ECLI:CZ:US:2007:1.US.818.06.1
sp. zn. I. ÚS 818/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti JUDr. M. M., zastoupeného Mgr. I. M., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.5.2006, čj. 27 C 13/2004-164, a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.8.2006, čj. 12 Co 361/2006-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 24.1.2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovateli byly Obvodním soudem pro Prahu 6 uloženy dvě pořádkové pokuty ve výši 3.000,- Kč a 5.000,- Kč pro údajné rušení soudního jednání. Pokuty mu prý byly uloženy neoprávněně, neboť se pouze dožadoval zaprotokolování svých námitek proti nezákonnému postupu soudce. Podle stěžovatele soudce chtěl ukládáním pokut v rámci civilního řízení právního zástupce žalobkyně (stěžovatele) odradit od toho, aby zpochybňoval obsah protokolu, což je v rozporu s ústavním pořádkem a s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud k odvolání stěžovatele neprováděl žádné dokazování, vycházel pouze z tvrzení uvedených v odvolání a z vyjádření soudce Mgr. J. O tom, že protokolace nebyla vedena objektivním způsobem, svědčí údajně řada logických rozporů, které protokol obsahuje. Z rozhodnutí soudů vyplývá, že zástupce účastníka, pokud má námitky k protokolaci, je nemůže uplatnit ihned po nesprávné protokolaci. Soudce pak do protokolu může uvést, co sám uzná za vhodné a tím může ovlivnit průběh sporu.Námitky k protokolaci, které jsou uvedeny až na závěr jednání, pak prý postrádají smysl.
Postupem soudu bylo - podle názoru stěžovatele - porušeno jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 96 Ústavy.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 27 C 13/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Zjistil, že stěžovatel vystupoval ve sporu vedeném žalobkyní M. V. o určení vlastnictví k bytu v P., jako právní zástupce žalobkyně. Jak vyplývá z protokolu z třetího jednání ze dne 26.5.2006, pořízeného podle zvukového záznamu (příloha "F"), v rámci jednání stěžovatel (právní zástupce žalobkyně) opakovaně vstupoval bez vyzvání do řeči soudce s námitkami ke způsobu vedení sporu a dále uváděl, že soud nadržuje jedné ze stran sporu. Soud jej upozornil, že jeho námitky budou zaprotokolovány, jakmile "dokončí řeč" se zástupcem žalované. Podle protokolu zástupce žalobkyni opět vstupuje "do mluvy soudu... " Soud jej upozornil, že bude-li nadále vstupovat bez vyzvání do jednání soudu, bude mu uložena pořádková pokuta. Stěžovatel pak znovu vstoupil bez vyzvání soudu do řeči soudci, protestoval proti postupu soudu a namítl podjatost soudce. Následně byla usnesením soudu stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 3.000,- Kč a pak bylo jednání na 15 minut přerušeno.
V rámci téhož jednání stěžovatel opět vstoupil bez vyzvání do řeči soudu. Soud jej opět poučil, že pokud bude i nadále vstupovat do jeho řeči, bude mu uložena další pořádková pokuta. Protože stěžovatel opět vstoupil bez vyzvání do řeči soudu a neustával "ve své mluvě" ani na výzvu soudu, byla mu usnesením soudu uložena další pokuta ve výši 5.000,- Kč.
K výzvě soudu stěžovatel sdělil, že jeho podjatost vidí v tom, že soud vede řízení neobjektivně. Neumožnil mu vyjádřit se ve věci, neprotokoluje, co je před soudem uváděno. Jednáním soudu bylo způsobeno, že se spor táhne 19 let. Další důvod podjatosti soudce spatřoval v tom, že mu soudce neumožnil protokolovat námitky a když se stěžovatel hlásil o slovo, nebylo mu uděleno. Soud sdělil stěžovateli, že všechny jeho námitky zaprotokoluje poté, co se "domluví se zástupcem 1. žalobkyně (pozn.: správně zřejmě žalované)" a že stěžovatel bude mít maximální prostor pro vyjádření svých názorů, avšak až poté, co mu soud dá slovo.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.8.2006 nejprve rozhodl ve výroku I., že soudce Mgr. P. J. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Výrokem II. usnesení soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že nezjistil žádné důvody vyloučení soudce podle §14 odst. 1 o.s.ř. a tvrzení o nich nejsou obsažena ani v námitce podjatosti. Podle §14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pokud jde o uložené pořádkové pokuty, z protokolu o jednání dne 26.5.2006 vyplývá, že zástupce žalobkyně vstoupil bez vyzvání do řeči soudce a protestoval proti tomu, aby žalovanému č. 1 byla dána možnost předložit u příštího jednání listinný důkaz a požadoval, aby ve věci bylo nyní rozhodnuto a aby byly jeho požadavky zaprotokolovány. Stěžovatel si i nadále bral bez vyzvání slovo. Po uložení pokuty bylo jednání za účelem zklidnění situace na 15 minut přerušeno. Poté, co soud pokračoval v jednání, stěžovatel opětovně vstoupil bez vyzvání do řeči předsedy senátu a po poučení o možnosti uložení další pořádkové pokuty znovu přerušil řeč předsedy senátu a ve svém projevu přes výzvu neustal. Proto mu byla uložena nová pořádková pokuta. Další část protokolu obsahuje stěžovatelem přednesené důvody podjatosti předsedy senátu. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že protokol věrně reflektuje děj v jednací síni, kdy předseda senátu opakovaně stěžovatele vyzýval, aby se zdržel jakýchkoliv slovních projevů do doby, než mu udělí slovo, stěžovatel však tyto pokyny nerespektoval a opakovaně rušil průběh jednání tím, že si bez vyzvání předsedy senátu bral slovo a přerušoval jeho řeč. Předseda senátu podle protokolu rovněž stěžovateli sdělil, že veškerým jeho námitkám a vyjádřením bude dán prostor až mu udělí slovo. Námitka stěžovatele, že byl krácen na svých procesních právech, je tudíž nedůvodná.
Jednání Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 18.1.2007, kdy bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé, se ani žalobkyně ani stěžovatel neúčastnili. Ve spise je založena "bianco" stěžovatelova omluva a odvolání stěžovatele (č.l. 204) proti tomuto rozsudku s tím, že je odůvodní, jakmile mu bude rozsudek doručen.
III.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze, který však pouze sdělil, že trvá na závěrech, kterými odůvodnil napadené rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 8 se k návrhu nevyjádřil.
K žádosti Ústavního soudu o zaslání zvukového záznamu z předmětného jednání sdělil soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. P. J., že záznam z jednání, pořízený na magnetofonovou kazetu, byl poté, co nabylo právní moci potvrzující usnesení Městského soudu v Praze, podle běžné praxe soudu smazán.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Toho se dovolal i stěžovatel. Proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá nesprávný postup soudu při protokolaci jednání ze dne 26.5.2006, kterého se účastnil jako právní zástupce žalobkyně M. V. ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp.zn. 27 C 13/2004, neboť poté, co na nesprávnou protokolaci upozorňoval, mu byla uložena pořádková pokuta. Zde je třeba mít na paměti, že účastníky soudního řízení jsou fyzické nebo právnické osoby, nikoli jejich právní zástupci. Ústavní soud již judikoval, že bylo-li pořádkové opatření podle §53 odst. 1 o.s.ř. uloženo soudem právnímu zástupci stěžovatele, šlo o vztah mezi soudem a advokátem (viz usnesení sp.zn. III.ÚS 234/96, www.judikatura.cz). Nelze zcela vyloučit uložení pokuty přímo právnímu zástupci v případě, že by pokutou mělo být postiženo jednání advokáta jako fyzické osoby, např. při jednání před soudem, při němž by sám advokát svými výroky urážel soud, rušil pořádek apod. Taková situace, jak je z obsahu spisu patrno, právě nastala v souzené věci, neboť stěžovatel přes četná upozornění předsedy senátu a přes jeho varování, opakovaně, vícekrát vstupoval bez vyzvání do řeči soudce. V tomto směru je citovaný protokol velmi přesný a podrobný a poskytuje i podle mínění Ústavního soudu dostatečný podklad pro závěr obecných soudů, které zhodnotily stěžovatelovo jednání jako rušení pořádku a právem mu uložily pořádkovou pokutu. V této souvislosti je třeba zdůraznit - jak plyne ze spisu - že důvodem uložení pokuty soudem zjevně nebyly stěžovatelovy námitky proti protokolaci, nýbrž nemístné a opakované rušení pořádku v jednací síni v průběhu jednání.
Stěžovatel se dovolává porušení čl. 96 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny a tvrdí, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a že zásada přezkumu těchto rozhodnutí náleží k základním ústavním principům spravedlivého procesu. To Ústavní soud vyslovil i ve svém rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 211/99 (www.judikatura.cz) a nemá důvod se od něj odchylovat. Právo přijmout rozhodnutí o pořádkové pokutě však přísluší obecnému soudu (samozřejmě za dodržení podmínek ust. §53 odst. 1 o. s. ř.); Ústavní soud při přezkoumání takového rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To však Ústavní soud nezjistil. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že věcně ústavní stížnost směřuje proti průběhu sporu, který dosud - v důsledku odvolání žalobkyně - není uzavřen. Veškerá stěžovatelem uvedená argumentace směřuje k řízení, ve kterém sám vystupoval jako právní zástupce žalobkyně. Pokud se však domnívá, že soud v této věci postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a že tento postup měl vliv na vydaný rozsudek, může to namítat i v řízení před odvolacím soudem v souladu s příslušným předpisem. I kdyby tedy byla protokolace v rozporu se skutečným průběhem jednání - což zjištěno nebylo - nemohlo by tím být zasaženo (co do věci samé) do základních práv stěžovatele, ale jen do práv žalobkyně. Stěžovatel - právní zástupce žalobkyně není osobou, o jejichž právech a povinnostech se v meritu věci rozhoduje a týká se ho toliko usnesení o uložení pořádkové pokuty.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu