ECLI:CZ:US:2014:1.US.958.14.1
sp. zn. I. ÚS 958/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jiříčka, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 3378/2013-146 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013 č. j. 28 Co 536/2011-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po státu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění; obžaloby byl stěžovatel v trestním řízení pravomocně zproštěn (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 32 T 41/2009).
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2011 č. j. 41 C 224/2010-45 bylo žalobě na plnění částečně vyhověno. Z požadovaných 360 000 Kč bylo žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, uloženo zaplatit stěžovateli částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení jako kompenzaci za nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně stěžovateli přiznal též náhradu nákladů řízení. K odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze rozsudek soudu první instance dne 8. 2. 2012 pod č. j. 28 Co 536/2011-78 ve věci samé změnil tak, že žalobu v rozsahu zaplacení částky 50 000 Kč zamítl, a v zamítavém výroku prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 č. j. 30 Cdo 1777/2012-104 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze v novém (nyní napadeném) rozsudku ze dne 22. 5. 2013 č. j. 28 Co 536/2011-120 konstatoval porušení práva stěžovatele na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí v trestním řízení, avšak opětovně zamítl žalobu co do zaplacení 50 000 Kč s tím, že finanční satisfakce není namístě. Ve zbývající meritorní části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 3378/2013-146 jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že pouhé konstatování porušení základních práv stěžovatele bez přiznání zadostiučinění v penězích je nesprávné a v rozporu s ústavními principy, poněvadž neodpovídá újmě, kterou utrpěl. Předmětné trestní řízení vážným způsobem zasáhlo do osobního života stěžovatele zejména pro výraznou a negativně se projevující psychickou zátěž (pozn.: stěžovatel byl v rozhodné době studentem gymnázia v maturitním ročníku a zúčastnil se přijímacího řízení na vysokou školu), i z důvodu vedení jeho osoby jako trestně stíhané pro trestný čin znásilnění v registru Policie ČR a v databázi zdravotní pojišťovny. Obecným soudům v tomto směru stěžovatel rovněž vytýkal, že otázkou újmy způsobené mu evidováním ve veřejných registrech se prvně zabýval až Nejvyšší soud v napadeném usnesení, aniž prejudikoval svůj názor a aniž stěžovatel mohl tento závěr rozporovat a navrhnout další důkazní prostředky. Postup soudů tedy vedl k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dále zdůraznil, že mu obecné soudy měly přiznat náhradu nákladů řízení, neboť měl ve věci plný úspěch, když forma a případná výše odškodnění za nemajetkovou újmu je na uvážení soudu.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu imateriální újmy je však primárně otázkou aplikace podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o civilní žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 aj.).
7. V řešeném případě stěžovatel ústavní stížností brojil proti právnímu posouzení obecných soudů o nepřiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě zadostiučinění v penězích. Soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že v dané věci nedošlo se zřetelem k okolnostem k natolik závažnému zásahu do práva stěžovatele, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nestačilo vyslovit porušení práva. Ústavní soud shledává, že obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Právní závěr odvolacího a dovolacího soudu v řečené věci nelze označit jako extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními, a z ústavněprávního hlediska tedy obstojí.
8. Ke stěžovatelem namítané otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že v případě rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, nelze mechanicky aplikovat pravidlo poměru procesního úspěchu ve věci, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je namístě přihlédnout k úspěchu v meritu sporu [viz nález ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (N 190/67 SbNU 285) a usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3399/13]. Stěžovatel neměl ve věci plný úspěch, ale pouze úspěch částečný. Žaloval Českou republiku z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním o zaplacení 360 000 Kč a v tomto směru byla jeho žaloba zamítnuta; odvolací soud toliko konstatoval porušení práva stěžovatele. Proto bylo v intencích §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že každý z účastníků si ve shodě s §140 o. s. ř. ponese své náklady sám. Ústavní stížností dotčené rozhodnutí odvolací instance tedy ani v tomto ohledu nezasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
9. Lze tak konstatovat, že napadené obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu