ECLI:CZ:US:2007:1.US.696.06.1
sp. zn. I. ÚS 696/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. M., t. č. neznámého pobytu, zastoupeného JUDr. V. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 5 To 30/02, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 243/2006, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 3 T 14/99 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 5 To 30/02 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 243/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu s rovněž odsouzenou Ing. A. M. pomocí zakoupení většího množství akcií investičního fondu CONSUS IF, a. s., působením na členy jeho představenstva různými odměnami a přesvědčováním a zneužitím plných mocí dvou členů uvedeného představenstva vyvedli z citovaného fondu velké množství akcií. Ty, respektive za ně získané peníze, užili pro svoji potřebu, přičemž výše způsobené škody činí nejméně 71.600.000 Kč.
Stěžovatel v prvé řadě obsáhle zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Tvrdí, že bylo postupováno jednostranně - např. svědecké výpovědi nezvratně prokazující nevinu byly označeny za irelevantní. Objektivní hodnocení shromážděných důkazů nebylo při černobílém postupu nalézacího soudu možné, kdy "svědek Dr. Š. je dobrý hospodář a stěžovatel a jeho manželka zločinci". Je přesvědčen, že řada skutečností v řízení nebyla dostatečně objasněna. Některými aspekty případu se soudy nezabývaly vůbec, k jiným nebyly provedeny veškeré potřebné důkazy, někteří ze svědků nebyli vyslechnuti k určitým otázkám. Odvolací soud zcela pominul závěry týkající se výše způsobené škody vyplývající z posudku Ing. J. V. a zavrhl ten aspekt případu, že škoda byla způsobena i samotnému stěžovateli, jako akcionáři předmětného fondu. Upozorňuje též, že u hlavního líčení byla umožněna účast právních zástupců poškozeného fondu, kteří jistě informovali statutární zástupce poškozeného, z čehož lze dovodit informovanost svědků obžaloby volaných později o vývoji tohoto procesu.
Druhou skupinu stěžovatelových námitek představují tvrzení o porušení práv obhajoby. Uvádí, že dne 12. 4. 2000 (v době koluzní vazby - pozn. ÚS) předseda senátu u hlavního líčení konstatoval zadržení jeho dopisu, který byl adresován paní Mgr. L., a to s odůvodněním, že vzhledem k absenci plné moci a k telefonickému rozhovoru předsedy senátu s touto Mgr. L. se nejednalo o obhájkyni stěžovatele. Mgr. L. však ode dne 21. 2. 2000 k takovémuto zastupování zmocněna byla. Dále dne 21. 6. 2000 po skončení dokazování před závěrečnými řečmi soud odmítl stěžovateli poradu s obhájcem. Nezákonný byl i způsob zásahu do závěrečné řeči obviněného.
V případě veřejného zasedání o odvolání dne 4. 12. 2003 nebyla akceptována omluva stěžovatele z jednání a bylo konáno v jeho nepřítomnosti přesto, že jeho obhájce při začátku jednání sdělil, že jej klient včerejšího večera informoval, že je hospitalizován v Moskvě a že v průběhu dne zašle potvrzení, což skutečně učinil a v 15:00 (tedy čase, na který bylo zároveň stanoveno vyhlášení rozhodnutí) bylo založeno do spisu. Přitom pokud s konáním veřejného zasedání bez své přítomnosti nesouhlasil, konat se nemohlo. Tímto způsobem mu byla odepřena možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Stěžovatel pochybuje o nepodjatosti členů senátu soudu prvého stupně. Usneseními městského soudu ze dne 6. 3. 2001, 10. 5. 2001, 22. 6. 2001, 22. 11. 2001, 30. 11. 2001 a 14. 12. 2001 bylo dle §31 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. K. K., respektive ani přísedící, nejsou z projednávání dané věci vyloučeni a vrchní soud stížnosti proti těmto usnesením následně jako nedůvodné zamítal. O podjatosti předsedy senátu přitom svědčilo již zmíněné lživé tlumočení stanoviska Mgr. L., jeho urážlivé chování k matce stěžovatele a pochybení, kterých se dopouštěl v průběhu hlavního líčení. Stěžovatel není spokojen ani s obsazením soudu druhého stupně, kdy namítá, že mu byl odňat zákonný soudce tím, že ve druhém stupni rozhodoval jiný senát, než původně.
Část ústavní stížnosti se zabývá také tvrzeným nesprávným postupem ve vztahu ke spoluobviněné Ing. A. M., které prý byl ustanoven obhájce, aniž by jí byla poskytnuta lhůta k tomu, aby si jej zvolila sama (§38 odst. 1 trestního řádu).
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na presumpci neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu dle §40 odst. 3 Listiny a též k nepřípustnému odnětí zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 stejného právního předpisu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud uvedl, že z jeho pohledu byly provedeny veškeré důkazy, které byly dostupné. Obsah ústavní stížnosti považuje za nedůvodný a navrhl ji zamítnout.
Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Vrchní soud má za to, že ústavní stížnost neobsahuje žádné pravdivé argumenty, kterými by se obecné soudy řádně nezabývaly a jež by odůvodňovaly zrušení jeho usnesení. Námitky stěžovatele považuje za neopodstatněné a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Kromě toho Vrchní soud poznamenal, že ze znaleckých posudků vyplývá, že obhajobou byly v průběhu řízení opakovaně předkládány padělané doklady.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel své výhrady proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nerozvedl a pro stručnost pouze odkazuje na své napadené usnesení. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a navrhuje ji proto odmítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 14/99 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V rámci řízení bylo provedeno velké množství důkazů (zejména řada výslechů svědků), jejichž podrobný rozbor a hodnocení je obsahem většiny ze 160 stran rozsudku. Vrchní soud se zabýval i posudkem Ing. J. V. k výši způsobené škody (viz str. 12 jeho usnesení). Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že škoda byla způsobena i jemu, jako akcionáři předmětného fondu, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem soudů obecných (viz str. 7 usnesení Nejvyššího soudu), že akcionář investičního fondu nemá žádný přímý vztah k akciím v jeho portfoliu.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud stěžovatel naznačuje, že výpovědi svědků obžaloby mohly být ovlivněny eventuální informovaností o průběhu předešlého hlavního líčení, Ústavní soud konstatuje, že trestní řád ve svém §209 odst. 1 stanoví pouze to, že je třeba dbát, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků a toto ustanovení na stěžovatelem popsanou situaci nedopadá. Možnosti rozšíření informací o předchozím průběhu řízení před soudem ostatně ani vzhledem k veřejnému charakteru trestního procesu zabránit nelze.
Ústavní soud neshledal důvod k zrušení napadených rozhodnutí ani pokud jde o stěžovatelem tvrzená porušení jeho práva na obhajobu. V prvé řadě Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Pokud jde o zadržení dopisu, který stěžovatel adresoval Mgr. L., je jeho argumentaci třeba přisvědčit potud, že kontrola korespondence mezi obviněným a jeho obhájcem je nepřípustná. Soud však v dané věci Mgr. L. nepovažoval za obhájkyni stěžovatele z konkrétních důvodů, kdy v trestním spise nebyla založena její plná moc a k telefonickému dotazu Mgr. L. soudu sdělila, že obviněného nezastupuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí, že předseda senátu tlumočil stanovisko Mgr. L. lživě, toto jeho tvrzení však není ničím podloženo.
S problematikou "odmítnutí porady s obhájcem" před závěrečnými řečmi dne 21. 6. 2000 (respektive porušení ustanovení §57 odst. 2 trestního řádu, kdy protokol o hlavním líčení byl v místě zaznamenání údaje, že předmětná porada byla povolena, nepřípustným způsobem opravován [není zřejmé, kdo opravu nařídil nebo provedl]) se obecné soudy během řízení již vyrovnaly (srovnej zejména str. 2991 spisu). Rozsudek z 21. 6. 2000 byl ostatně v odvolacím řízení (byť z jiných důvodů) zrušen a věc byla vrácena před soud prvého stupně.
Co se týče námitky přerušení závěrečné řeči stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že dle §216 odst. 4 trestního řádu závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci. Jak vyplývá ze spisu (svazek 28, str. 3528-3529), přerušení však spočívalo právě v upozornění, aby obviněný hovořil k projednávané věci.
K neakceptování omluvy stěžovatele z veřejného zasedání o odvolání dne 4. 12. 2003 Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení trestního řádu obecně nestanovují účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, pokud se nenachází ve vazbě nebo výkonu trestu (§263 odst. 4). Dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nicméně každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Přitom je zřejmé, že takovéto druhoinstanční řízení musí splňovat požadavky spravedlivého procesu, byť ty nemusejí být nutně stejné, jako v případě řízení před soudem stupně prvého. Nutnost takovéhoto osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srovnej rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Ekbatani v. Sweden [Application no. 10563/83], Fejde v. Sweden [Application no. 12631/87], Kremzow v. Austria [29/1992/374/445], Belziuk v. Poland [45/1997/829/1035] a Hermi v. Italy [Application no. 18114/02]). Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, pokud na něm má být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o vině obviněného. Ústavní soud konstatuje, že v tomto smyslu je nutno souhlasit se stěžovatelem, že předmětné veřejné zasedání bylo takového charakteru, že vzhledem k požadavkům spravedlivého procesu měl právo účasti na něm.
Ústavní soud nicméně připomíná též to, že konat řízení v nepřítomnosti obžalovaného lze za podmínky, že tento byl o jednání vyrozuměn a bez dostatečné omluvy se nedostavil. Vychází se z toho, že obžalovaný se svého práva být přítomen při jednání soudu o jeho trestním obvinění může vzdát. Toto vzdání musí být dobrovolné a jednoznačné a může být konkludentní, tedy mít právě i formu nedostaví se na jednání bez včasné a řádné omluvy. Zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, náleží obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by se jejich závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či pokud by toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole. V předmětné věci obecné soudy vyšly z konkrétních okolností případu a řádně svůj postup odůvodnily (viz str. 3 usnesení vrchního soudu, str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal, že by došlo k vybočení z mezí spravedlivého procesu. Důvěru v stěžovatelem tvrzenou hospitalizaci v Rusku ostatně nevzbuzuje ani kopie překladu dopisu ruského zdravotnického zařízení přiložená k ústavní stížnosti, ve kterém se potvrzuje stěžovatelova návštěva polikliniky (hospitalizace tedy nikoliv).
V souvislosti se stěžovatelovou námitkou podjatosti předsedy senátu soudu prvého stupně Ústavní soud žádné pochybení nezjistil a v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění příslušných rozhodnutí obecných soudů (např. str. 3099-3101, 3131-3132 spisu, str. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu). Jejich postup byl ústavněprávně konformní aplikací běžného práva a nebyl způsobilý zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces.
Pokud jde o tvrzenou protiprávní změnu senátu soudu druhého stupně, Ústavní soud se jí nemohl zabývat, neboť takováto námitka spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (srovnej např. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 7 Tdo 1601/2005 in http://www.nsoud.cz) a za situace, kdy stěžovatel dovolání pro tento dovolací důvod nepodal, bylo třeba ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou.
Ústavní soud se nemohl zabývat ani tvrzenými nesprávnými postupy obecných soudů ve vztahu ke spoluobviněné Ing. A. M., neboť ústavní stížnost Ing. A. M. není předmětem tohoto řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu