soudu a k nápravě správních rozhodnutí napadených správní žalobou. Právní názor městského soudu považuje stěžovatelka za nekorektní a ústavně nepřípustný.
Dále uvedla, že z ustanovení §1 zákona č. 549/1991 Sb., ani z položky 14a Sazebníku poplatků, uvedeného v příloze zákona č. 549/1991 Sb., nelze dovodit, že by předmětem poplatkové povinnosti bylo jednotlivé napadené správní rozhodnutí, jak tvrdí městský soud a nikoliv úkon účastníka, jak tvrdí stěžovatelka. Pokud by měl městský soud pravdu, bylo by logičtější, aby jedním usnesením, vydaným na základě jedné správní žaloby, napadající 76 správních rozhodnutí, rozhodl o 76 poplatkových povinnostech, každé po 2 000 Kč ve smyslu sazebníku. Judikát vrchního soudu z roku 1999 byl vydán před přijetím s. ř. s. a navíc v době, kdy bylo znění zákona č. 549/1991 Sb. odlišné. Závěrem stěžovatelka uvedla, že trvá na zrušení všech 75 rozhodnutí, neboť jedině tak lze odstranit porušení ústavního pořádku, které se ve vztahu k ní správní soud dopustil.
Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, tedy zda byly vyčerpány všechny opravné prostředky ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jinými slovy, musel zvážit, zda včas podaná ústavní stížnost proti všem označeným rozhodnutím je stížností proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje.
Procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se rozumí takový řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V případě, že účastník nezaplatí soudní poplatek, bude řízení usnesením zastaveno [§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve spojení s §47 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] Opravným prostředkem, kterým by bylo možno brojit proti zastavení řízení, by byla kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V takovém případě by bylo možno podat ústavní stížnost teprve proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
Naopak jiná je situace v případě, kdy účastník soudní poplatek včas a řádně zaplatí a řízení zastaveno není. Proti usnesením o stanovení poplatkové povinnosti není, jako proti rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení, přípustná kasační stížnost [srov. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Rozhodnou otázkou tedy je, zda stěžovatelka, pokud si chtěla zachovat možnost obrany proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti podáním ústavní stížností, byla povinna soudní poplatek nezaplatit, počkat na zastavení řízení a poté podat, proti usnesení o zastavení řízení, kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Podle názoru Ústavního soudu je nutno rozlišit dva typy rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení. Na jedné straně se jedná o rozhodnutí, která jsou důsledkem poučovací povinnosti soudu a takováto rozhodnutí nemohou sama o sobě vyvolat pro účastníka řízení negativní následky. Příkladem je usnesení, vyzývající účastníka k opravě nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité (§43 odst. 1 občanského soudního řádu), nebo usnesení podle s. ř. s., kterým předseda senátu vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání podle §37 s. ř. s. (k tomu srov. Vopálka V., Mikule V., Šimůnková V., Šolín M., Soudní řád správní, Komentář, Praha 2004, str. 273 a násl.). Teprve v případě, pokud by účastník řízení nevyhověl a podání nedoplnil, eventuálně podání doplnil nedostatečně, mohl by být jeho návrh na zahájení řízení odmítnut usnesením, proti kterému je možnost podat opravný prostředek, ať již odvolání podle §202 občanského soudního řádu nebo kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Na druhé straně jde o rozhodnutí, která ukládají účastníkům určité povinnosti, např. povinnost zaplatit soudní poplatek. Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem městského soudu, podle kterého poplatková povinnost vzniká již na základě zákona, podáním návrhu na zahájení řízení k soudu. Nelze však opominout, že je to soudní rozhodnutí, které individualizuje tuto obecnou zákonnou normu vůči účastníkovi řízení a které určuje výši soudního poplatku v individuálním případě. I když by tato výše měla být v souladu se zákonem a rozhodnutí soudu o poplatkové povinnosti má deklaratorní charakter, nutno vzít v úvahu, že i deklaratorní rozhodnutí zásadně zasahuje do sféry práv a povinností dotčené osoby (srov. Boguszak J., Čapek J., Gerloch A., Teorie práva, Praha 2004, str. 130). V tomto případě bylo teprve napadenými rozhodnutími určeno, jaký má obecná norma (v podobě zákona č. 549/1991 Sb.) význam ve vztahu ke stěžovatelce.
Ústavní soud se ztotožňuje s námitkami stěžovatelky, že rozumný postup, umožňující jí podat ústavní stížnost, nemůže být takový, že by jí nejprve nutil porušit rozhodnutí soudu o poplatkové povinnosti, počkat na zastavení řízení, a teprve poté podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Protože by šlo o kasační stížnost proti 75 rozhodnutím o zastavení řízení, bylo by nutno podat také 75 kasačních stížností, které by byly zpoplatněny ještě o polovinu více než je poplatek vyměřený městským soudem (viz položka 15 sazebníku, stanovící za kasační stížnost jako soudní poplatek částku 3 000 Kč). Namísto poplatkové povinnosti vyměřené městským soudem v celkové výši 150 000 Kč by tak stěžovatelka byla povinna zaplatit částku 225 000 Kč, což by dosáhlo téměř 60 % hodnoty sporné částky, o niž se jedná v meritorním návrhu. Takto interpretované vyčerpání všech opravných prostředků by ve svém efektu znamenalo znemožnění přístupu stěžovatelky k Ústavnímu soudu a devalvaci významu ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně zvážil, zda procesním prostředkem podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je i podnět ve smyslu §12 zákona č. 549/1991 Sb., kterým může účastník dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydá-li soud nesprávné rozhodnutí. I když jde o nezávazný podnět účastníka vůči soudu, je zásadně třeba, aby tento podnět byl vyčerpán před případným zaplacením soudního poplatku, pokud účastník hodlá podat ústavní stížnost. Takovýto výklad je v souladu s principem subsidiarity rozhodování Ústavního soudu.
V daném případě stěžovatelka podmínku podání podnětu ve smyslu §12 zákona č. 549/1991 Sb. splnila podáním k městskému soudu ze dne 29. 10. 2003. Městský soud jejímu podnětu nevyhověl a vydal dne 6. 11. 2003 ve shora označených věcech další usnesení, adresovaná nikoliv právnímu zástupci stěžovatelky, ale přímo stěžovatelce, na jejichž základě stěžovatelka zaplatila soudní poplatek.
Ústavní stížnost je důvodná.
Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem práva podústavního. Porušení některé z těchto norem, v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98).
Ústavní soud ve smyslu takto chápaného vztahu obecného a ústavního soudnictví není kompetentní přehodnocovat jakékoliv rozhodnutí obecného soudu o poplatkové povinnosti z hlediska jeho zákonnosti, ale jen z hlediska jeho ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřazeným soudům obecným, který by kontroloval každé jednotlivé rozhodnutí o poplatkové povinnosti. Meritorně rozhodne pouze tam, kde by protizákonně stanovená poplatková povinnost zasáhla do sféry základních práv chráněných českým ústavním pořádkem.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval. V obecné rovině ve své judikatuře opakovaně uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS 162/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 104). Z toho plyne, že exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 či 2 Listiny.
Je na obecných i správních soudech, aby při interpretaci podústavního práva dosahovaly ústavně konformních výsledků. Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb. však nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem. V tomto smyslu považuje Ústavní soud interpretaci zákona č. 549/1991 Sb. za protiústavní.
Pokud tedy městský soud vyměřil stěžovatelce soudní poplatek 2 000 Kč za každé jednotlivé, správní žalobou napadené správní rozhodnutí, byť se všechna tato rozhodnutí týkala jednoho jediného obchodního případu, řešila stejnou právní otázku, týkala se pouze stěžovatelky, byla vydána ve stejný den jedním a týmž správním orgánem, dopustil se postupu, který lze označit za protiústavní a vedl k disproporčnímu následku, tj. k tomu, že celková výše soudního poplatku dosáhla téměř 40 % celkové dodatečně vyměřené daně, o niž ve správním řízení šlo.
Takovýto výsledek považuje Ústavní soud nejen za disproporční a zjevně absurdní, ale také protiústavní. Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 36 odst. 2 zásadu, podle níž, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Ve světle tohoto článku měl postup městského soudu, uskutečněný shora uvedenými usneseními, charakter podstatného omezení stěžovatelky v přístupu k soudu.
Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup tam, kde není odůvodněn, zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci všeobecně známé přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede v konečném důsledku k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti".
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a napadená rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.