ECLI:CZ:US:2008:1.US.86.08.1
sp. zn. I. ÚS 86/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti SHARI SECURITIES & FINANCING, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, č. j. 28 Cdo 3664/2007-84, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 18 Co 116/2007, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 10. 2006, č. j. 35 C 4/2006-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž se na Pozemkovém fondu ČR jako smluvní nástupnice restituenta neúspěšně domáhala vydání konkrétních pozemků řízení. Stěžovatelka tvrdila, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Porušeno mělo být též právo na rovné zacházení, garantované čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na pokojné užívání majetku, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. A porušen měl být i čl. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatelka uvedla, že ačkoli (dle smlouvy o postoupení pohledávky) vstoupila dle zákona o půdě do práv tzv. osoby oprávněné k nabytí náhradních pozemků v rámci restituce, nebyl jí náhradní pozemek vydán. Zákon o půdě výslovně umožnil takové smluvní převody restitučních nároků. Nároky je třeba nahlížet jako na celek. Na stěžovatelku nedopadá část VI. zákona č. 253/2003 Sb., ani ust. §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platném znění (tzv. restituční tečka, resp. prekluze nároku na vydání náhradního pozemku). Pozemkový fond přestal v případě stěžovatelky vyvíjet jakoukoli činnost směřující k nápravě majetkových křivd a náhradní pozemky nenabízel (z důvodu blížící se prekluze, kterou stěžovatelka nemohla předjímat a nejde tedy o běžné podnikatelské riziko), avšak obecné soudy konstatovaly prekluzi nároku na převod náhradního pozemku s odůvodněním, že stěžovatelka není původní oprávněnou osobou. Stát však má povinnost striktně dodržovat literu zákona. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 je protiústavní, neboť do právního řádu vnesl zcela bezprecedentní a bezdůvodnou diskriminaci a zavádí právní nejistotu. Stěžovatelka nárok vyplatila a podílela se tak na odškodnění minulých křivd, avšak nebylo přihlédnuto k jejímu legitimnímu očekávání, že bude moci využít práva na nabytí náhradního pozemku stejně jako postupitelé. Ústavní soud extenzivním dotvořením zákona překročil svou pravomoc. Změna obsahu nároku v důsledku změny věřitele odporuje ust. §525 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého by měly být ex tunc neplatné všechny předchozí převody pohledávek.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, č. j. 28 Cdo 3664/2007-84 (srov. na: www.nsoud.cz/rozhod.php), z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 18 Co 116/2007, a z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 10. 2006, č. j. 35 C 4/2006-40, Ústavní soud zjistil, že z hlediska podstaty věci stěžovatelka popisuje řízení věrně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (viz tato sp. zn. v oficiální databázi Ústavního soudu ČR NALUS dostupné z: http://nalus.usoud.cz). Avšak I. senát Ústavního soudu ČR neshledal důvod, proč se od tohoto nálezu odchýlit, a to ani na základě stěžovatelčiny argumentace. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v cit. plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 (viz NALUS), kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu