ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3664.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3664/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně S. S. & F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 4/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.3.2007, č.j. 18 Co 116/2007-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26.3.2007, č.j. 18 Co 116/2007-61, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.10.2006, č. j. 35 C 4/2006-40, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně získala nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se společností P. – P., s.r.o. dne 15.11.2005, na niž převedl své nároky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6.12.2004 Ing. M. B. jako původní oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobkyně není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládají shora citované smlouvy o postoupení pohledávky.
Vyslovil závěr, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/1993 Sb. a jejich dědicům. Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že žalobkyně má nárok na vydání náhradních pozemků, neboť nárok byl uplatněn u soudu před 31.12.2005, konkrétně dne 29.12.2005. Dospěl k závěru, že na základě článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. není nutné uplatnit nárok na vydání náhradních pozemků u soudu do 31.12.2005, nýbrž tímto dnem končí lhůta pro převod pozemků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Dovozovala existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdila, že právní otázka okruhu oprávněných osob uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě nebyla po novele ustanovení §13 zákona o půdě provedené nálezem Ústavního soudu ČR č. 531/2005 Sb. s účinností ode dne 20.12.2005 dovolacím soudem dosud řešena. Namítala, že odvolací soud tuto právní otázku stejně jako právní otázku práva dovolatelky na výběr náhradního pozemku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky právní otázky vyplývající z tzv. restituční tečky nebyly po novele zákona o půdě dosud soudní praxí jednoznačně vyřešeny. Konstatovala, že pod nárok na poskytnutí náhrad je třeba zahrnout i nárok na poskytnutí náhradního pozemku podle §11 odst. 2 s odkazem na §11 odst. 1 zákona o půdě. Tvrdila, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou neústavnosti ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval ustanovení §33a, když nepřiznal dovolatelce stejné postavení jako oprávněným osobám podle zákona o půdě. Podle dovolatelky závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 nelze vztáhnout na projednávanou věc a toto rozhodnutí považovala za protiústavní. Namítala, že zákon o půdě počítal s možností postoupení restitučních nároků. V této souvislosti poukazovala na diskriminační povahu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že Ústavní soud vymezil skupinu osob, které konstitutivně právo na náhradní pozemek odjímá jen pro její právní postavení. Podle dovolatelky tedy postup státu je v zásadním rozporu s ústavním řádem České republiky i s mezinárodními závazky. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání považoval rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, a to z hlediska věcného i právního hodnocení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.
Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále“.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelky obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dále je nutno poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu