ECLI:CZ:US:2006:1.US.714.05
sp. zn. I. ÚS 714/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. P. H., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 13, proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 1 Skno 1/2005 a proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004, sp. zn. 1 Ds 8/04, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 1 Ds 8/04, ve spojení s usnesením kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 1 Skno 3/2005, a o návrhu na zrušení ustanovení §8 odst. 2 písm. b), c), d), e) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a předsedy Krajského soudu v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodněníí:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2005 a doplněnou podáním ze dne 1. 2. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud"). Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 2 písm. b), c), d), e) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců (dále jen "zák. č. 7/2002 Sb.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to zejména porušením práva na obhajobu a zásady rovného postavení účastníků soudního řízení. Stěžovatelka uvádí, že byla odňata svému zákonnému soudci a nemohla se řádně v přiměřené lhůtě vyjádřit ke všem prováděným důkazům, současně jí nebyl poskytnut prostor pro řádnou přípravu obhajoby. Stěžovatelka má také zato, že v řízeních, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, kárné soudy nezjistily řádně skutkový stav dle §2 odst. 5 trestního řádu, nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu a nebylo také postupováno v souladu se zásadou obžalovací dle §2 odst. 8 trestního řádu.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že nebyla v napadených rozhodnutích označena řádně dle §120 odst. 1 trestního řádu takovými údaji, které by vyloučily záměnu s jinou osobou a opětovné stíhání pro tentýž skutek. Obžalovací zásada byla dle stěžovatelky porušena tím, že kárný soud rozhodoval nad rámec vymezený kárnou žalobou, která směřovala pouze proti neodůvodněným průtahům v řízení, zatímco kárný soud popisoval spáchaný skutek tak, že stěžovatelka "neučinila bez závažných důvodů ve vztahu k účastníkům řízení ve vymezených obdobích žádné úkony, čímž byly způsobeny neodůvodněné průtahy při vyřizování věcí a zároveň nebyla dodržena ustanovení §12a odst. 1, odst. 2 zák. č. 326/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání a §158 odst. 4 o. s. ř." Kárný soud přitom na změnu v posuzování projednávané věci neupozornil stěžovatelku ani jejího obhájce. Stěžovatelka také uvádí, že jí kárná žaloba byla v rozporu s §§62 a 196 trestního řádu doručena vedlejším účastníkem, ačkoli podle §12 zákona č. 7/2002 Sb. doručí návrh na zahájení řízení předseda kárného senátu. Dle stěžovatelky tedy vůbec nenastaly účinky řádného doručení návrhu na zahájení řízení a nemohly ani nastat s tím spojené následky pro další řízení. Závěrem stěžovatelka namítá, že funkce předsedy Krajského soudu v Hradci Králové je neslučitelná s výkonem funkce soudce, Ústavní soud by tedy měl posoudit, zda byl této souvislosti předseda Krajského soudu v Hradci Králové aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení kárného řízení.
Podáním ze dne 1. 2. 2006 byla ústavní stížnost doplněna právním zástupcem stěžovatelky, který zdůrazňuje, že řízení ve věcech soudců a státních zástupců podle zák. č. 7/2002 Sb. je řízením správním, resp. řízením správním o disciplinárním přestupku, aplikace zásad trestního řízení na správní řízení o správních deliktech představuje legislativní exces, který nemá věcné ani logické opodstatnění. Správným postupem by bylo projednat disciplinární přestupek před správním orgánem a teprve po případné právní moci rozhodnutí jej přezkoumat nezávislým soudem. Zástupce stěžovatelky dále upozorňuje na skutečnost, že návrh na zahájení kárného řízení je výkonem státní správy, neboť jde o specifickou činnost, vyplývající z výkonu řídící a kontrolní činnosti správy soudů. Předseda Krajského soudu v Hradci Králové je však soudcem, proto je s ohledem na čl. 82 odst. 3 Ústavy výkon funkce kárného žalobce, který zastává podáním návrhu na zahájení kárného řízení s výkonem funkce soudce neslučitelný. Řízení proti stěžovatelce bylo tedy zahájeno na základě úkonu, který je v rozporu s Ústavou ČR, i když jej zákon dovoluje. Zástupce stěžovatelky dále namítá, že Vrchní soud nepostupoval v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, důkazy pak nehodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vrchní soud pochybil, když porovnal jen délku průtahů v jednotlivých věcech, ale nikoli závažnost těchto věcí v porovnání s věcmi, které stěžovatelka vyřídila včas, neboť jen tímto způsobem je možné náležitě zhodnotit stupeň shora uvedeného ohrožení důvěry veřejnosti i účastníků řízení. Současně dle právního zástupce stěžovatelky přetrvává pochybnost, zda právě průtahy, které stěžovatelka zavinila v méně závažných věcech, jí neumožnily včas vyřídit věci povahou závažnější. Právní zástupce stěžovatelky má za to, že kárné soudy posuzovaly věc formalistickým způsobem a jejich volba nejpřísnějšího trestu budí i s ohledem na odůvodnění jejich rozhodnutí pocit nespravedlnosti nejen ve stěžovatelce, ale i v jejím okolí. Závěrem je namítáno, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je diskriminační, neboť Nejvyšší soud ČR vzal v úvahu při rozhodování o druhu kárného opatření zdravotní stav stěžovatelky.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 82 odst. 1, 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění dotčených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") je následující.
Čl. 82 odst. 1 Ústavy: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Čl. 82 odst. 3 Ústavy: Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy: Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 3 odst. 1 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 1 Listiny: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 40 odst. 3 Listiny: Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
II.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a předsedy Krajského soudu v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, pouze k tvrzené diskriminaci z důvodu zdravotního stavu stěžovatelky dodává, že k nezaviněnému handicapu v podobě nedobrého zdravotního stavu přihlížel senát jen při úvaze o tom, zda stěžovatelka vůbec skýtá dostatečnou záruku řádného a bezproblémového plnění soudcovských povinností. Z pohledu stěžovatelky by pak za diskriminační musela být označena i ustanovení §§91 - 92 zák. č. 6/2002 Sb., jež umožňují za zákonem stanovených podmínek rozhodnout, že je soudce nezpůsobilý vykonávat tuto funkci. Nejvyšší soud s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Současně Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že právě rozsah stěžovatelkou namítaných procesních práv zakotvených v trestním řádu ji naopak zvýhodňuje oproti řízení správnímu. Vrchní soud také odmítá, že by podání návrhu předsedou krajského soudu mohlo negativně ovlivnit věc stěžovatelky, když specifická úprava kárného řízení garantuje nezávislost soudní moci, což se projevuje i ve složení kárného senátu, které se řídilo v souladu s důslednou realizací ústavní zásady zákonného soudce rozvrhem práce na roky 2004-2005. Pokud jde o namítané nedodržení zásad obsahově vymezených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., zde Vrchní soud v Praze trvá na tom, že jeho rozhodnutí vycházelo ze všech reálně dostupných důkazů potřebných pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí, nevyjímaje z toho řešení problematiky vlivu onemocnění stěžovatelky a jejích složitých rodinných poměrů, přičemž zjistil, že tyto negativní skutečnosti neměly rozhodující vliv na dlouhodobou, závažnou zaviněnou nečinnost stěžovatelky při vyřizování věcí starší časové řady. V ostatním je odkazováno na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zamítnuta. Současně Vrchní soud v Praze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předseda Krajského soudu v Hradci Králové se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu k replice. Stěžovatelka se však ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ds 8/04 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Dne 1. 4. 2004 podal předseda Krajského soudu v Hradci Králové Vrchnímu soudu v Praze návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovatelce pro kárné provinění spočívající v specifikovaných průtazích v řízení. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze jako soudu kárného ze dne 12. 11. 2004 sp. zn. 1 Ds 8/04 byla stěžovatelka uznána vinnou, že v dále specifikovaných obchodních a konkursních věcech Krajského soudu v Hradci Králové, které jí byly podle rozvrhu práce přiděleny, neučinila bez závažných důvodů ve vztahu k účastníkům řízení ve vymezeném období žádné úkony a že v dále specifikovaných věcech Krajského soudu v Hradci Králové, které ji byly podle rozvrhu práce přiděleny, nevyhotovila rozhodnutí v takových termínech, aby rozsudky mohly být odeslány v zákonných lhůtách, čímž způsobila neodůvodněné průtahy při vyřizování těchto věcí a tedy zaviněně porušila povinnosti soudce, čímž ohrozila důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, tím se dopustila kárného provinění podle §87 zák. č. 6/2002 Sb., a podle §88 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb. jí bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce. Dále dle §19 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. byla stěžovatelka zproštěna v rozsahu, kterým jí bylo v návrhu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové kladeno za vinu, že způsobila neodůvodněné průtahy ve věcech vedených Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 68/99, 35 K 23/2003, 35 K 24/2003 a 35 K 25/2003. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 1 Skno 1/2005, zamítnuto.
III.
V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda kárné senáty Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze postupovaly v kárném řízení vedeném proti stěžovatelce v souladu se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky a dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani do dalších stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatelky, kterou napadala ústavnost celého kárného řízení vedeného proti ní na základě návrhu podaného předsedou Krajského soudu v Hradci Králové, který dle stěžovatelky nemůže s ohledem na čl. 82 odst. 3 Ústavy zastávat současně funkci soudce a funkci předsedy soudu (a tím i mít postavení kárného žalobce). Stěžovatelka v této souvislosti polemizuje i s podstatou kárného řízení, které by dle jejího názoru mělo být řízením disciplinárním s možností přezkumu soudem. Zatímco však v otázce neslučitelnosti funkcí stěžovatelka s ohledem na rozpor s čl. 82 odst. 3 Ústavy navrhuje zrušení ustanovení §8 odst. 2 písm. b), c), d), e) zákona č. 7/2002 Sb., v otázce podstaty kárného řízení se jedná o polemiku nad právní úpravou bez uvedení konkrétních námitek ve vztahu k napadenému rozhodnutí, proto se touto námitkou stěžovatelky Ústavní soud dále nezabýval. Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že k otázce právní povahy kárného řízení ve vztahu k naplnění práva na spravedlivý proces se vyslovil v usnesení I. ÚS 336/05 (publikovaném na www.judikatura.cz).
Otázkou neslučitelností funkce soudce s výkonem funkce ve veřejné správě se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 26, nález č. 78 str. 273.V tomto nálezu Ústavní soud rozhodoval mimo jiné o návrhu na zrušení ustanovení §74 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb. ve znění platného do 31. 12. 2002, které stanovilo, že za funkci ve veřejné správě se nepovažuje funkce předsedy a místopředsedy soudu, dočasné přidělení k ministerstvu, členství v Radě a Radě pro odbornou způsobilost státních zástupců, členství v poradních orgánech ministerstva, vlády a v orgánech komor Parlamentu. Ústavní soud při přezkoumávání ústavnosti tohoto ustanovení dospěl k závěru, že "pro jeho posouzení je určující obsah článku 82 odst. 3 Ústavy, v němž se praví, že funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu, ani s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. Ústava tak stanoví, které funkce jsou s funkcí soudce zásadně neslučitelné, přičemž jeho prvou větu je třeba chápat jako demonstrativní výčet, jehož vymezení lze sice v souladu s větou druhou za středníkem rozšířit, nikoliv však zúžit tak, jak to činí ustanovení §74 odst. 3 zákona. Zákonodárci takto zmocněnému k rozšíření uvedeného výčtu, nikoliv však k jeho omezení, nepřísluší měnit vůli ústavodárce vydáním právní normy, jdoucí nad tento obsah, a nemající tak v něm svůj ústavní základ. Stanoví-li tedy Ústava jako norma nejvyšší právní síly pravidlo inkompatibility funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě, za kteroužto činnost je třeba nepochybně považovat z podstatné části i činnosti vyjmenované v navazujících ustanoveních, které vykonávají předsedové a místopředsedové soudů (ostatně ustanovením §119 odst. 2, odst. 3 výslovně za orgány státní správy označované) pak nelze učinit jiný závěr, než že uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 82 odst. 3 Ústavy a ve spojitosti s ním i všechna další z něj vycházející, která postavení předsedů a místopředsedů soudů i jejich činnosti blíže normují. Zde je však nutno zdůraznit, že ke zrušení těchto ustanovení přistoupil Ústavní soud pouze z uvedených formálních důvodů a že derogací ustanovení §74 odst. 3 zákona nemínil dát najevo, že by vedením a správou soudů měly být pověřovány jiné osoby, než osoby z řad soudců." Ve společném odlišném stanovisku soudců J. Malenovského, V. Ševčíka a P. Varvařovského a dále v odlišném stanovisku soudce V. Güttlera, kteří nesouhlasili s výrokem nálezu ve vztahu k ustanovení §74 odst. 3, se uvádí, že nález se při výkladu čl. 104 odst. 3 Ústavy omezil na pouhý jazykový výklad a nepřihlédl ke skutečné vůli zákonodárce. Ve společném stanovisku se v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že vláda předložila 9. února 2000 Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona, jenž měl změnit Ústavu mj. tak, že do ní měl být vložen nový čl. 91a zřizující Nejvyšší radu soudnictví, jež se měla podílet na správě soudů (bod 11 návrhu). Poslanecká sněmovna následně ve své funkci ústavodárce vládní návrh projednala, přičemž nikdo z poslanců v diskusi o něm neoznačil tehdejší způsob výkonu správy soudnictví (vazba Ministerstva spravedlnosti na funkcionáře jednotlivých soudů) za odporující Ústavě. Dle disentujícího stanoviska tedy "zamítnutím vládního návrhu ve 2. čtení 17. 5. 2000 takřka "ústavní většinou" 114 hlasů ústavodárce potvrdil zákonný status quo správy soudnictví. Je tak zcela zjevné, že ústavodárce vykládal v r. 2000 čl. 82 odst. 3 Ústavy tak, že výkon státní správy soudů předsedy a místopředsedy jednotlivých soudů zaštiťované na ústřední úrovni Ministerstvem spravedlnosti není v rozporu s ústavním pravidlem neslučitelnosti funkce soudce s "jakýmikoli funkcemi ve veřejné správě". Ústavním soudem posuzované ustanovení §74 odst. 3 zákona o soudech a soudcích proto v daném ohledu ústavní pravidlo inkompatibility nezužuje, nýbrž pouze potvrzuje jeho obsah a rozsah korektně tak, jak je vykládá sám ústavodárce. Společný výkon (alespoň části) správy justice Ministerstvem spravedlnosti na ústřední úrovni a funkcionáři jednotlivých soudů na nižších úrovních není ani v rozporu s principy právního státu. Do rozporu s ním by se dostal pouze tehdy, pokud by konkrétní zákonný model takového společného výkonu zasahoval do nezávislosti soudnictví či soudců."
Z citovaného odůvodnění nálezu tedy vyplývá, že Ústavní soud spatřoval neústavnost ve skutečnosti, že zákon nad rámec Ústavy stanovil funkce, které jsou slučitelné s výkonem funkce soudce, zatímco Ústava připouští pouze možnost rozšíření okruhu činností s funkcí soudce neslučitelných. Současně je však výslovně uvedeno, že Ústavní soud zrušením cit. ustanovení nemínil dát najevo, že by vedením a správou soudů měly být pověřovány jiné osoby, než z řad soudců. I. senát Ústavního soudu má zato, že výše uvedená argumentace Ústavního soudu v citovaném nálezu a odlišných stanoviscích k němu je postačující i ve vztahu k námitce stěžovatelky, že postavení předsedy krajského soudu jako kárného žalobce ve smyslu §8 odst. 2 písm. b) zák. č. 7/2002 Sb. je neslučitelné s funkcí soudce. Podle §8 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. se kárné řízení zahajuje na návrh, který jsou oprávněny podat osoby uvedené v odst. 2 tohoto ustanovení. V případě stěžovatelky byl podán návrh na zahájení kárného řízení předsedou Krajského soudu, bylo tedy postupováno dle §8 odst. 2 písm. e) zák. č. 7/2002 Sb., který stanoví, že návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce je oprávněn podat předseda krajského soudu proti kterémukoliv soudci příslušného krajského soudu a proti soudci okresního soudu. Zákon č. 6/2002 Sb. v ustanovení §126 odst. 1 písm. a) ukládá předsedovi krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že mimo jiné vyřizuje personální věci soudců, dle odst. 2 tohoto ustanovení pak předseda krajského soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u krajského soudu a u okresních soudů v jeho obvodu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům, k tomu účelu provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti. Výkon těchto činností, jakkoli se nepochybně jedná o výkon státní správy však spočívá v projednávání záležitostí týkajících se soudu samotného (popřípadě soudů nižšího stupně v obvodu vyššího stupně), tedy se v této souvislosti tedy nejedná o výkon veřejné správy jako takové, nýbrž o výkon státní správy soudů ve smyslu §118 zák. č. 6/2002 Sb., podle kterého je úkolem státní správy soudů vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených, výkon státní správy soudů přitom nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Ostatně dle §119 zák. č. 6/2002 Sb. se podílejí na výkonu státní správy soudů nejen Ministerstvo spravedlnosti a předsedové a místopředsedové soudů, ale v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem také předsedové senátů, ostatní soudci a zaměstnanci působící u příslušného soudu.
Další skupina námitek stěžovatelky směřovala proti procesnímu postupu kárných soudů. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že byla odňata svému zákonnému soudci, nemohla se řádně v přiměřené lhůtě vyjádřit ke všem prováděným důkazům a nebyl jí poskytnut prostor pro řádnou přípravu obhajoby, jedná se o námitky, které nebyly stěžovatelkou nikterak konkretizovány a Ústavní soud vycházejíce ze spisového materiálu taková pochybení kárných soudů nezjistil, zejména neshledal porušení ustanovení §4 - §6 zákona č. 7/2002 Sb. upravující složení kárného senátu, ani nedodržení lhůty pro přípravu obhajoby ve smyslu §16 odst. 3 tohoto zákona. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že jí nebyla poskytnuta přiměřená lhůta, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z protokolu o ústním jednání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 5. 11. 2004 pak současně vyplývá, že stěžovatelce byl i při tomto jednání poskytnut dostatečný prostor pro vyjádření (č. l. 126 - 129).
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti shodně jako v odvolání proti rozhodnutí kárného soudu prvního stupně namítá, že v kárném řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav dle §2 odst. 5 trestního řádu, nebylo postupováno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu a v souladu se zásadou obžalovací dle §2 odst. 8 trestního řádu. Námitku, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, Ústavní soud neshledal důvodnou, jestliže má za to, že kárné soudy při svém rozhodování vycházely z rozsáhlého a plně dostačujícího spisového materiálu, který spolu s výpověďmi účastníků a svědků vedl k dostatečně zjištěnému stavu věci. Ostatně sama stěžovatelka dle protokolu o ústním jednání před kárným soudem druhého stupně provedení dalších důkazů nenavrhovala (č. l. 235). Pokud jde o hodnocení takto provedených důkazů, zde poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při kterém však nemůže soud postupovat libovolně, neboť jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry kárných soudů pak nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že kárný soud prvního stupně rozhodoval nad rámec vymezený kárnou žalobou, čímž došlo k porušení zásady obžalovací, zde Ústavní soud akcentuje skutečnost, že ve smyslu ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb. se v kárném řízení použijí ustanovení trestního řádu přiměřeně. Ústavní soud má za to, že přiměřeným použitím je míněno, že ustanovení trestního řádu se použijí v souvislosti s těmi ustanoveními zákona č. 7/2002 Sb., které svým obsahem a významem odpovídají příslušným ustanovením trestního řádu, s přihlédnutím ke smyslu a podstatě kárného řízení. Z tohoto úhlu pohledu se nejeví skutečnost, že zatímco kárná žaloba směřovala proti neodůvodněným průtahům v řízení, kárný soud prvního stupně uznal stěžovatelku vinnou, že "neučinila bez závažných důvodů ve vztahu k účastníkům řízení ve vymezeném období žádné úkony a že v dále specifikovaných věcech Krajského soudu v Hradci Králové, které ji byly podle rozvrhu práce přiděleny, nevyhotovila rozhodnutí v takových termínech, aby rozsudky mohly být odeslány v zákonných lhůtách, čímž způsobila neodůvodněné průtahy při vyřizování těchto věcí", jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, spočívající v tom, že by stěžovatelka byla uznána vinnou spácháním skutku bez podání řádné žaloby (§2 odst. 8 tr. zák.), jak je tvrzeno v ústavní stížnosti.
Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatelky, že nebyla v napadených rozhodnutích označena řádně v souladu s §120 odst. 1 trestního řádu takovými údaji, které by vyloučily záměnu s jinou osobou a opětovné stíhání pro tentýž skutek. V této souvislosti také nelze nepřistoupit ke srovnání ustanovení §§177 písm. b) a 120 odst. 2 trestního řádu a §9 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., které upravují obligatorní náležitosti obžaloby, respektive návrhu na zahájení kárného řízení a rozsudku v trestním řízení. Zatímco dle §177 písm. b) trestního řádu obžaloba musí obsahovat jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, popřípadě jiné údaje potřebné k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. postačí v návrhu na zahájení kárného řízení uvést pouze jméno a příjmení soudce nebo státního zástupce, proti němuž návrh směřuje. Stejně jako v obžalobě pak musí dle §120 odst. 2 písm. c) trestního řádu být obžalovaný označen v trestním rozsudku, tedy svým jménem a příjmením, dnem a místem narození, svým zaměstnáním a bydlištěm, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Je tedy zřejmé, že zákonodárce při stanovení náležitostí návrhu na zahájení kárného řízení nepovažoval za nutné soudce nebo státního zástupce, proti němuž návrh směřuje, označit tolika identifikačními údaji, jako obviněného při podání obžaloby v trestním řízení. Dle Ústavního soudu není třeba takové nároky klást ani na označení soudce, proti němuž je kárné řízení vedeno, v kárném rozhodnutí. Zákon č. 7/2002 Sb. takový výklad umožňuje tím, že nestanoví náležitosti označení soudce nebo státního zástupce v kárném rozhodnutí, dle Ústavního soudu je také nepochybné, že soudce označený v kárném rozhodnutí kromě jména a příjmení také svým povoláním soudce a případně příslušností ke konkrétnímu krajskému soudu je stěží zaměnitelný s jinou osobou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti také uvádí, že jí kárná žaloba byla v rozporu s §§62 a 196 trestního řádu doručena vedlejším účastníkem, ačkoli podle §12 zákona č. 7/2006 Sb. doručí návrh na zahájení řízení soudci nebo státnímu zástupci, proti němuž se řízení vede, předseda kárného senátu. Tato námitka dle zjištění Ústavního soudu neodpovídá skutečnostem, tak jak jsou zaznamenány ve vyžádaném soudním spise. Z tohoto spisu vyplývá, že Vrchní soud v Praze zaslal stěžovatelce návrh na zahájení kárného řízení na adresu H. K., zásilka se však soudu vrátila jako nevyžádaná dne 28. 4. 2004 zpět. Na č. l. 26 spisu označeném jako "Protokol o úkonech učiněných zejména v rámci §13 zák. č. 7/2002 Sb." je pak uvedeno, že se dostavil dne 22. 4. 2004 obhájce stěžovatelky, kterému bylo umožněno nahlížet do spisu a který byl požádán o součinnost při doručení návrhu na zahájení kárného řízení, k tomu mu byl předán stejnopis návrhu. Dle písemného sdělení obhájce stěžovatelky ze dne 6. 5. 2004 založeného na č. l. 30 spisu sdělila stěžovatelka telefonicky obhájci, že návrh na zahájení kárného řízení převzala. Z doručenky připojené na č. l. 17 pak vyplývá, že stěžovatelka návrh na zahájení kárného řízení zaslaný Vrchním soudem v Praze na adresu H. K. převzala dne 26. 4. 2004. Je tedy zřejmé, že Vrchní soud v Praze postupoval zcela v souladu s ustanovením §12 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb.
Stěžovatelka má dále zato, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je diskriminační, neboť Nejvyšší soud ČR vzal při rozhodování o druhu kárného opatření v úvahu zdravotní stav stěžovatelky. Konkrétně Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "negativním faktorem ovlivňujícím výkonnost a pracovní výsledky kárně obviněné soudkyně je nepochybně i její nedobrý zdravotní stav, který sice není jí zaviněný, nicméně jej nelze pominout při úvaze o tom, zda do budoucna skýtá dostatečnou záruku řádného a bezproblémového plnění soudcovských povinností." Takovou úvahu považuje stěžovatelka za diskriminační, neboť dlouhodobá pracovní neschopnost je nezaviněnou komplikací, která nemá v úvahách o trestu místa. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že úvahy o tom, zda zdravotní stav stěžovatelky do budoucna skýtá dostatečnou záruku řádného a bezproblémového plnění soudcovských povinností, neměl být předmětem rozhodování kárného soudu, neboť v případě stěžovatelky bylo vedeno řízení o kárné odpovědnosti soudců dle hlavy III. zákona č. 7/2002 Sb., nikoli řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci podle hlavy IV. zákona č. 7/2002 Sb. O tom, že je soudce nezpůsobilý vykonávat svou funkci z důvodu nepříznivého zdravotního stavu (§91 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.), se přitom rozhoduje právě v řízení podle hlavy IV. zákona č. 7/2002 Sb. Pokud tedy kárné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatelka dopustila zaviněného porušení povinností soudce (zde v podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí), nejsou na místě další úvahy o tom, zda zdravotní stav stěžovatelky do budoucna skýtá dostatečnou záruku řádného a bezproblémového plnění soudcovských povinností. Tyto úvahy, jak bylo výše uvedeno, by mohly být pouze předmětem řízení o návrhu na zjištění nezpůsobilosti soudce vykonávat svou funkci (§92 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb.), takové řízení však proti stěžovatelce vedeno nebylo. Ústavní soud však dospěl k závěru, že nepřípadné úvahy kárného senátu Nejvyššího soudu ohledně zdravotního stavu stěžovatelky a tím méně vhodné uvádění délky její pracovní neschopnosti v době od vydání rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně v souvislosti s konstatováním správnosti druhu uloženého kárného opatření přesto, nemění nic na ústavnosti závěru kárných soudů, že se stěžovatelka dopustila (a to bez ohledu na její zdravotní stav) kárného provinění ve smyslu §87 zák. č. 6/2002 Sb.
IV.
V této souvislosti i s ohledem na celou řadu stěžovatelkou vznesených výše citovaných námitek procesního charakteru Ústavní soud nad rámec shora uvedeného připomíná, že jak již vyslovil ve svém usnesení ze dne 23.3.2005, sp. zn. III. ÚS 104/05: "Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.)." V dané věci Ústavní soud neshledal porušení zákona takové intenzity, které by vedlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani dalších ústavních principů, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup kárných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
V souvislosti s návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §8 odst. 2 písm. b), c), d), e) zákona č. 7/2002 Sb Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §8 odst. 2 písm. b), c), d), e) zákona č. 7/2002 Sb. podle §43 odst. 2 písmeno b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu