ECLI:CZ:US:2008:1.US.875.08.1
sp. zn. I. ÚS 875/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 3 T 32/2003 (s výjimkou částí rozsudku zrušených odvolacím soudem), a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 8 To 462/2006 (s výjimkou zrušující části rozsudku ohledně skutku č. 5), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností učiněnou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svých ústavně zaručených právech.
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal souběžně s ústavní stížností též dovolání. Tuto skutečnost na dotaz Ústavního soudu potvrdil Obvodní soud pro Prahu 6; v době rozhodnutí o této ústavní stížnosti nebylo o tomto dovolání Nejvyšším soudem ještě rozhodnuto (dne 30. 7. 2008 se podané dovolání spolu se spisem sp. zn. 3 T 32/2003 nacházelo teprve u Obvodního soudu pro Prahu 6 a nebylo ještě ani postoupeno Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání).
Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení řízení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 4 cit. zákona).
Při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání, přičemž posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení tedy není nijak ohrožena, což by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by jeho dovolání bylo odmítnuto. Jediným předpokladem následné přípustnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně (tedy především včas a obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu) [srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/08 a mnoho dalších]. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně věcně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci takový případ nastal, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj