ECLI:CZ:US:2000:1.US.67.99
sp. zn. I. ÚS 67/99
Usnesení
I. ÚS 67/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. A. P., rozené F., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, zamítající její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 25 Co 426/97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 5 C 220/95. Stěžovatelka se podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v řízení před obecnými soudy domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo Bytovému podniku v Praze 10, s. p., v likvidaci, uloženo vydat jí ideální polovinu domu č. p. 373, s parcelou č. 1569 v k. ú. V. Tyto nemovitosti přešly na stát na základě rozhodnutí Lidového soudu trestního v Praze ze dne 13. 4. 1955, které bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 27. 5. 1994.
Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle restitučního zákona, jelikož její matka, původní vlastnice předmětných nemovitostí, zemřela až po uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání nemovitostí. Stěžovatelka tedy svá práva odvozuje od práv své matky, která však v roce 1991 ani v době své smrti v roce 1994 nebyla státní občankou ČR.
Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a doplnil, že v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., žila původní vlastnice nemovitostí a jedině ta tehdy mohla připadat v úvahu jako oprávněná osoba ve smyslu ust. §3 odst. 1 cit. zákona. Původní vlastnice (matka stěžovatelky) by podle Městského soudu nebyla oprávněnou osobou ani pokud by ještě žila v době účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. 164/1994 Sb., kdy začala běžet nová lhůta pro uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Ani tehdy by totiž nesplňovala podmínku státní příslušnosti.
Shodně jako soud I. stupně a odvolací soud dovodil i Nejvyšší soud ČR, že stěžovatelka není osobou oprávněnou podle restitučního zákona, neboť není původním vlastníkem, tedy osobou, jejíž nemovitost přešla v rozhodném období do vlastnictví státu. Nemůže být ani tzv. "odvozenou" oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když přiznání tohoto statutu předpokládá, že původní vlastník zemřel v době před uplynutím lhůty, ve které mohl sám své nároky uplatnit.
Podle názoru stěžovatelky došlo výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů k porušení jejích ústavně zaručených práv, především "porušení rovnosti v právech a práva vlastnit majetek" a navrhla proto Ústavnímu soudu, aby tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou. Ústavní soud si následně vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 se i přes urgenci do dnešního dne k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Za Městský soud v Praze se dne 22. 12. 1999 vyjádřil předseda senátu, JUDr. J. N., který odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku Městského soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl. Za Nejvyšší soud ČR se dne 16. 12. 1999 vyjádřila předsedkyně senátu, JUDr. I. Z., která rovněž odkázala na odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka polemizuje s právním názorem obecných soudů, které se zcela jednoznačně shodly na výkladu aplikovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svoji ustálenou judikaturu týkající se podmínky státního občanství v restitučních případech a souhlasit se závěry soudů, rozhodujících ve věci. Jestliže matka stěžovatelky nesplňovala v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 podmínku státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky, je nutno konstatovat, že nebyla oprávněnou osobou podle cit. zákona.
Stěžovatelka se mýlí, pokud se odvolává na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb., jenž se týká osob, které nesplňovaly pouze podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (resp. ČR). Matka stěžovatelky však nenáležela k osobám, které z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu nemohly svého práva využít a ani stěžovatelka sama se nemohla v daném případě stát oprávněnou osobou, jelikož nebyla původním vlastníkem, který by byl oprávněn uplatnit nárok na vrácení nemovitostí v relevantní lhůtě od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991.
V souvislosti s danou problematikou je možno poukázat na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, ze dne 6. 10. 1999, kterým nebyla shledána protiústavnost podmínky státního občanství pro uplatňování nároku na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V cit. nálezu je rovněž připomenuta konstantní judikatura Ústavního soudu ohledně výkladu ústavního principu rovnosti. Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba připomenout, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo již existující a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a proto probíhá kupř. soudní řízení.
Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupem a rozhodnutími obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, považuje však za vhodné nad rámec výše uvedeného zopakovat, že je věcí úvahy demokratického zákonodárce zvážit prostor pro zmírnění následků některých majetkových křivd spáchaných zločinným komunistickým režimem i u osob bez státní příslušnosti České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. března 2000