ECLI:CZ:US:2001:1.US.690.2000
sp. zn. I. ÚS 690/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného advokátkou JUDr. M. B. proti postupu Policie ČR proti stěžovateli ve dnech 26. - 27. 9. 2000 v Praze, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dne 26. 9. 2000 kolem 21.00 hod. po cestě z práce přišel na V. náměstí v Praze a aniž věděl, že toho dne docházelo k demonstracím proti zasedání Mezinárodního měnového fondu, sledoval toliko dění kolem sebe. Ve Š. ulici prý byl spolu s dalšími osobami "zablokován" a policista jej udeřil do hlavy. Poté byl naložen do dodávky a odvezen na místní oddělení Policie ČR v Holešovicích, kde byl zadržován přibližně do 11.00 hod následujícího dne a potom byl převezen na místní oddělení Policie ČR do Vokovic. Stěžovatel dále uvádí, že při další osobní prohlídce u něj policista nalezl několik mincí, jež opomněl vyndat z kapes, a že jej opět udeřil do hlavy. V policejní cele, kde byl stěžovatel zadržován, se na ploše 5 krát 6 m tísnilo 30 lidí. Kolem 2.00 hod. stěžovatele odvedli ke krátkému pohovoru, žádný protokol s ním však nebyl sepsán. Ještě předtím mu sejmuli otisky prstů.
Na místním oddělení ve Vokovicích prý stěžovatele zadržovali v malé cele (spolu s dalšími 4 osobami), kde pouze 3 osoby mohly současně sedět na zemi a zbývající 2 musely stát. Používání WC bylo omezeno a jednou byla stěžovatelova žádost v tomto směru zamítnuta. Zadržené osoby spolu nesměly hovořit, nebylo jim umožněno telefonovat - a to ani na korejské velvyslanectví nebo právníkovi - a policisté jim prý bránili i ve spánku. Stěžovatel na této stanici nedostal nic k jídlu, až jeden z policistů za jeho peníze jídlo nakoupil. Stěžovatel tvrdí, že policisté se k zadržovaným osobám chovali velmi brutálně, že jej několikrát kopli do lýtka a při nastupování do autobusu při převozu na služebnu cizinecké police na Olšanské ulici byl údajně asi 12 krát udeřen pěstí a obuškem a několikrát v důsledku bití upadl. Propuštěn by po 23.00 hod.
Stěžovatel tvrdí, že popsaným způsobem byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť byl zadržován "v rozporu s platným právem a bez udání jakéhokoliv důvodu". Nemohlo se prý totiž jednat o podání vysvětlení podle ustanovení §12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ani o předvedení k prokázání totožnosti, neboť stěžovatel měl u sebe kopii identifikační stránky cestovního pasu a na požádání ještě před nastoupením do policejní dodávky ji ukázal. Po celou dobu zadržení navíc policisté žádné hodnověrnější prokázání jeho totožnosti nepožadovali a nebyl mu vůbec sdělen důvod, proč byla jeho osobní svoboda omezena. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl spoután, takže "byl zbaven osobní svobody nikoliv způsobem, který stanoví zákon", a že nebyl důvod k jeho umístění v policejní cele.
Protiústavnost popsaného postupu Policie ČR spatřuje stěžovatel rovněž v porušení jeho práva na nedotknutelnost osoby, na zachování lidské důstojnosti a práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále namítá, že Policie ČR zasáhla do jeho práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě a na ochranu soukromého života (čl. 10 odst. 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy), neboť mu bezdůvodně sňala otisky prstů, byť byl prokázal svoji totožnost kopií identifikační stránky cestovního pasu.
Protiústavnost postupu Policie ČR spatřuje stěžovatel i v tom, že porušila jeho právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy), a to tím, že jej opakovaně bila, že jej držela v přeplněných celách, bránila mu ve spánku atp. (viz výše). Stěžovatel konečně tvrdí, že neumožněním kontaktovat právníka bylo porušeno jeho právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a Policii ČR zakázal pokračovat ve zmíněných zásazích do jeho základních práv a svobod a aby Policii ČR přikázal obnovit stav před porušením práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě, tj. přikázal jí "zničit veškeré neoprávněně získané údaje, zejména fotografie a otisky prstů a dlaní".
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V souzené věci stěžovatel brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu Policie ČR vůči jeho osobě ve dnech 26. - 27. 9. 2000.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu citovaného ustanovení se Ústavní soud zabýval zejména již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 243), když uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" (§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.). Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní musí být aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Jestliže totiž stěžovatel v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádá, aby konstatoval porušení citovaných základních práv stěžovatele a aby Policii ČR zakázal v uvedených zásazích pokračovat, bylo by možno výrok vyhovujícího nálezu Ústavního soudu označit za toliko akademický, neboť je zjevné, že zásah Policie ČR vůči stěžovateli - ač skutečně mohl porušovat jeho citovaná základní práva nebo svobody - byl zásahem jednorázovým, který již v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval a zejména v jeho osobní sféře nevyvolával a nevyvolává žádné právní následky. Jinak řečeno, ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Ze stejného důvodu je neopodstatněná rovněž žádost stěžovatele, aby Ústavní soud Policii ČR přikázal obnovit stav před porušením práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě, tj. aby jí přikázal zničit veškeré "neoprávněně získané údaje, zejména fotografie a otisku prstů a dlaní"; z vyjádření Policie ČR - Obvodního ředitelství Praha 7 ze dne 5. 2. 2001, č.j.: OR7-66/01-2001, totiž vyplývá, že stěžovatel sice byl daktyloskopován a byl pořízen jeho obrazový záznam, nicméně po ověření jeho totožnosti i v systému AFIS byla daktyloskopická karta zničena (č.l. 17).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád ČR. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V daném případě proto stěžovatel, brojící proti násilí ze strany orgánů státní moci, správně podal trestní oznámení, které sice Inspekce Ministerstva vnitra ČR usnesením ze dne 21. 12. 2000, č.j.: IN-11/03-TR-2000, odložila, nicméně proti tomuto usnesení podal zmocněnec stěžovatele Mgr. V. D. dne 17. 1. 2001 stížnost a v době rozhodování Ústavního soudu o ní ještě nebylo rozhodnuto. Zároveň stěžovatel mohl využít též postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, popř. podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti ve smyslu občanského zákoníku.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu