ECLI:CZ:US:1998:1.US.73.98
sp. zn. I. ÚS 73/98
Usnesení
I. ÚS 73/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti města P., zastoupeného advokátkou JUDr. K. T., proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. 5 C 225/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 11. 1997, sp. zn. 18 Co 627/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu v Tachově byl zamítnut návrh stěžovatele proti odpůrci - Lesům ČR, s.p., Hradec Králové, o určení vlastnictví k nemovitostem, v rozsudku
I. ÚS 73/98
specifikovaným, jež leží jednak v katastrálním území Týnec, jednak v katastrálním území Kříženec, obec P. (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Tachově uvedl, že předmětné nemovitosti "skutečně přešly" na základě přídělového řízení do vlastnictví obcí Týnec a Kříženec, protože podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. vlastnictví přecházelo dnem převzetí přídělu do držby a obce s tímto majetkem hospodařily a chovaly se jako jeho vlastník. Město P. však prý není právním nástupcem obcí Kříženec a Týnec, neboť v letech 1964 až 1976 došlo ke sloučení pouze správního území, tj. jednotek územního členění státu, a nikoliv samostatných právních subjektů. V době sloučení tyto obce prý nebyly - a ani nemohly být - vlastníkem žádného majetku, neboť šlo o majetek národní, s nímž národní výbory toliko hospodařily. Proto nemohlo dojít ani k jeho převodu na obec P..
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Tachově potvrzen. V odůvodnění rozsudku krajský soud - na rozdíl od soudu prvostupňového - dovodil, že stěžovatel je právním nástupcem zaniklých obcí Týnec a Kříženec. Ústava z roku 1948 s institutem obecní samosprávy nepočítala a vytvořila tím předpoklad pro zánik finanční samostatnosti obcí, neboť neupravovala obecní vlastnictví. Zákonem č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, došlo ke zrušení všech předpisů o obecním hospodaření a bylo stanoveno, že majetek, s nímž hospodaří národní výbory, je národním majetkem, svěřeným národním výborům pouze do správy. Nedošlo však k formálnímu zrušení obcí jako subjektů práva, a to i přesto, že obce již nemohly mít svůj
I. ÚS 73/98
majetek a své vlastní orgány. Ke sloučení obcí Týnec a Otín - do níž již dříve byla sloučena obec Kříženec - došlo podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, rozhodnutím ONV Tachov ze dne 31. 1. 1964. Právní nástupnictví obce zaniklé po 31. 12. 1949 prý lze ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. posuzovat pouze jako právní nástupnictví územní. Pokud by se proto mělo vycházet z předpokladu, že právním nástupcem obce zaniklé v roce 1964 sloučením do jiné obce je Česká republika, ztrácelo by ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. své opodstatnění, neboť pak by se podle něho mohlo postupovat pouze v případě, že došlo k zániku
obce sloučením do jiné obce v období od nabytí účinnosti zákona č. 376/1990 Sb., o obcích, kterým byla obcím vrácena plná způsobilost k právům a povinnostem, do 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. Nic takového však úmyslem zákonodárce nebylo.
Krajský soud však stěžovatelově návrhu nevyhověl z jiného důvodu. Dovolal se toho, že předmětné nemovitosti měly být do vlastnictví obcí Kříženec a Týnec přidělovány podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Tímto dekretem prý byl prolomen princip konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih, neboť podle ustanovení §5 odst. 2 cit. dekretu přechází přidělená půda do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby, přičemž podle
odstavce 1 tohoto ustanovení je přídělce povinen ujmout se držby toho dne, který bude stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy. Přestože tedy k "vlastnímu rozdělení" mohlo fakticky docházet předem a teprve později byly vydávány přídělové listiny, mohl se
I. ÚS 73/98
příjemce ujmout řádné a poctivé držby nejdříve současně s vydáním přídělových listin. Obce nebyly jediným právním subjektem, který měl právo žádat o přidělení zkonfiskovaného zemědělského majetku a nelze proto vycházet z toho, že se jednalo o poctivou a řádnou držbu již od doby faktického užívání pozemků. Přídělová listina na pozemky v k. ú. T. byla vydána Národním pozemkovým fondem až 26. 8. 1950 a na pozemky v k. ú. K. až 27. 9. 1950. Obce Týnec a Kříženec tak nemohly jako právní předchůdci stěžovatele být vlastníkem předmětných nemovitostí k 31. 12. 1949, tedy k datu rozhodnému pro přechod vlastnictví věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí. V tomto směru odkázal odvolací soud na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Pokud jde o tvrzení žalovaných Lesů ČR, s.p., Hradec Králové, že ve sporu nejsou pasivně legitimovány, krajský soud konečně uvedl, že by s ním bylo možno souhlasit pouze tehdy, jestliže by byla jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí vedena Česká republika a žalovanému by příslušelo pouze právo hospodaření.
V záhlaví uvedené rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že přídělové řízení nebylo jednorázovým aktem, ale dlouhodobým procesem, "ve kterém vydání samotné přídělové listiny bylo pouhým formálním završením a praxe Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství je spojovala jen s potřebou zápisu do pozemkové knihy". Majetek, zkonfiskovaný
I. ÚS 73/98
dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 byl rozdělován podle přídělových plánů, vypracovaných okresními rolnickými komisemi. Přídělové plány se staly právoplatnými po schválení ministerstvem zemědělství (§9 odst. 4 citovaného dekretu č. 12/1945 Sb.) a na jeho základě se již noví vlastníci ujímali "svého majetku, neboť bylo zájmem státu, aby se na majetku co nejdříve hospodařilo, aby nedocházelo k jeho ničení a chátrání". Přídělové listiny prý proto byly toliko formálním potvrzením přechodu vlastnictví, "když předchozí dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 SB. a č. 28/1945 Sb. se o přídělové listině vůbec nezmiňují".
K argumentaci Krajského soudu v Plzni, že obce nebyly jediným právním subjektem, který měl právo žádat o přidělení zkonfiskovaného zemědělského majetku, stěžovatel namítl, že přidělování lesní půdy bylo omezeno: do 50 ha mohla být lesní půda přidělena obcím nebo lesním družstvům a lesní plochy nad 50 ha převzal stát. Intabulace nebylo k přechodu vlastnictví třeba. Je prý nepochybné, že rozsah přidělovacího řízení a s tím související administrativní průtahy vedly v řadě případů k vydání přídělových listin až po datu 31. 12. 1949. Tato skutečnost však
údajně pouze potvrzovala faktické užívání pozemků a jejich řádnou a poctivou držbu, založenou již schváleným přídělovým plánem.
Stěžovatel konečně dodal, že žalované Lesy ČR, s.p., Hradec Králové v řízení nejsou pasivně legitimovány, neboť státní podnik není v občanském soudním řízení oprávněn jednat za stát. Pasivně legitimována by měla být sama Česká republika zastoupená
zakladatelem žalovaného státního podniku, tj. Ministerstvem zemědělství ČR.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky
zrušeny.
I. ÚS 73/98
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Tachově a Krajský soud v Plzni. Vedlejší účastník řízení - Lesy ČR, s.p., Hradec Králové, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Okresní soud v Tachově pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který v dané věci vynesl.
Krajský soud v Plzni rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že rozhodnutí o přídělu půdy nebyla vydána před 31. 12. 1949 a pokud obce přesto pozemky užívaly, nejednalo se o řádnou a poctivou držbu. V tomto směru se opět dovolal již zmíněných ustanovení §5 odstavců 1, 2 dekretu č. 28/1945 Sb. Z ustanovení §2 dekretu č. 28/1945 Sb. ani z ustanovení §7 dekretu č. 12/1945 Sb. dále nevyplývá, že to byly pouze obce, kdo měl nárok na příděl zkonfiskované půdy. Žalobce prý mimo to v "návrhu petitu" řádně nespecifikoval pozemkové parcely jako věci ve smyslu práva, neboť parcely již nemají žalobcem (stěžovatelem) uvedená čísla. K otázce pasivní legitimace žalovaného soud uvedl, že sám stěžovatel podal žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem proti Lesům ČR, s.p. Hradec Králové, přestože podle názoru soudu nemají pasivní legitimaci, neboť jim přísluší pouze právo hospodaření se státním majetkem. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. To se týká i souzené věci, v níž stěžovatel v podstatě
namítá, že k porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny došlo tím, že obecné soudy chybně posoudily právní otázku, kdy došlo k přechodu vlastnického práva
I. ÚS 73/98
k předmětným nemovitostem na právní předchůdce stěžovatele.
Z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, totiž vyplývá, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí pozemky, "které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1." Stěžovatel tvrdí, že přídělové listiny ohledně předmětných nemovitostí sice byly vydány až po dni 31. 12. 1949, leč jejich vydání bylo pouhou formalitou, neboť vlastnické právo k nim prý vzniklo již faktickým převzetím nemovitostí podle příslušných přídělových plánů a nikoliv až vydáním přídělových listin.
Podle ustanovení §5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 přídělce je, povinen ujmouti se držbu toho dne, který bude stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy. Podle odstavce 2 téhož ustanovení přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Ústavní soud se -
z ústavněprávního hlediska - ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku, který interpretuje citované ustanovení tak, že přídělce se mohl "ujmout řádné a poctivé držbu
... nejdříve současně s vydáním přídělových listin". Z toho je zřejmé, že ke vzniku vlastnického práva v těchto případech sice nebyl nezbytný zápis do pozemkových knih, leč k oprávněnému
přechodu přidělené půdy do vlastnictví přídělce mohlo dojít teprve po vydání příslušných přídělových listin. Tento právní názor lze podepřít i obsahem samotných přídělových listin, v nichž se výslovně hovoří o tom, že "držba, užívání, povinnosti veřejnoprávní a soukromoprávní, jakož i nebezpečí co do přidělených nemovitostí přecházejí na přídělce dnem přídělu"
I. ÚS 73/98
[srov. č.1. 60 soudního spisu, bod 2) přídělové listiny ze dne 27. 9. 1950]. To znamená, že k oprávněné držbě předmětných nemovitostí došlo v souzené věci až dnem vydání rozhodnutí o přídělu nemovitostí a před tímto dnem se jednalo o jejich držbu bez právního důvodu.
Pokud stěžovatel uvádí, že přídělové řízení nebylo jednorázové, ale představovalo určitý proces, jehož "formálním" dokončením bylo vydání přídělových listin, ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tak toliko popisuje faktickou situaci, ke které mohlo v mnoha případech reálně docházet. Z právního pohledu, tj. zejména z hlediska aplikace §2 zákona č. 172/1991 Sb., je však právně významným teprve den vydání přídělových listin, nikoliv již předchozí faktické převzetí věci.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky jsou zjevně neopodstatněné. To se týká i údajného nedostatku věcné legitimace žalovaných (Lesů České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové), neboť ani v případě správnosti tohoto názoru by obecné soudy nemohly žalobě - již sám stěžovatel (žalobce) proti tomuto subjektu podal - vyhovět. Důvodem zamítnutí žaloby by pak v prvé řadě byla skutečnost, že žalovaný subjekt není nositelem hmotněprávní povinnosti, o níž v řízení jde, čili
neexistence pasivní věcné legitimace.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ].
I. ÚS 73/98
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu