ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1772.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1772/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města Č. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. M., 2) H. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 428/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2002, č. j. 8 Co 626/2002-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 4. prosince 2001, č. j. 8 Co 2015/2001-42, zrušil k odvolání žalobce v pořadí první, zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (soudu prvního stupně) ze dne 27. srpna 2001, č. j. 6 C 428/2001-21, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), vyslovil odvolací soud závazný právní názor, že jsou-li naplněny předpoklady normované ustanovením §704 odst. 1 a 2 obč. zák., vznikne právo společného nájmu bytu (družstevního bytu) manžely bez dalšího uzavřením manželství.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č. j. 6 C 428/2001-65, opětovně žalobu zamítl. Z provedených důkazů vzal za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství v roce 1992, že již v době před uzavřením manželství svědčilo každému z účastníků právo nájmu bytu, že první žalovaný byl nájemcem „bytu 1+1 ve 3. patře domu č. p. 389/11 v Č. K.“ (dále jen „byt prvního žalovaného“), tj. bytu, o nějž v daném případě jde, že druhá žalovaná byla v té době nájemkyní „družstevního bytu, a to bytu o velikosti 3+1“ (dále jen „družstevní byt druhé žalované“), že v době uzavření manželství se účastníci dohodli na odděleném bydlení – tedy že i po uzavření manželství budou bydlet odděleně ve svých dosavadních bytech, a že se tak dohodli proto, že první žalovaný má zdravotní problémy, vyžaduje klid, delší spánek a více odpočinku a druhá žalovaná se v bytě stýká se svými vnoučaty, které má od dětí ze svého prvního manželství a také od dětí z předchozího manželství prvního žalovaného. Při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. sice soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru, že žalovaní se uzavřením manželství stali společnými nájemci obou zmíněných bytů, tedy že vedle bytu prvního žalovaného jim právo společného nájmu bytu manžely svědčí rovněž ve vztahu k družstevnímu bytu druhé žalované. Žalobu však přesto opětovně zamítl, a to proto, že na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že na žalovaných nelze – ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, tj. v daném případě družstevní byt druhé žalované.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení doplňujícími výpověďmi žalovaných a listinnými důkazy – vzal z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že na odděleném bydlení, tj. na tomto způsobu manželského soužití, se žalovaní dohodli již před uzavřením manželství, že se takto dohodli po zkušenostech ze svých předchozích manželství, že první žalovaný žije v bytě se svým synovcem, že jej toto soužití neruší tolik jako by jej rušilo soužití s manželkou, že ani druhá žalovaná nechce žít ve společné domácnosti s prvním žalovaným, a že byla výslovně proti tomu, aby se „v jednom momentu trvání manželství“ k ní první žalovaný nastěhoval. Poté učinil skutkový závěr, že chování žalovaných nebylo spekulativní či účelové, a že hlavním a společným důvodem pro nezaložení společné domácnosti žalovaných byl jejich věk, předcházející špatná životní zkušenost z dřívějších manželství, potřeba klidu a odpočinku, odlišné životní stereotypy, jakož i to, že jim právě tento způsob odděleného bydlení vyhovoval. Poté – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že účastníkům vzniklo uzavřením manželství k oběma bytům právo společného nájmu bytu (družstevního bytu), avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Dovodil totiž, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, konkrétně větší družstevní byt druhé žalované, neboť v daném případě nejde o užívání dvou bytů z pracovních důvodů či z důvodů velikosti bytů, jak to připouští ustálená judikatura.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu namítl, že po žalovaných – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – nelze ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Zpochybnil tak správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Uvedl, že oba soudy (odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení) zjistily, že žalovaní uzavírali manželství v pokročilejším věku, že každému z nich svědčilo právo nájmu bytu (družstevního bytu), a že vzhledem ke svým životním zkušenostem se dohodli na odděleném bydlení. Za tohoto skutkového stavu věci pokládá za správný závěr, přijatý soudem prvního stupně, tj. závěr, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, zda na účastnících lze ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že účastníkům vzniklo – uzavřením manželství – podle §704 odst. 1 a 2 obč. zák. právo společného nájmu bytu (družstevního bytu) manžely ve vztahu k oběma bytům, a že tudíž mají dva byty (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Při posuzování správnosti právního závěru, který je dovolacímu přezkumu otevřen, proto dovolací soud z uvedených právních závěrů vycházel.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné.
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci dovodil, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, konkrétně větší družstevní byt druhé žalované, neboť v daném případě nejde o užívání dvou bytů z pracovních důvodů či z důvodů velikosti bytů, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající ustálené judikatuře. Z pohledu ustálené judikatury jsou naopak pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. právně bezvýznamné okolnosti zmiňované v dovolání prvním žalovaným, tj. uzavření manželství v pokročilejším věku, to, že každému ze žalovaných svědčilo právo nájmu bytu (družstevního bytu), a také to, že vzhledem ke svým životním zkušenostem se žalovaní dohodli na odděleném bydlení.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Pro úplnost lze dodat, že žádné náklady nevznikly v dovolacím řízení ani druhé žalované.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu