ECLI:CZ:US:2007:1.US.734.06
sp. zn. I. ÚS 734/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. R., t. č. ve VTOS ve věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 4.9.2006, sp. zn. 4 Pp 42/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.2006, sp. zn. 14 To 470/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Shora citovaným usnesením okresního soudu byla zamítnuta podle ust. §61 odst. 1 trestního zákona žádost stěžovatele o podmíněné propouštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22.1.1997, sp. zn. 3 T 100/96. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud výše citovaným usnesením podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Soud prvního stupně podle stěžovatele pochybil tím, že svůj závěr o nesplnění podmínky uvedené v ust. §61 trestního zákona (tj. že odsouzený prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností), odůvodnil především odkazem na kontrast se závažností a společenskou nebezpečností jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen. Takové odůvodnění však prý nesplňuje zákonné požadavky kladené na soudní rozhodnutí podle ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, neboť jakkoli závažný je trestný čin, kterého se stěžovatel dopustil, tato skutečnost sama o sobě ani ve vzájemné souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu nevylučují; rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou totiž zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Stěžovatel poukazuje na to, že patří ke vzorným vězňům, získal čtyři odměny, je slušný, bezkonfliktní, respektuje pokyny, dobrovolně se zapojuje do práce, nikdy v minulosti nebyl stíhán, trestán ani ve VTOS. Nelze mu znovu přičítat k tíži závažnost jednání, pro které již byl odsouzen a potrestán, a vyžadovat tak po něm nějakou speciální a kvalifikovanou "míru polepšení" oproti ostatním spoluvězňům. Není možné jej znovu trestat za stejnou věc dvakrát s odkazem na závažnost trestného činu, kterého se v minulosti dopustil a pro který již byl trestán. Takový extenzivní výklad je v rozporu s účelem a smyslem ust. §61 trestního zákona a v rozporu s výše citovanými ústavně zaručenými právy stěžovatele. Rovněž další argument soudu prvního stupně, že se stěžovatel vyhýbal výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zcela nepřípadný. Okresnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody, pro které nedošlo po dobu 8 let k nástupu do výkonu trestu, a tato skutečnost nemůže sloužit za podklad pro posuzování podmínky, zda došlo u stěžovatele k polepšení či nikoli. Stížnostnímu soudu potom v závěru své ústavní stížnost vytýká takový výklad ust. §61 trestního zákona, dle kterého by "polepšení se" ve smyslu tohoto ustanovení mělo být výrazné a evidentně trvalého charakteru, čehož podle soudu stěžovatel nedosáhl.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, v rámci něhož se zjišťuje, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny práva nebo svobody jeho účastníka chráněné předpisy ústavního pořádku.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je upraveno v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 trestního zákona. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění podle ustanovení §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona jsou dána jednak tím, že odsouzený prokázal své polepšení, a to svým chováním a plněním svých povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený (po předčasném propuštění na svobodu) povede v budoucnu řádný život.
Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu a aby své úvahy v tomto směru náležitě odůvodnily. V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy při tomto posuzování respektovaly principy spravedlivého procesu (právo na soudní ochranu).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaného ustanovení §61 odst. 1 tr. zákona nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence. Přitom výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život" (§61 odst. 1 písm. a/ tr. zákona), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení těchto relativně neurčitých pojmů; není tedy samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro přijaté závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad uvedených ne plně určitých pojmů (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli. O takovou situaci se však v posuzované věci, jak vyplývá z následujícího odůvodnění, zjevně nejedná.
2) Úvodem ústavněprávního přezkumu věci je namístě poukázat na to, že v ústavní stížnosti stěžovatel koncipuje své námitky tak, že je směřuje - až na jednu výjimku - toliko proti prvoinstančnímu rozhodnutí. V této souvislosti je třeba uvést, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec, a to jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Naopak je nutno je chápat a pojímat jako jeden celek. Proto Ústavní soud hodnotí i ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť; tato zásada je projevem materiálního nahlížení na ochranu základních práv a svobod. Pokud by tedy, bráno hypoteticky, prvostupňové rozhodnutí například obsahovalo určité nedostatky odůvodnění, a tato chyba by byla napravena soudem druhostupňovým, bylo by tím zásadně zajištěno dodržení základních práv stěžovatele, pokud jde o kvalitu soudních rozhodnutí v tomto směru. V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a usoudil, že stěžovatelovy námitky jsou bezdůvodné.
3) Jestliže stěžovatel vytýkal okresnímu soudu, že neoprávněně považoval závažnost spáchaného trestného činu za relevantní skutečnost, pokud jde o splnění zákonné podmínky spočívající v "prokázání polepšení se", nutno uvést, že však krajský soud již svůj závěr o nenaplnění uvedené podmínky o takovou skutečnost neopírá. Stížnostní soud vycházel z relativně pozitivního hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu (srov. s. 2 usnesení krajského soudu "I když se ve výkonu trestu chová slušně a ukázněně a plní program zacházení..."); nicméně za podstatné pokládal, že pouhé čtyři kázeňské odměny za celou dobu výkonu trestu, při současném zařazení ve II. skupině vnitřní diferenciace (tedy ne ve skupině nejlepší), nesvědčí o takovém polepšení, které by dovolovalo dospět k závěru, že již dosavadní výkon trestu kratšího trvání, než jak byl stěžovateli uložen, splnil účel trestu celého. Soud k tomu navíc dodal, že okolnost, že poslední kázeňskou odměnu získal stěžovatel na počátek dubna 2006, svědčí o určité nevyrovnanosti, pokud jde o aktivitu jeho přístupu k výkonu trestu. Pro závěr o polepšení nestačí pouze být bezproblémový a plnit povinnosti vyplývající ze zákona o výkonu trestu, neboť to se u osoby, která chce být z výkonu trestu předčasně propuštěna, automaticky předpokládá. Polepšení ve smyslu ust. §61 odst. 1 trestního zákona by tak mělo být dle krajského soudu výrazné a evidentně trvalého charakteru.
Z uvedeného odůvodnění je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, které skutečnosti měl krajský soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč nedovodil, že by byla naplněna podmínka spočívající v "prokázání polepšení se". Podle mínění Ústavního soudu tyto úvahy a konečný závěr nelze hodnotit jako (vůbec) nesprávné; je však třeba připomenout, že i kdyby vskutku byly z hlediska správnosti kritizovatelné, je nutné vidět, že neobsahují žádný prvek zjevného omylu či excesu, či že by je bylo možné považovat za výkladovou svévolí. K tomu Ústavní soud dodává, že institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je svou povahou mimořádný a jeho smyslem není, aby byl vězeň za (jakékoliv) dobré chování automaticky po uplynutí stanovené doby propuštěn. Při aplikaci uvedeného právního institutu nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že se jedná o institut nenárokový.
V této souvislosti je na místě uvést, že v ust. §61 písm. a) trestního zákona jsou zakotveny podmínky kumulativní, takže nenaplnění již jedné zákonné podmínky samo o sobě nutně znamená záporné rozhodnutí ohledně podmíněného propuštění. Zabývat se tak otázkou naplnění druhé podmínky - tj. zda lze od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život - je proto v případě nesplnění podmínky první již nadbytečné, neboť negativní závěr o podmíněném propuštění nemůže již nijak ovlivnit.
Jakkoli tedy lze souhlasit se stěžovatelem, že v zásadě není možné považovat závažnost spáchaného trestného činu za relevantní skutečnost, pokud jde o nesplnění uvedené zákonné podmínky, tedy "prokázat polepšení se", a samotnou touto skutečností nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění, nutno reflektovat - jak již bylo uvedeno výše - že sám stížnostní soud již svůj úsudek o tuto skutečnost nijak neopíral. Mimo to ani uvedený závěr nelze chápat zcela kategoricky. Závažnost trestného činu by se totiž mohla projevit při hodnocení stupně nápravy odsouzeného a při prognóze jeho dalšího chování, tj. při posouzení podmínky, zda se může od odsouzeného očekávat, že v budoucnu povede řádný život (srov. rovněž názor komentářové literatury in Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, I. díl, 6. vydání, C.H.Beck, 2004, s. 554, nebo usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 545/03, kdy soudy vzaly při rozhodování o podmíněném propuštění v úvahu i závažnost konkrétní trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, a Ústavní soud neshledal napadená rozhodnutí protiústavními.
Za tohoto stavu lze závěry, k nimž oba soudy dospěly ohledně nenaplnění první podmínky dle ust. §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona - přičemž již nenaplnění této zákonné podmínky samo o sobě má nutně za následek zamítnutí žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkon trestu - považovat i se zřetelem k ochraně základních práv a svobod stěžovatele za ústavně konformní. Z pohledu materiálního nazírání na ochranu ústavně zaručených práv a svobod, tj. v souvislosti s danou věcí z hlediska chápání řízení před soudy prvního a druhého stupně jako jednoho celku, nelze proto než dovozovat, že k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele v dané věci nedošlo.
4) Uvedené závěry (týkající se námitky stěžovatele, že nelze považovat za relevantní závažnost spáchaného trestného činu) lze přitom - v jistém smyslu - použít i ve vztahu k další námitce vůči rozhodnutí okresního soudu, že předchozí vyhýbání se výkonu trestu nijak nesouvisí s posuzováním podmínky "prokázat polepšení se" dle ust. §61 trestního řádu. Nutno totiž i zde zkoumat, jak postupoval krajský soud jako soud stížnostní. Významné přitom je, že krajský soud v odůvodnění svého usnesení nijak neuvedl, že by tuto skutečnost považoval za relevantní právě k posouzení podmínky "prokázat polepšení se". K otázce vyhýbání se výkonu trestu stěžovatele se vyjádřil až poté, kdy došel k závěru, že tato podmínka (tj. prokázat polepšení se) není splněna; tento závěr, jak je výše uvedeno, Ústavní soud považuje za ústavně konformní. K tomu Ústavní soud dodává, že vyhýbání se výkonu trestu by mohlo značit určitý atribut postoje stěžovatele k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a v tomto kontextu by tedy mohlo být relevantní při hodnocení stupně nápravy odsouzeného a při prognóze jeho dalšího chování, tzn. při posouzení podmínky, zda se může od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život (k tomu srov. rovněž usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 357/06, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "Ústavní soud je přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě také vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu."). Lze přitom dovodit, že takto uvažoval v souzené věci i krajský soud, který své úvahy o vyhýbání se stěžovatele výkonu trestu uzavřel slovy "...Vydán byl ze Slovenska na podkladě zatýkacího rozkazu poté, co v SR vykonal trest odnětí svobody. Z toho je patrno, že odsouzený nedodržel slib daný soudu, že se dlouhou dobu vyhýbal výkonu trestu a lze tedy usoudit, že na svou trestnou činnost příliš kriticky nenahlíží". Aniž by tedy krajský soud výslovně uvedl, ve vztahu ke které podmínce dle ust. §61 písm. a) trestního zákona vztahuje své úvahy ohledně vyhýbání se stěžovatele výkonu trestu, lze vyvodit, že se týkaly právě podmínky, zda se může od odsouzeného očekávat, že v budoucnu povede řádný život; té se tak v závěru svého usnesení v určité míře - a v jistém smyslu nad rámec - dotkl. Jakkoli lze tedy souhlasit, že v zásadě nelze vyhýbání se výkonu trestu považovat za relevantní skutečnost ve vztahu k posuzování podmínky "prokázat polepšení se", je třeba reflektovat, že stížnostní soud své závěry ohledně nenaplnění této zákonné podmínky o tuto skutečnost neopíral (pozn.: to ostatně potvrzuje i nepřímo sám stěžovatel, který svou námitku nesměřuje proti rozhodnutí stížnostního soudu, ale pouze proti usnesení okresního soudu). I kdyby však tomu tak nebylo, rozhodující je, že krajský soud za podstatné ohledně nenaplnění podmínky "prokázání polepšení se" považoval jiné skutečnosti (uvedené na str. 3,4 tohoto usnesení Ústavního soudu) a jeho závěr lze považovat za ústavně konformní.
III.
Aniž by tedy chtěl Ústavní soud zpochybňovat přípravu stěžovatele a jeho pozitivní snahu na začlenění do společnosti, poukazuje na to, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění. Je tedy věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky tohoto institutu a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Tak se v dané věci - nahlíženo na řízení před soudy prvního a druhého stupně jako na jeden celek - také stalo.
Za této situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatel, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
Vojen Güttler
předseda senátu