ECLI:CZ:US:2006:1.US.669.05
sp. zn. I. ÚS 669/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Faktorfinance, s. r. o., se sídlem Radlická 53/1876, Praha, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 12 Cmo 310/2005-38, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a C.H.G. spol. s r. o., Kodaňská 46, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když Vrchní soud v Praze (dále také jen "vrchní soud") stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení, ačkoli řízení u Městského soudu v Praze bylo zastaveno dle stěžovatelky pro chování vedlejšího účastníka a žaloba na zaplacení částky 687.113,- Kč s příslušenstvím byla podána důvodně. Stěžovatelka uvádí, že žalobou ze dne 15. 11. 2004 se domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 687.113,- Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník na základě žaloby splnil svůj peněžitý závazek složením částky 687.113,- Kč do úschovy u Okresního soudu v Náchodě s odůvodněním, že má pochybnosti o tom, kdo je věřitel a komu má plnit. Poté, co vedlejší účastník učinil souhlas s vydáním částky 687. 113,- Kč ze soudní úschovy a Okresní soud v Náchodě tuto částku stěžovatelce vydal, vzala stěžovatelka dne 9. 3. 2005 svou žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zpět. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2005, č. j. 26 Cm 11/2005-19, bylo řízení zastaveno, soud současně uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 42.035,- Kč. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil usnesení Městského soudu v Praze tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že tvrzení vedlejšího účastníka, které uvedl v odvolání, bylo účelové. Dle stěžovatelky vedlejší účastník sice uznal svůj závazek v plné výši, neustále však odkládal jeho zaplacení, pokud měl vedlejší účastník pochybnosti, komu měla být předmětná částka vyplacena, měl tuto částku složit do soudní úschovy již před podáním žaloby. Stěžovatelka má za to, že žaloba byla podána důvodně a řízení bylo zastaveno pro chování vedlejšího účastníka, o náhradě nákladů řízení mělo být proto rozhodnuto ve smyslu §146 odst. 2 věta druhá zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř." ).
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR zní: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu..
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 26 Cm 11/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, č.j. 61 Ro 5616/2004-9, soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 687.113,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal dne 5. 1. 2005 vedlejší účastník odpor, ve kterém navrhoval, aby soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť vedlejší účastník již svůj závazek splnil složením dlužné částky do soudní úschovy podle výzvy Okresního soudu v Náchodě č. j. Sd 71/2004. S odkazem na tuto skutečnost vzala dne 9. 3. 2005 stěžovatelka svou žalobu zpět, protože však dle jejího tvrzení vedlejší účastník svůj závazek splnil až po podání žaloby, uplatnila stěžovatelka nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla podána důvodně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2005, č. j. 26 Cm 11/2005-19, bylo řízení zastaveno, soud současně uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 42.035,- Kč. Dle odůvodnění tohoto usnesení soud opřel svůj výrok o nákladech řízení o znění §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř, podle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém namítal, že svým chováním podání žaloby nezavinil, neboť projevil vůli pohledávku, kterou uznal za svůj dluh, uhradit, pokud by stěžovatelka prokázala, že je oprávněným věřitelem, popřípadě splnit závazek složením do soudní úschovy, o této možnosti se stěžovatelkou jednal, ta přesto podala žalobu na zaplacení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 12 Cmo 310/2005-38, změnil usnesení Městského soudu v Praze tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že podmínky stanovené ustanovením §146 odst. 2 věta druhá nelze považovat za splněné, když důvodem zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nebylo chování vedlejšího účastníka, který složil předmětnou částku do úschovy pro s. r. o. VATELA, s. r. o. (postupitel pohledávky) za účelem splnění závazku z kupních smluv o dávce zboží, důvodnost žaloby přitom nebyla v důsledku zastavení řízení soudem zkoumána. Dle odvolacího soudu tak mělo být soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení s ohledem na procesní zavinění účastníků podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, případně jiná ústavně zaručená práva, jak v ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatelky bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, soudy obou stupňů přitom postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatelka za to, že vrchní soud v její věci nesprávně zhodnotil skutkový stav ve vztahu k posouzení nároků na náhradu nákladů řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Stěžovatelkou napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu vrchního soudu prvky libovůle či svévole. Vrchní soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, který stěžovatelka nezpochybňuje, daný skutkový stav však zhodnotil odlišným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně, když po zhodnocení důkazů a zejména s přihlédnutím k listinným důkazům předložených vedlejším účastníkem dospěl k závěru, že důvodem zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nebylo chování vedlejšího účastníka. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry vrchního soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci, jak bylo výše vyloženo, shledán nebyl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu