ECLI:CZ:US:2006:1.US.729.05
sp. zn. I. ÚS 729/05
Usnesení
I. ÚS 729/05
Ústavní soud soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti P. G., zast. JUDr. Miroslavem Kozmíkem, advokátem, sídlem Smetanova 17, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30.8.2005, č.j. 59 Co 264/2005-99, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7.4.2005, č.j. 5 C 154/2004-76, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Města Otrokovice, sídlem Náměstí 3. května 1340, Otrokovice, zast. JUDr. Annou Baťkovou, advokátkou, sídlem Náměstí 3. května 1340, Otrokovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"), jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na povolení obnovy řízení, protože tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 3 a zejména čl. 17 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu dodává, že obě rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování pro svojí zatíženost nesouladem v jednotlivých skutkových zjištěních navzájem a nerespektováním ústavně zakotveného práva na informaci, neboť byl mylně informován orgánem územní samosprávy a na základě takové informace se domníval, že s ním město Otrokovice uzavře nájemní smlouvu na dobu neurčitou; v důsledku toho investoval do pozemku a na něm stojícího stánku nemalé finanční prostředky. Informaci o tom, že město s ním může uzavřít smlouvu pouze na dobu určitou obdržel až v roce 2003, kdy již probíhal soudní spor o vyklizení pozemku. Tímto jednáním orgánu územní samosprávy došlo k porušení čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. Dále se domnívá, že postupem tohoto orgánu, tj. podáním nesprávné informace, došlo k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, když vlastnictví pozemku státem bylo zneužito tím, že orgán územní samosprávy vystupoval ve vztahu ke stěžovateli z pozice vlastníka nemovitosti a mylně ho informoval (resp. neinformoval) o všech potřebných skutečnostech k uzavření nájemní smlouvy. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 17 odst. 1 Listiny:
Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
Čl. 17 odst. 5 Listiny:
Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud se ani po urgenci k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník hodnotí ústavní stížnost jako nedůvodnou a mylnou, její obsah za spekulativní a zavádějící a zdůrazňuje, že postup města byl plně v souladu se zákonem o obcích. Inkriminovaný pozemek přenechalo město jako jeho vlastník a stěžovatel se proto dopustil podstatného a závažného omylu, protože se nejedná o pozemek státu. Prodejní stánek zakoupil stěžovatel od předchozí vlastnice a nájemní smlouva na pozemek byla uzavřena na dobu určitou do 31.12.1994. Stěžovatel věděl, že stánek je dočasnou stavbou a též si byl vědom dosaženého užívání pozemku, protože již dne 25.9.1994 podal žádost o prodloužení nájemní smlouvy. Nemůže ani obstát jeho tvrzení, že o usnesení městské rady ze dne 24.5.1994 obdržel až 3.3.2003. Protože podle názoru vedlejšího účastníka nebylo prokázáno porušení zmiňovaných článků Listiny, navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 5 C 154/2004, který Ústavní soud obdržel až po urgenci dne 12.7.2006, se zjišťuje, že stěžovatel podal návrh na obnovu řízení vedeného pod sp.zn. 5 C 28/96 a po projednání aby byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemku parc.č. 448/14 ve vlastnictví města Otrokovice. Okresní soud napadeným usnesením návrh jako opožděný zamítl. K odvolání stěžovatele přezkoumal krajský soud prvostupňové usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné - z tohoto důvodu usnesení okresního soudu potvrdil. Ve spisu je dále založeno dovolání stěžovatele (č.l. 101) doručené na podatelnu Nejvyššího soudu dne 6.12.2005, které Nejvyšší soud zaslal okresnímu soudu k případnému postupu podle §209 - 210 obč. soudního řádu, příp. jinému vhodnému opatření. Následně okresní soud činil navazující procesní úkony.
Na základě tohoto zjištění Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedené plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj