ECLI:CZ:US:2002:1.US.699.2000
sp. zn. I. ÚS 699/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. R., zastoupeného avokátkou JUDr. H. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 17 C 275/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Správy Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty v Luhačovicích, detašované pracoviště Veselí nad Moravou (dále jen "Správa CHKO"), ze dne 31. 1. 1997, č.j. BK/Ve/97031, byla stěžovateli JUDr. Z. R. (dále jen "stěžovatel") podle ustanovení §87 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), uložena pokuta ve výši 4.500,- Kč za přestupek, jehož se dopustil tím, že v průběhu měsíce října roku 1996 provedl terénní úpravy, kterými odstranil cca 400 m3 zeminy a tím vyrovnal přirozeně svažitý pozemek na ploše cca 900 m3 v CHKO Bílé Karpaty, a to na pozemcích p.č. 2291/1 a 2291/12 v k.ú. R. (dále jen "pozemky"). Tímto jednáním narušil dochovaný stav přírody ve zvláště chráněném území. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500,- Kč. Dle ustanovení §86 odst. 1 zákona mu bylo uloženo provést do 31. 6. 1997 náhradní opatření spočívající ve zpětném navezení zeminy na pozemky tak, aby zářezy v terénu byly v přirozeném spádu, toto zpevnit trávním porostem a dřevinami, "přičemž druhová skladba těchto musí odpovídat místní provenienci". Stěžovatel byl povinen specifikaci porostu projednat se Správou CHKO.
Správa CHKO v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že CHKO Bílé Karpaty byla vyhlášena Výnosem ministerstva kultury ČSR dne 3. 11. 1980, č.j. 17.644/80 (dále jen "výnos"), a to v souladu s tehdy platným zákonem č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Podle ustanovení §1 výnosu, který nabyl účinnosti dnem oznámení v částce 3 Sbírky zákonů vydané dne 18. 2. 1981, se území vymezené v jeho příloze prohlašuje za CHKO Bílé Karpaty. V souladu s ustanovením §90 odst. 9 zákona jsou nadále chráněny chráněné krajinné oblasti vyhlášené podle §8 zákona č. 40/1956 Sb. (poznámka: zákon č. 40/1956 Sb. byl citovaným zákonem zrušen). CHKO Bílé Karpaty tedy byla uvedeným ustanovením zákona převedena do stávajícího právního režimu a v příloze zákona vymezena.
Správa CHKO - v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů - konstatovala existenci speciální právní úpravy skutkové podstaty přestupku v ustanovení §87 odst. 1 písm. a) zákona, podle níž se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nedovoleně mění či ruší dochovaný stav přírody ve zvláště chráněném území nebo nedovoleně mění dochovaný stav památného stromu. Správa CHKO v odůvodnění dále poukázala na to, že při rozhodování ve věci nemohla akceptovat námitku (právního zástupce) stěžovatele o nedostatku (byť i nevědomě nedbalostního) zavinění stěžovatele, neboť byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přestupku včetně jeho subjektivní stránky. Správa CHKO dospěla k názoru, že stěžovatel - i když, jak tvrdil, nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem - vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl. Správa CHKO pokládá za vyloučené, že by se stěžovatel - jako vlastník chaty umístěné na pozemku sousedícím s pozemkem, kde provedl terénní úpravy - při územním a stavebním řízení nebo při převodu nemovitostí nesetkal se skutečností, že se daný pozemek a parcela nachází v CHKO Bílé Karpaty. (Správa CHKO dodala, že "již Katastrální úřad v Hodoníně uvádí na výpisu z katastru nemovitostí, zda je daný pozemek zatížen břemenem ochrany přírody či nikoli", a že hranice CHKO Bílé Karpaty jsou označeny v souladu s příslušnými právními předpisy).
Odvolací orgán Ministerstvo životního prostředí ČR (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 18. 7. 1997, č.j. 873/715/97 Rů, odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí Správy CHKO Bílé Karpaty, č.j. BK/Ve 97031, ze dne 31. 1. 1997 potvrdil. Odvolací orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí - po doplnění důkazních prostředků (rozhodnutím ONV Hodonín, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, o odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě ze dne 29. 7. 1983, č.j. Zem-1576/1983/So, v jehož odůvodnění je uváděno, že se pozemek nachází v rekreační schválené oblasti, územním rozhodnutím ONV Hodonín, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 16. 2. 1983, č.j.241/83/Ra, o povolení umístění chaty na předmětném pozemku, stavebním povolením ke stavbě této chaty vydaným tímtéž dne 15. 8. 1983, č.j. 1957/83/65-Kl, kolaudačním rozhodnutím MěNV ve Strážnici, odboru výstavby ze dne 10. 1. 1990, č.j. 2/1511/89/90-Koh, a výpisem z Katastru nemovitostí vyžádaným dne 28. 4. 1997 Správou CHKO, v němž je jako způsob ochrany přímo uvedena ochrana přírody) - usoudil, že stěžovatel vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o existenci zvláště chráněného území v místě svých vlastních aktivit a svého majetku vědět měl a mohl. Odvolací orgán dovodil, že stěžovatel měl možnost seznámit se skutečnostmi, že pozemky v jeho vlastnictví, jakož i realizovaná stavba, se nacházejí na území zvláště chráněném, tedy na území CHKO, zvláště "když tyto jsou zákonně registrovány ve Sbírce zákonů". Odvolací orgán poukázal na ustanovení §58 zákona, podle něhož je každý povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení, která vyplývají z tohoto zákona. Stěžovatelovým jednáním proto byla prokazatelně naplněna skutková podstata přestupku dle ustanovení §87 odst. 1 písm. a) zákona a odvolací orgán proto rozhodl, jak je výše uvedeno.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1997 byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně a místně příslušnénému.
Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o správní žalobě stěžovatele proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR tak, že žalobu na zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR, územního odboru pro olomouckou oblast, č.j. 873/715/97 RU (poznámka: správně Rů), ze dne 18. 7. 1997, zamítl. V odůvodnění svého rozsudku poukázal především na skutečnost, že stěžovatel vlastní rekreační nemovitost již několik let, takže mohl vědět, v jaké oblasti se nachází a "navíc jako právník jistě ví, že hranice CHKO jsou ve Sbírce zákonů publikovány. Neuspěje tedy jeho tvrzení, že jednal v dobré víře". Obvodní soud neshledal ani důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť nenalezl žádné pochybení v jeho postupu podle §86 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. Odkázal též na ustanovení §90 odst. 9 a na přílohu téhož zákona, která obsahuje seznam národních parků CHKO, včetně CHKO Bílé Karpaty. Obvodní soud proto uvedl, že podklad pro napadené rozhodnutí byl dostatečný a závěr správního orgánu je v souladu s citovanými ustanoveními zákona.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 17 C 275/97, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že správní orgány prvního i druhého stupně jej (přes provedené důkazy) uznaly vinným přestupkem podle ustanovení §87 odst. 1 písm. a) zákona, ačkoli neprokázaly jeho zavinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Stěžovatel poukázal na ustanovení §3 a §4 zákona č. 200/1990 Sb.), která předpokládají, že odpovědnost za přestupek je podmíněna zaviněním účastníka řízení. Podle názoru stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 10 - který se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými ve správní žalobě - své rozhodnutí neopřel o konkrétní hodnocení důkazů, ale pouze o tvrzení, že stěžovatel měl jako právník a vlastník nemovitosti vědět, kde se nemovitost nachází. Stěžovatel dále uvedl, že tvrzení, že hranice CHKO jsou publikovány ve Sbírce zákonů, je nepodložené.
Stěžovatel proto namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 17 C 275/97, zrušuje.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnut věci samé.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
V prvé řadě je třeba uvést, že ze správního spisu i ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal. Proto nelze přijmout ani jeho tvrzení, že Obvodní soud pro Prahu 10 mu neposkytl náležitou právní ochranu. Podle obsahu soudního spisu postupoval správní soud způsobem, který stěžovateli realizaci jeho procesních práv neznemožnil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují v souladu s ústavou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Proti rozhodnutí obecných soudů lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud jimi v konkrétním případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha 1997, str. 432).
Takový případ v souzené věci nenastal.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10 a usuzuje, že stěžovatelovo tvrzení, že jednal v dobré víře a že mu nebylo prokázáno zavinění, nelze zakládat (odvozovat) na neznalosti právní úpravy. Zde platí tradiční zásada "neznalost zákona neomlouvá" ("ignorantia legis non excusat"). Ta je zajisté v právním státě nemyslitelná bez řádného vyhlášení normativního aktu stanoveným způsobem, tj. způsobem, jenž mimo jiné každému umožňuje se s tímto normativním aktem seznámit (srov. Veverka, Vl. - Boguszak, J. - Čapek, J.: Základy teorie práva a právní filozofie, Codex, Praha 1996, str. 24, 32). Ústavní soud, který se zabýval otázkou formální publikace zákona aplikovaného v souzené věci (poznámka: zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů), konstatuje, že uvedený zákon byl řádně publikován ve Sbírce zákonů a je platným pramenem práva. Podle ustanovení §90 odst. 9 tohoto zákona národní parky a chráněné krajinné oblasti vyhlášené podle §8 zákona č. 40/1956 Sb. jsou nadále chráněny jako národní parky (§15) a chráněné krajinné oblasti (§25). V příloze zákona č. 114/1992 Sb. je mezi chráněnými krajinnými oblastmi uvedena i CHKO Bílé Karpaty. Ústavní soud proto i z těchto důvodů nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že jeho zavinění nebylo v konkrétním případě dáno.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanoveni §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu