ECLI:CZ:US:2015:1.US.796.15.1
sp. zn. I. ÚS 796/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Tučka, právně zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 414/2014-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013 č. j. 21 Co 275/2013-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013 č. j. 21 Co 275/2013-71 byl výrokem I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 14 C 73/2012 tak, že rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku ohledně částky 120 000 Kč mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Současně bylo výrokem II. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud usnesením ze dne 26. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 414/2014-88 odmítl.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla stěžovateli přiznána finanční náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním. Městský soud však tento rozsudek zrušil a žalobu zamítl s tím, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterého se stěžovatel domáhal, se promlčuje ve speciálně konstruované promlčecí době, přičemž má za to, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy od doby, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Dle názoru odvolacího soudu je pro případ újmy vyvolané nepřiměřenou délkou řízení rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo. Pouze pro případ, že by ke vzniku nemajetkové újmy došlo nezákonným rozhodnutím v trestním řízení (tj. trestním stíháním, výkonem vazby, trestu nebo ochranného opatření), ačkoliv toto řízení neskončilo pravomocným odsouzením, se judikatura dovolacího soudu přiklání k odsunu počátku běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno (doručeno) rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn.
4. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že počítání běhu promlčecí lhůty aplikované odvolacím soudem je v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Výslovně přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2623/2012 a usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, podle nichž se počátek běhu promlčení lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení odvíjí od vědomosti zproštěného o skončení věci, tj. byl-li přítomen vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí (či usnesení o zamítnutí odvolání veřejné žaloby), tak od tohoto vyhlášení, bez ohledu na doručení písemného vyhotovení.
5. Stěžovatel považuje výše popsané právní posouzení věci Městským soudem v Praze a
dovolacím soudem za ústavně nekonformní, porušující obecné principy právního státu, a to zejména zásadu rovnosti v právech a zásadu rovnosti před zákonem obecně. Oba soudy výše uvedenou zásadu nerespektují a zvýhodňují svým výkladem ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem. Obecné soudy svým postupem "nutí" oprávněnou osobu domáhat se svého nároku, který však musí mít vždy základ v rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by jí umožnil se s předmětným rozhodnutím řádně seznámit. Povinnost doručit opis rozhodnutí se tak podle názoru stěžovatele jeví jako samoúčelná, v podstatě jen formální povinnost soudu bez reálného významu. Pouhé vyhlášení rozhodnutí k řádnému uplatnění nároku nemůže stačit, neboť odůvodnění podané soudem při vyhlášení rozhodnutí je vždy pouze stručným souhrnem základních argumentů, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel. Názor obou soudů považuje stěžovatel za nesprávný rovněž proto, že ve své podstatě vede k nepřijatelné myšlence, že poškození musí své nároky uplatňovat do půl roku od vyhlášení rozhodnutí, aniž by věděli, zda jim soud např. délku řízení klade k tíži, zda se v odůvodnění neobjeví cokoliv, z čeho by posléze strana žalovaná mohla odvozovat námitku spoluzavinění nebo dokonce výlučného zavinění poškozeného. Nezřídka také trvá vypracování písemného odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí mnohem déle, než oněch šest měsíců.
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze pouze odkázal na odvodnění rozsudku s tím, že rozhodoval dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ani Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se ve stanovené lhůtě nevyjádřily.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů a ústavněprávní argumentace stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by k takovému pochybení v projednávané věci došlo.
9. V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících otázku promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č 82/1998 Sb."), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.
10. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Dle §31a zmiňovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
11. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím či průtahy v řízení. Běh subjektivní promlčecí lhůty je však navíc u nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem modifikován konstrukcí druhé věty ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zakotvující nemožnost uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce projednávání věci došlo. V této souvislosti obecné soudy opodstatněně kladly důraz na to, že zde rozhodným skončením řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení - v jehož rámci mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu - vydáno.
12. Ústavní soud proto akceptoval právní posouzení věci, zejména pokud jde o rozbor provedený dovolacím soudem a týkajícím se vztahu skončení trestního řízení vyhlášením rozhodnutí a nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Je zřejmé, že trestní řízení bylo v případě stěžovatele pravomocně ukončeno dne 25. 3. 2011, kdy soud vyhlásil za přítomnosti jeho i obhájce rozhodnutí, jímž se zamítá odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Právě od tohoto data počala stěžovateli běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Je také třeba uvést, že písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí bylo stěžovateli (resp. jeho obhájci) doručeno dne 8. 4. 2011, tedy bez zbytečného prodlení.
13. Míří-li stěžovatel svými námitkami na druhou větu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dovolává se toho, že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat doručení rozhodnutí, nikoliv okamžik, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, je zřejmé, že toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního. K tomu je na místě poznamenat, že co do interpretace podmínek promlčení stěžovatelem uplatněných nároků obecné soudy vycházely z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 797/13, I. ÚS 2282/13, I. ÚS 2781/12, dostupná na www.usoud.cz). Na vznesenou otázku daly jasnou, výše popsanou odpověď, přičemž porušením základních práv stěžovatele určitě nemůže být to, že učiněný výklad nekoresponduje s jeho představou. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V dané věci je třeba zdůraznit, že se jednalo o nemajetkovou újmu za průtahy v řízení (na rozdíl od náhrady za trestní stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením), která, jak již judikoval Nejvyšší soud, spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a jeho skončením je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (viz např. rozsudek ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011).
14. Ústavní soud připomíná, že důvodem k jeho zásahu jsou situace, kdy právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočí z množiny možných významů zákona či jím zvolená interpretace právní normy odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. V projednávané věci nedostatek takového charakteru či intenzity při výkladu a aplikaci ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatele, opakující námitky již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Oproti očekávání stěžovatele tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu