ECLI:CZ:US:2008:1.US.972.08.1
sp. zn. I. ÚS 972/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem v Praze, Sokolovská33/240, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 Co 251/2007-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Dne 21. 4. 2006 způsobil M. R. dopravní nehodu, při které poškodil stěžovateli osobní automobil. Za opravu tohoto automobilu účtoval stěžovateli servis částku 20.552,- Kč a stěžovatel tuto částku uhradil. Pojišťovna však z této částky uhradila pouze 16.013,- Kč a neuhradila částku 4.457,- Kč proto, že by se stěžovatel o tuto částku bezdůvodně obohatil, neboť na automobilu byl vyměněn starší díl za nový.
Stěžovatel proto zažaloval o zaplacení uvedené částky 4.457,- Kč M. R. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 11. 2006, č. j. 12 C 147/2006-20, žalobě vyhověl. K odvolání M. R. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 Co 251/2007-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil s odvoláním na platnou judikaturu tak, že při stanovení výše škody poškozením věci použité a částečně opotřebované, musí být přihlédnuto k obvyklé tržní ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu. V opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými.
Podle stěžovatele je tento závěr v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť podle znaleckého posudku má předmětné vozidlo i po opravě nižší hodnotu, než mělo před nehodou. Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/2000, podle kterého "v případě, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy". Požadoval proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.
II.
Ze spisu sp. zn. 12 C 147/2006, vedeného u Okresního soudu v Kolíně, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 18. 7. 2006 žalobu o zaplacení částky 4.457,- Kč s příslušenstvím proti M. R. Uvedená částka je rozdílem mezi plněním pojišťovny Uniqua a částkou účtovanou stěžovateli autoservisem v souvislosti s opravou osobního automobilu poškozeného při dopravní nehodě žalovaným. Okresní soud v Kolíně nejprve vydal platební rozkaz, kterým uložil žalovanému předmětnou částku zaplatit (č.l.14), později na základě odporu žalovaného rozsudkem ze dne 13. 11. 2006, č. j. 12 C 147/2006-20, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 Co 251/2007-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobce zavázal zaplatit jak žalovanému, tak státu náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a doplnil je protokolem o dopravní nehodě, fotokopií spisu pojišťovny, znaleckým posudkem a výslechem znalce. Zjistil, že dne 21. 4. 2006 došlo na parkovišti obchodního domu TESCO v Kolíně k dopravní nehodě, kterou způsobil žalovaný, když při couvání z řady zaparkovaných vozidel narazil do za ním projíždějícího osobního vozidla stěžovatele, které tím bylo poškozeno. Vozidla se střetla z boku. Stěžovatel nechal poškozené vozidlo opravit u firmy Autosalon Louda ,s. r. o., která za provedenou opravu vystavila fakturu na částku 20.552,- Kč. Na náhradu vzniklé škody zaplatila stěžovateli pojišťovna plnění ve výši 16.095,- Kč, jako náhradu skutečné škody vzniklé na vozidle s ohledem na stáří a počet ujetých kilometrů; hrazena byla cena věci v době poškození. I když cena fakturovaná autorizovaným servisem odpovídala rozsahu prací provedených na poškozeném vozidle, vzhledem k tomu, že při opravě došlo k výměně staršího poškozeného dílu za nový, odpočítává se z ceny nového dílu amortizace. Výše majetkové újmy způsobené stěžovateli poškozením vozidla tak činí 16.013,- Kč. Toto zjištění soud učinil ze znaleckého posudku Ing. M. P. a výslechu znalce (str. 3 rozsudku).
Krajský soud dále uvedl, že podle ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo. Podle §443 občanského zákoníku se při určení výše škody na věci vychází z ceny věci v době poškození. Judikatura dovodila, že při stanovení výše škody vzniklé poškozením věci použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obvyklé ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu; v opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1629/2000, www.nsoud.cz). Proto při určení výše škody vzniklé poškozením ojetého vozidla stěžovatele je třeba vycházet z nákladů potřebných k jeho uvedení do stavu před poškozením (hodnota náhradního dílu nutného k opravě a hodnota práce na provedení opravy) a při vyčíslení výše náhrady hodnotu nové součásti - nového dílu dveří - je třeba snížit o částku odpovídající opotřebení dosavadní poškozené věci (poškozeného dílu karoserie).
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Krajský soud v Praze, který však jen zopakoval závěr obsažený v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, jak krajský soud určil výši škody, která stěžovateli vznikla, neboť - jak tvrdí stěžovatel - podle znaleckého posudku, ze kterého soud také vycházel, má předmětné vozidlo i po opravě nižší hodnotu, než mělo před nehodou.
Z předmětného spisu Okresního soudu v Kolíně vyplývá, že krajský soud učinil závěr o tom, jaká škoda stěžovateli dopravní nehodou vznikla v rámci volného hodnocení důkazů. To, že s jeho závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jím tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Ze spisu plyne, že soud při rozhodování vycházel z provedených důkazů, především ze znaleckého posudku, jehož závěry ostatně stěžovatel nepopírá a ani při výslechu znalce při jednání soudu dne 21. 11. 2007 (č.l. 95) proti nim nevznesl námitky. Znalec dospěl k závěru, že servisem fakturovaná částka plně odpovídá rozsahu provedené opravy. Výše majetkové újmy, která vznikla předmětným poškozením činí 16.013,- Kč. V této částce je zohledněna amortizace poškozených dílů karoserie, vzhledem ke stáří, respekt. technické hodnotě vozidla. Dále znalec uvedl, že "tržní (obecná) cena vozidla opraveného po dopravní nehodě by byla pravděpodobně nižší než tržní hodnota nebouraného vozidla. Vzhledem k celkovému technickému stavu vozidla před nehodou (zejména dobrému stavu karoserie a laku), nemohlo provedenou opravou rozhodně dojít k navýšení obecné (tržní) ceny vozidla. Spíše skutečnost, že vozidlo bylo poškozeno dopravní nehodou a následně opraveno, by cenu vozidla při případném podeji snižovala". Při výslechu před odvolacím soudem pak do protokolu prohlásil, že podle platné metodiky pro výpočet škod se amortizace - podle znaleckého standardu - odpočítává při výměně z ceny nových dílů (č.l. 95).
Je tedy zřejmé, že znalec při posuzování výše majetkové újmy vycházel z platné metodiky pro výpočet škod. Jestliže stěžovatel s poukazem na znalecký posudek namítá, že po opravě má předmětné vozidlo nižší hodnotu, než mělo před nehodou, není tato námitka v této konkrétní souzené věci relevantní. Vychází totiž z tržní hodnoty vozidla, která nebyla předmětem soudního sporu a kterou znalec ani neposuzoval. Vyjádření znalce k této otázce, byť je obsaženo ve znaleckém posudku, nemá totiž charakter zřetelného znaleckého závěru, neboť jde o argumentačně toliko hypotetickou a ne dostatečnou domněnku, která stěží může být reálným podkladem pro soudní rozhodnutí.
Pokud proto soud při svém rozhodování vycházel ze znaleckým výrokem stanovené výše škody, která stěžovateli havárií vznikla a nezabýval se otázkou tržní hodnoty vozidla, za kterou by bylo možné je prodat, postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Předmětem posuzovaného sporu totiž byla právě výše škody, která stěžovateli dopravní nehodou vznikla a výše úhrady ze strany pojišťovny. Použitím tržní ceny, se kterou argumentuje stěžovatel, by byl obecně přijatý obsah pojmu škoda popírán tím, že by se výše škody stávala závislou na zcela nahodilých okolnostech, spočívajících v dohodě o ceně závislé na stavu nabídky a poptávky ve vztahu ke koupi konkrétního automobilu mezi konkrétními účastníky prodeje a koupě v místě a času plnění.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud postupoval v posuzované věci v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich Krajský soud v Praze vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soud za tohoto stavu dovodil, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu