ECLI:CZ:US:2006:1.US.680.04
sp. zn. I. ÚS 680/04
Usnesení
I. ÚS 680/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.K., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 9 Rto 7/2004, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 1 Rt 3/2003, za účasti Městského soud v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 1 Rt 3/2003, kterým bylo podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a contrario rozhodnuto tak, že se návrh na provedení rehabilitačního řízení zamítá, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 9 Rto 7/2004, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti usnesení prve uvedenému.
Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení obou usnesení, neboť podle stěžovatele porušují jeho práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 4
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že za minulého režimu byl opakovaně perzekuován proto, že kvůli svému svědomí a náboženskému vyznání S.J. odmítl sloužit v ČA. Stěžovatel dále uvádí, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. 4 T 385/81 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Trest byl vykonán v celém rozsahu. V roce 1992 byl uvedený rozsudek podle zákona č. 119/1990 Sb.1 zrušen ve výroku o trestu a nový trest nebyl uložen. Ministerstvo obrany ČR mu přiznalo odškodné dle zákona o soudních rehabilitacích a ČS mu podle zákona č. 261/2001 Sb.2 přiznala jednorázovou částku 132.000,- Kč.
Stěžovatel byl též rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1984, sp. zn. 4 T 370/84 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 1. 1985, sp. zn. 1 To 4/85 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, přičemž i tento trest byl vykonán v celém rozsahu. V roce 1992 byla odsuzující rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušena ve výroku o trestu a nový trest nebyl uložen. Ministerstvo obrany ČR vyplatilo stěžovateli běžné odškodné podle zákona č. 119/1990 Sb. Ministr spravedlnosti však později podal ve věci stížnost pro porušení zákona, neboť namítal, že i po rehabilitačním řízení zůstal beze změny výrok o vině. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 182/99 bylo ministrově stížnosti vyhověno, všechna dosud pravomocná rozhodnutí ve věci byla zrušena a stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
Za toto druhé nezákonné odsouzení ČS rozhodnutím ze dne 18. 6. 2002, čj. 521 004 239, odmítla stěžovateli poskytnout jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť rozhodnutí sice byla zrušena, avšak nikoliv na podkladě §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí ČS stěžovatel dále podal žalobu ve správním soudnictví, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 2 A 1130/2002-OL-27, zamítl.
Podle stěžovatele tak došlo k absurdní situaci, kdy se zásahem ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu ve prospěch stěžovatele dostal do horšího postavení, neboť přišel o částku 36.000,- Kč. Pokud by totiž k úplnému očištění nedošlo, pak by žádná překážka výplatě neexistovala. Podle názoru stěžovatele není žádný důvod, aby byl považován za osobu, která ve vztahu k odsouzení v roce 1985 ztratila postavení osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb.
Stěžovatel proto podal "návrh na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci", který byl napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 1 Rt 3/2003, zamítnut. Městský soud v Brně mimo jiné v odůvodnění svého usnesení uvedl, že současný stav je pro stěžovatele mnohem výhodnější než samotné rozhodnutí v rehabilitačním řízení. Vzhledem k tomu, že již neexistuje odsouzení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 12. 1984, sp. zn. 5 T 370/84, není možné stěžovatele rehabilitovat, ani vyslovit jeho účast na rehabilitaci. Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 9 Rto 7/2004, tuto argumentaci přejal a podanou stížnost zamítl. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že současný stav pro něho výhodnější není, neboť přišel o možnost domáhat se částky 36.000,- Kč, která by mu náležela podle zákona č. 261/2001 Sb. Protože soudy stěžovateli odmítají umožnit, aby znovu nabyl statut osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990, pak v tom stěžovatel shledává porušení svých ústavně zaručených práv. V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2005 stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Z ústavní stížnosti a rekapitulace procesních úkonů stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel před příslušnými orgány usiluje o přiznání odškodnění, kterého by se mu mělo dostat na základě zákona č. 261/2001 Sb.
Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel ze stejného důvodu podal již dříve ústavní stížnost směřující proti shora uvedeným rozhodnutím ČS ze dne 18. 6. 2002, čj. 521 004 239, a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 2 A 1130/2002-OL-27. O této ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud svým nálezem ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, tak, že vyhověl návrhu stěžovatele, uvedená rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušil. Ústavní soud zejména shledal, že pokud ČS a Nejvyšší správní soud při svém rozhodování připustily, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch stěžovatele, měla pro něj horší následky než kdyby podána nebyla, porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je-li podána ve prospěch občana, pak výsledkem musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním řízení, ale též zlepšení jeho právního postavení, a nikoli zhoršení, jak k tomu došlo při výkladu podmínek satisfakce podle zákona č. 261/2001 Sb.
Při rozhodování o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn, v případě, že ústavní stížnosti vyhoví, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. V určitých případech však může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým. Teorie i praxe ústavních soudů se jednoznačně staví odmítavě rozhodovat v takové věci, neboť zde chybí bezprostřední a přítomný zásah, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. I. ÚS 565/03 vyjádřil závazný právní názor dopadající na konkrétní situaci stěžovatele, a otevřel možnost nového projednání stěžovatelova návrhu na přiznání jednorázového finančního odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. příslušnými orgány, neshledává Ústavní soud s ohledem na nastalou situaci v nyní napadených usneseních obecných soudů, které "nevyslovily stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci", aktuální a přítomný zásah do základních práv a svobod, jehož odstranění (např. kasací uvedených usnesení) by stěžovatele dostalo do výhodnější postavení. Tedy zrušením napadených usnesení by se na současném postavení stěžovatele ve vztahu k nároku na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. nic nezměnilo, když ČS, a případně Nejvyšší správní soud, budou o odškodnění znovu rozhodovat s respektem k právním závěrům nálezu sp. zn. I. ÚS 565/03.
Ústavní soud po zvážení všech námitek stěžovatele na základě výše provedené argumentace došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu
1 Zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
2 Zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945
??
??
??
??