ECLI:CZ:US:2005:1.US.671.04
sp. zn. I. ÚS 671/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F., spol. s r.o., zast. JUDr. Ing. J. M., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 12.7.1995, ve věci sp. zn. 17 C 141/95, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 13.4.2001, č.j. 16 C 149/2000-19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.11.2001, č.j. 22 Co 392/2001-37, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.4.2002, sp.zn. 25 Cdo 455/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka dne 7.10.2004 podala k poštovní přepravě ve dvojím vyhotovení návrh na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti "o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem". Jako účastníka řízení označila Českou republiku - Obvodní soud pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti. Tímto návrhem se domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že stěžovatelčina majetková práva, zejména právo na spravedlivý proces a zprostředkovaně právo majetkové byla "usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 17 C 141/95 ze 12.7.1995 ve znění jemu následujících rozhodnutí a dále rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 16 C 149/2000 ze dne 13.4.2001 a odvolacím rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 22 Co 392/2001 ze dne 12.11.2001 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR čj. 25 Cdo 455/2002 ze dne 16.4.2002 porušena a nechť Ústavní soud ČR tato soudní rozhodnutí zruší s tím, že v řízení bude pokračováno s vyslovením závazného právního názoru Ústavního soudu ČR". K návrhu připojila plnou moc ve věci ústavní stížnosti a soubor listin, zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.11.2001, č.j. 22 Co 392/2001-37, první stranu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.4.2001, č.j. 16 C 149/2000-19 (pozn. konkretizující údaje jsou převzaty ze znělky rozsudku odvolacího soudu), dvě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 17 C 141/95, a to ze dne 12.7.1995 a ze dne 28.9.1995.
Právní zástupce stěžovatelky byl přípisem Ústavního soudu upozorněn, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) , stanoví obsahové i formální náležitosti pro návrh na zahájení řízení a byl vyzván, aby - ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení výzvy - doložil den doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Na výzvu reagoval právní zástupce stěžovatelky dopisem ze dne 16.11.2004, v němž uvedl, že stěžovatel nemá k dispozici doklad o doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.4.2002, sp.zn. 25 Cdo 455/2002, ten lze zjistit ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 149/2000. Konstatoval, že je vysoce pravděpodobné, že časový úsek mezi datem doručení posledního právně relevantního rozhodnutí ve věci a podáním ústavní stížnosti je delší než lhůta, po kterou je možnost ústavní stížnost podat (pozn. Ústavní soud si u Obvodního soudu pro Prahu 2 ověřil, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno v květnu 2002). Dále se koncentroval na popis skutečností z řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp.zn. 17 C 141/95. Namítá, že řízení bylo, podle jeho názoru, zastaveno nesprávným způsobem pro nezaplacení soudního poplatku, neboť soudní poplatek byl zaplacen včas. Odkazuje na potvrzení České národní banky, z něhož lze zjistit, že soudní poplatek byl zaplacen ve lhůtě. V závěru uvádí, že jde o stav permanentní, kde je třeba bez ohledu na formální lhůty k podání stížnosti zjistit, že došlo k závažnému porušení práva na spravedlivý proces, když tento stav trvá a v rámci přezkumné činnosti je na Ústavním soudu, aby rozhodl tak, jak v ústavní stížnosti je žádáno a navrhováno.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost je proto třeba chápat pouze jako prostředek sloužící k ochraně fyzických a právnických osob před zásahy do jejich základních práv a svobod. Z tohoto důvodu Ústava ČR i zákon o Ústavním soudu zakotvují její obsahové i formální náležitosti, mezi něž patří i lhůta k jejímu podání. Jakkoliv Ústavní soud přikládá význam správnému postupu soudu při zkoumání podmínek pro zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku a konstatuje, že např. nedostatečné zjištění obsahu spisu ze strany soudu, vedoucí k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ač tento byl ve lhůtě účastníkem zaplacen, je porušením práva na přístup k soudu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 103/2000), příp. že právo na přístup k soudu zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu ani jeho určující výklad ani formálně interpretační přístupy, a proto také nelze než platbu soudního poplatku učiněnou v hotovosti na pokladě soudu v poslední den lhůty považovat za platbu učiněnou řádně a včas u oprávněného subjektu, a to i v případě že šlo o poplatek vyšší než 5 000,- Kč (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 310/97), je na stěžovatelce, aby se náležitým postupem domáhala ochrany zmíněného práva na přístup k soudu. To znamená, že v posuzované věci měla stěžovatelka důsledně a včas brojit proti usnesení o zastavení řízení (pozn. usnesení nabylo právní moci 8.9.1995); jestliže tak neučinila, nelze obcházet podmínky pro podání ústavní stížnosti tvrzením o permanentním stavu.
Pokud stěžovatelka napadá další rozhodnutí obecných soudů, jde o rozhodnutí, která byla vydána v řízení, v nichž se domáhala prohlášení za nezákonné zmíněného usnesení o zastavení řízení (k těmto rozhodnutím však neformuluje žádné obsahové výhrady). Jestliže byla stěžovatelka Ústavním soudem vyzvána, aby doložila den doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku a neučinila tak, jde o neodstraněnou vadu podání, která brání Ústavnímu soudu, aby se zabýval meritem věci. Z reakce na výzvu soudu toliko plyne, že stěžovatelka si je vědoma uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti vůči těmto rozhodnutím.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, zčásti odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem, zčásti odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyly odstraněny vady ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8.2.2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj