ECLI:CZ:US:2007:1.US.817.07.2
sp. zn. I. ÚS 817/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. J., J. P. a J. H., všech zastoupených JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.9.2005, sp. zn. 20 Co 246/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.2005, č.j. 22 C 187/2004-26, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyním F. J. částku 79.790,64 Kč, J. H. 39.892,32 Kč a J. P. 39.892,32 Kč, všem s příslušenstvím. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že platnost nájemní smlouvy ze dne 29.8.1991, uzavřené mezi první ze žalobkyň a právním předchůdcem ostatních spoluvlastnic nemovitosti (domu čp. 105 v Kladně) s pronajatými nebytovými prostorami jako pronajímateli a právní předchůdkyní žalované jako nájemkyní, byla podmíněna předchozím souhlasem příslušného orgánu Městského úřadu v Kladně, neboť se jednalo o obchodní prostory. Dopisy žalobkyň městskému úřadu se sice obecně zmiňují o záměru prostory pronajmout (Investiční bance jako právnímu předchůdci žalované), ale jejich skutečným účelem bylo dosáhnout vyklizení nájemníků bytů v souvislosti se špatným stavem objektu a nezbytností rekonstrukčních prací. Městský úřad proto nemohl ani z předložené korespondence dovodit žádost o souhlas k uzavření nájemní smlouvy ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdejším znění, a také jej neudělil; následkem byla absolutní neplatnost nájemní smlouvy (§3 odst. 4 cit. zák.). Neobstál ani dodatek č. 10 ze dne 15.2.2000, který je pouhou změnou nájemní smlouvy, sjednanou ve smyslu §516 odst. 1 o.z. za účelem změny výše nájemného; je-li neplatná samotná nájemní smlouva, je stižen sankcí neplatnosti i tento dodatek (nelze jej považovat za samostatnou resp. novou smlouvu o nájmu). Mezi stranami tedy neexistoval nájemní vztah, a poněvadž navíc žalovaná prostory v době, za níž je požadováno nájemné, již neužívala (vyklidila je), nebylo žalováno poprávu.
Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.12.2006, sp. zn. 28 Cdo 246/2006, jako nepřípustné dle ust. §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl
II.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek se závěrem městského soudu, že dodatek č. 10 k nájemní smlouvě ze dne 29.8.1991 (dále jen jako "dodatek č. 10") je změnou nájemní smlouvy ze dne 29.8.1991 za účelem změny výše nájemného (dále jen jako "nájemní smlouva") a nikoli novou nájemní smlouvou. To stěžovatelky popírají a tvrdí, že v době "uzavření" tohoto dodatku - tedy nové nájemní smlouvy - již neexistoval zákonný požadavek předchozího souhlasu příslušného státního orgánu s pronájmem nebytových prostor.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, pokud obecné soudy nerozhodují v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03).
K takové situaci však v souzené věci nedošlo.
Interpretace smluvních textů je, ve své základní podobě, do jisté míry srovnatelná s výkladem právních předpisů. Jako společný faktor spojuje výklad smluvních textů a právních předpisů zejména skutečnost, že obojí, tj. právní předpis i smlouva, zakládají právo. V případě smlouvy jde samozřejmě toliko o autonomní normotvorbu, kde původce smluvního textu a adresát práv a povinností, z této smlouvy vyplývajících, je zásadně jedna a táž osoba (srov. citovaný nález). Cílem a výsledkem výkladu smlouvy je odhalení vůle smluvních stran. Výklad smlouvy je logickou dedukcí, kterou je jejich vůle zjišťována.
V dané věci se jedná o nalezení vůle smluvních stran zakotvená v dodatku č. 10, tj. zda se jedná o novou nájemní smlouvu či pouze o její změnu.
Ústavní soud v tomto směru protiústavní interpretaci v rozhodnutích obecného soudu neshledal.
K tomu Ústavní soud toliko pro úplnost podotýká, že vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a zásadně není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný; na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností. Tyto vnější okolnosti a tak objektivizované projevy vůle smluvních stran lze přitom nalézt v následujících skutečnostech. Je možné poukázat již na samotné tučně zvýrazněné uvození dodatku č. 10, ve kterém je uvedeno, že smluvní strany uzavírají "tento dodatek č. 10 ke smlouvě o nájmu nebytových prostor"; pokud by smluvní strany měly v úmyslu považovat tuto listinu za novou smlouvu, neměly by žádného důvodu uvozovat ji jako "pouhý" dodatek k nájemní smlouvě již existující. V obdobném duchu jsou přitom formulovány i ostatní části dodatku č. 10; již v prvním bodě jeho textu se praví, že smluvní strany uzavřely dne 29.8.1991 nájemní smlouvu a že tato smlouva byla změněna dodatkem č. 1-9; dále je odkazováno na čl. VII nájemní smlouvy, ve kterém se strany dohodly, že každoročně uzavřou dodatek ke smlouvě, kterým provedou úpravu nájemného s ohledem na růst spotřebitelských cen v roce předcházejícím. Následně text dodatku č. 10 uvádí, že "s ohledem na tyto skutečnosti uzavírají obě smluvní strany následující dodatek ke smlouvě" a stanoví konkrétní výši nájemného a konkrétní splátku nájemného. V samotném závěru textu uvedeného dodatku, tj. v bodě druhém je potom stanoveno, že "ostatní ustanovení smlouvy o nájmu zůstávají tímto dodatkem nedotčena." Ze všech těchto součástí daného textu jednoznačně plyne vůle smluvních stran považovat dodatek č.10 toliko za změnu nájemní smlouvy; současně nelze nalézt žádnou oporu pro event. interpretaci, že vůlí stran bylo pokládat dodatek č.10 za smlouvu novou. Takový výkladový závěr přitom plně odpovídá i teleologickému smyslu textu dodatku č.10; jeho smyslem a účelem bylo zjevně "aktivizovat" čl. VII. nájemní smlouvy a pouze změnit výši nájemného, nikoli snad uzavřít spolu novou smlouvu. Vzhledem k obsahu dodatku č. 10 by v event. vůli smluvních stran považovat dodatek č.10 za novou smlouvu nebylo možné shledávat v podstatě žádný smysl; naopak, tvrzení stěžovatelů se jeví jako ryze účelové se zřetelným záměrem, tj. umožnit eliminaci absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (tedy i její součásti, tj. dodatku č.10).
V této souvislosti lze ještě dodat, že dle ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li (však) tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy), tedy učiněný projev vůle, nelze již interpretací (ex post) doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 110/97). Přistoupit na výkladový závěr stěžovatelů by přitom znamenalo naprostý rozpor s jazykovým projevem smluvních stran a tak porušení ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku.
Stěžovatelky ve vlastní ústavní stížnosti pak konkrétně namítaly, že byť by byla původní nájemní smlouva absolutně neplatná, nabyla platnosti právě dnem uzavření dodatku č. 10, neboť v tento den již neexistoval zákonný požadavek předchozího souhlasu k pronájmu nebytových prostor. Tuto námitku lze stěží akceptovat, neboť ze samotné skutečnosti, že v den sjednání dodatku ke smlouvě již přestala být zákonnou podmínkou určitá okolnost, která předtím uzavřenou smlouvu činila neplatnou, nijak neplyne, že by vůlí stran bylo tímto dodatkem uzavřít novou smlouvu. Obdobně lze říci, pokud stěžovatelky namítaly, že sám vedlejší účastník veškerá oprávnění vyplývající z dodatku č.10 k původní nájemní smlouvě využíval (tj. předmětné nebytové prostory užíval) a že dokonce uzavřel se stěžovatelkami 11. dodatek k původní nájemní smlouvě; ze samotného faktu, že smluvní strana realizuje obsah dodatku ke smlouvě uzavřeného již v době, kdy přestala být zákonnou podmínkou určitá okolnost, která předtím uzavřenou smlouvu činila neplatnou, nijak nevyplývá, že by bylo vůlí stran tímto dodatkem uzavřít novou smlouvu. Jestliže pak stěžovatelky odkazovaly na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a v něm vyslovený právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, je takový odkaz ve vztahu k dané věci nepřípadný. Odkazovaný právní názor Ústavního soudu vychází logicky z předpokladu, že jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv; v takové situaci se uplatní pravidlo priority výkladu nezakládající neplatnost smlouvy. Jinými slovy, citovaný právní názor vychází z logické premisy, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je (ještě) možný (jedná se tak ještě o výklad); v dané věci však, jak plyne z výše uvedeného textu, interpretace, že obsahem dodatku č. 10 je nová smlouva, v úvahu nepřicházel, a proto zde proti sobě dvě interpretační alternativy stát nemohly.
Ústavní soud tedy uzavírá, že výklad obecných soudů týkající se dodatku č. 10 k nájemní smlouvě a napadené rozhodnutí obecného soudu vůbec, jsou logické, přesvědčivé, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálení judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí Městského soudu v Praze je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatelek, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu