ECLI:CZ:US:2004:1.US.81.04
sp. zn. I. ÚS 81/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 1772/2002-120 ze dne 19. 11. 2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 8 Co 626/2002-99 ze dne 6. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 26 Cdo 1772/2002-120 ze dne 19. 11. 2003, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 8 Co 626/2002-99 ze dne 6. 6. 2002, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 6 C 428/2001-65 ze dne 31. 1. 2002 tak, že soud přivolil k výpovědi nájmu stěžovatelova bytu 1+1 ve 3. patře domu na Plešivci v Českém Krumlově s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 31. 12. 2002. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11 odst. 3 a čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Výše uvedený předmětný byt stěžovatel užíval od 31. 1. 1990. Dne 6. 2.1990 byl tento byt převzat do osobního užívání a ode dne 1. 1. 1992 se právo osobního užívání změnilo na nájem bytu. Dne 14. 8. 1992 stěžovatel uzavřel manželství s H. M., které již před uzavřením manželství svědčilo právo užívat družstevní byt o velikosti 3+1 v domě na Plešivci, Český Krumlov. Před uzavřením manželství se oba dohodli, že každý z nich bude i nadále užívat svůj byt. K této dohodě je vedly - vedle pokročilého věku - i nedobré zkušenosti z předchozích manželství, zdravotní potíže obou a v neposlední řadě náročné podnikání stěžovatele, který s přihlédnutím ke svému věku potřebuje odpočinek a soukromí. Město Krumlov jako pronajímatel bytu stěžovatele se roku 1996 začalo zajímat o tento byt a upozornilo stěžovatele, že pokud nepřistoupí na jeho návrhy, bude podána žaloba na vyklizení bytu. Na základě jednání se stěžovatelem pronajimatel od žaloby upustil. Stěžovatel dál řádně vykonával svá práva i povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Dne 26. 6. 2001 podal pronajimatel jako žalobce žalobu o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu stěžovatele a o jeho vyklizení. Jako důvod žaloby uvedl, že stěžovatel užívá po uzavření manželství předmětný byt, jeho manželka užívá jiný (družstevní) byt, takže je naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, neboť uzavřením manželství vznikl společný nájem bytu manžely. Soud I. stupně žalobu zamítl, leč k odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Mezitím žalobce (město Český Krumlov) zveřejnil svůj záměr nabídnout byty v domě, kde bydlí stěžovatel, k převodu do osobního vlastnictví; stěžovatel o tento převod projevil zájem. Soud I. stupně pak žalobu znovu zamítl a odvolací soud rozsudkem změnil výrok soudu I. stupně tak, že k nájmu bytu přivolil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení zákazu zneužití vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny. K tomu prý došlo již podáním výpovědi žalobcem, avšak vzhledem ke stávající právní úpravě bylo k výpovědi třeba rozsudku soudu. Právo užívat předmětný byt svědčilo stěžovateli již před uzavřením manželství, stejně jako jeho manželce již dříve svědčilo právo užívat družstevní byt. Dohodou před uzavřením manželství se oba zavázali i nadále užívat každý svůj byt, tento stav existoval po dobu téměř 10 let a žalobce tento stav trpěl. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zákonem není zakázáno užívání více bytů, a proto stěžovatel není povinen užívat byt manželky a manželka není povinna užívat byt stěžovatele. Je tedy na jejich dohodě, jakým způsobem budou užívat své byty. Za tohoto stavu nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Žalobce nerespektoval obsah dohody mezi manžely, s nímž byl seznámen, čímž došlo k porušení práva na stěžovatelovo soukromí podle čl. 7 Listiny. Podáním žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu došlo ze strany žalobce ke zneužití vlastnického práva, neboť bude dosaženo zrušení nájemního vztahu k předmětnému bytu pod záminkou poskytnutí bytu potřebnějším; ve skutečnosti však poté, co bude zrušen nájemní vztah, bude byt prodán třetí osobě za cenu vyšší, než by byl prodán stěžovateli. Vůči stěžovateli se jedná nepochybně o šikanózní výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Českých Budějovicích vyjádření, v němž uvedl, že odvolací soud si byl dobře vědom střetu práva vlastnického (se všemi jeho atributy) s určitým zásahem do soukromí v podobě narušení zjištěného netradičního manželského odděleného soužití stěžovatele a jeho manželky. Pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že právo na soukromí (zde ve smyslu ochrany rodinného života a obydlí) není právem neomezitelným a nadřazeným ostatním právům, ale může být omezeno v případech stanovených zákonem. Za takovýto případ lze nepochybně považovat institut výpovědi z nájmu bytu, který řeší kolizi těchto dvou práv. Jde o jeden ze zákonem předvídaných způsobů ochrany vlastnického práva, a proto praktické užití tohoto institutu pronajimatelem a přivolení soudu k výpovědi pak logicky nelze považovat za postup neústavní. Námitky stěžovatele pak odvolací soud považuje spíše za argumentaci směřující k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v řízení před obecným soudem. Odvolací soud se však i možným užitím tohoto ustanovení zabýval, ovšem s výsledkem pro stěžovatele negativním. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v dovolacím řízení šlo o posouzení správnosti právního závěru, zda na žalovaných (stěžovatel a jeho manželka) lze ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Pro stručnost odkázal v plném rozsahu na judikaturu uvedenou v napadeném rozsudku, od níž odklon zaznamenán nebyl, a na právní závěry, které v tomto ohledu přijal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 428/2001 vedený u Okresního soudu v Českém Krumlově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž (spolu s jeho manželkou) byla podána žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem č.j. 6 C 428/2001-21 ze dne 27. 8. 2001 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal důvodnost výpovědi. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 8 Co 2015/2001-42 ze dne 4. 12. 2001 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení rozsudku soudu I. stupně byl odlišný právní názor odvolacího soudu; zároveň nebylo možné, aby věc přímo posuzoval jako první právě odvolací soud, neboť by tím účastníkům, kteří mají mít zaručenou dvojinstančnost soudního řízení, byla odňata první instance. Odvolací soud zdůraznil, že uzavřením manželství vznikl žalovaným nejen společný nájem k předmětnému bytu, ale i k družstevnímu bytu a za této situace neobstojí závěry, na nichž soud I. stupně postavil své rozhodnutí. Dále pak odvolací soud uvedl směr, kterým bude muset soud I. stupně postupovat; zejména se bude muset vypořádat s otázkou, zda lze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem č.j. 6 C 428/2001-65 ze dne 31. 1. 2002 žalobu znovu zamítl s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem na straně žalovaných (zdravotní stav, potřebný klid pro stěžovatele v souvislosti s jeho zaměstnáním) po nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Dále uvedl, že je nesmyslné, aby stěžovatel byl po tolika letech řádného užívání bytu zbaven možnosti nabýt majetkovou hodnotu (bytu) do svého vlastnictví. Soud akceptoval názor žalovaných, že se v tomto případě jedná o šikanózní výkon práva ve vztahu k nim. K odvolání žalobce změnil Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ze dne 6. 6. 2002, č.j. 8 Co 626/2002-99, rozsudek soudu I. stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, stanovil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 31. 12. 2002. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud nejprve uvedl, že nepovažuje chování žalovaných za spekulativní či účelové, že hlavním důvodem pro nezaložení společné domácnosti je jejich věk, předcházející špatná životní zkušenost z dřívějšího manželství, potřeba klidu a odpočinku, odlišné životní stereotypy, jakož i to, že jim právě tento způsob odděleného bydlení vyhovuje. Jakkoliv je jejich životní postoj však lidsky pochopitelný a nelze proti němu obecně nic namítat, nestačí podle názoru odvolacího soudu ani všechny uvedené důvody k právnímu závěru, který vyslovil soud I. stupně, totiž že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve smyslu ustálené judikatury ospravedlňuje užívání dvou bytů zejména z pracovních důvodů (práce mimo bydliště druhého manžela), či velikostních důvodů apod. Za situace, kdy přivolení k výpovědi je žádáno u bytu 1+1, zatímco žalovaným nadále svědčí společný nájem manželů k bytu o velikosti 3+1, nelze hovořit o nespravedlivém požadavku na společné soužití v takto velkém bytě, kde každý z manželů může mít své soukromí (kdy navíc soukromí stěžovatele je zpochybňováno jeho soužitím se synovcem). Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním nelze učinit jiný závěr než ten, že je naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku.
K dovolání stěžovatele jednal ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem č.j. 26 Cdo 1772/2002-120 ze dne 19. 11. 2003 dovolání zamítl. V dovolacím řízení Nejvyšší soud posuzoval otázku správnosti právního závěru, zda na účastnících lze ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Na základě podrobného rozboru dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu lze pokládat za správné a odpovídající ustálené judikatuře. Z pohledu ustálené judikatury jsou naopak pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku právně bezvýznamné okolnosti, zmiňované v dovolání a uváděné i před soudy nižšími.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se v předmětné věci jedná toliko o výklad běžného práva, který nedosahuje ústavně právní roviny. Obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu aplikovaly odpovídající právní předpisy ústavně konformním způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, v níž Ústavní soud rovněž neshledává porušení chráněných základních práv stěžovatele. Obecné soudy své právní závěry vyvodily ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování, v jehož procesu postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení §132 občanského soudního řádu a hodnotily provedené důkazy každý jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Konečně je možné - podle obsahu spisu - dovozovat, že v souzené věci postupovaly soudy nikoli svévolně a že nelze usuzovat (ve smyslu ustálené judikatury) ani na tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu