ECLI:CZ:US:2009:1.US.972.09.1
sp. zn. I. ÚS 972/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1468/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2008, čj. 6 To 22/2008 - 1049, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, čj. 50 T 6/2006 - 935, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností J. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Označeným rozsudkem odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a v celém výroku o trestu. Zmíněným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin neodvedení daně a pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 TrZ a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 TrZ, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel částečně zproštěn obžaloby pro další čtyři dílčí skutky popsané ve výrokové části. Odvolací soud, po zopakování a doplnění dokazování, odstranil drobné nedostatky ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a znovu rozhodl tak, že převzal právní kvalifikaci jednání stěžovatele a odsoudil jej k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, uložil mu i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech a výkonu funkce prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let a rozhodl o náhradě škody poškozeným. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1468/2008, odmítl [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Trestný čin podvodu stěžovatel spáchal tím, že si od subjektů blíže označených ve výrokové části rozsudku půjčoval finanční prostředky, resp. od nich objednával stavební práce na stavbě na ulici Oblá 14 v Brně. Poškozeným tvrdil, že odebrané práce řádně a včas zaplatí a půjčené peníze ve stanoveném termínu vrátí, ač si byl vědom, že s ohledem na nepříznivou finanční situaci jak svoji vlastní, jakožto fyzické osoby, tak společnosti Stavoflex, a. s., která se nacházela v platební neschopnosti (ke dni 31. 12. 2002 byl výsledek hospodaření ztráta ve výši 889.000,-- Kč), nebude schopen dostát svým smluvním závazkům. Tímto svým jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši 9.388.076,90 Kč.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Tvrdil, že obecné soudy jeho obhajobu nijak neprověřovaly a nedoplnily dokazování o výslechy jím navrhovaných svědků, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a rovného postavení stran. Rozhodně neměl v úmyslu na úkor kohokoliv se obohatit a je přesvědčen o absenci subjektivní stránky. Věřil, že podnikatelské záměry, zejména stavba větrných elektráren, se budou realizovat, a tím pokryje vzniklá pasiva. O ignorování obhajoby svědčí i tvrzení soudu prvního stupně, že realitní agentura ABC reality, která měla zrealizovat prodej rodinného domu stěžovatele, přičemž výtěžek byl stěžovatel ochoten použít k vyřešení finančních potíží, je na dané adrese neznámá, ačkoli na uvedené adrese sídlí již několik let. O snaze stěžovatele dostát svým závazkům svědčí i jeho snaha půjčovat si finanční prostředky i jako fyzická osoba. Tím se dostal do složité životní situace, kterou se snažil vyřešit pokusem o sebevraždu. Zkrácením práva na obhajobu se nezabýval ani Nejvyšší soud. Na závěr uvedl, že si je vědom postavení Ústavního soudu, který nelze považovat za další soudní instanci.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se musel předně vypořádat se skutečností, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1468/2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze na něj odkázal, ale v petitu, jímž je Ústavní soud vázán, jeho zrušení nenavrhl. Tím postavil Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti, po následné výzvě, připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění, byť pouze formálně, na toto rozhodnutí poukázal, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu (jak mu byl vytýkán Evropským soudem pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004) a nepřipravit tak stěžovatele o možnost ústavního přezkumu jím napadených rozhodnutí obecných soudů, podrobil ústavnímu přezkumu i označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť tato skutečnost je odstranitelnou vadou návrhu a nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že je ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 333/06, I. ÚS 367/06, IV. ÚS 335/07, a další).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a skutkovými a právními závěry vyvozenými z takového hodnocení. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zopakoval námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci své obhajoby a v opravných prostředcích, které podal. Předložil vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, ovšem nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ). Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem, že stěžovatel svým jednáním (odebírání služeb, zboží, půjčování si peněz při vědomí neschopnosti toto vrátit či uhradit) naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Odvoláním stěžovatele a argumenty v něm obsaženým se obecné soudy náležitě zabývaly. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a proč neshledal důvod pro vyhovění odvolání stěžovatele. Věc stěžovatele byla posouzena nejen v řádném dvouinstančním, ale i mimořádném procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, oproti tvrzení stěžovatele, je zřejmá logická myšlenková konzistentnost a náležitá pečlivost při zjišťování a utváření výsledného skutkového stavu věci, stejně jako skutečnost, že obecné soudy se velmi podrobně (zejména soud prvního stupně - viz str. 35 - 39 rozsudku) zabývaly i obhajobou stěžovatele a jeho návrhy na doplnění dokazování.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou. Uvěřily-li obecné soudy ve věci provedeným výpovědím a listinným důkazům a naopak neuvěřily-li obhajobě stěžovatele, přičemž tuto skutečnost odpovídajícím způsobem odůvodnily, pak jde o hodnocení vzájemně protichůdných důkazů, do kterého nemůže, jak již ostatně bylo výše uvedeno, Ústavní soud jakkoli zasahovat.
Jestliže obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, není tato skutečnost (sama o sobě) důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, a proto neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v dané věci (sp. zn. I. ÚS 566/03).
V tomto směru lze z důvodu stručnosti odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, z nichž vyplývá, že se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zabývaly a vysvětlily, proč nebylo stěžovatelem navrhované doplnění dokazování provedeno a posouzeno jako nadbytečné. Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace obecných soudů k této otázce, zejména soudu prvního stupně, je obsáhlá, velmi pečlivá a zcela vyčerpávající, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by trpěla věcnými či logickými vadami vzniklými v důsledku zřejmého omylu soudů či jejich svévolného přístupu, nezbývá mu, než na závěry obecných soudů odkázat.
Soud prvního stupně se k tvrzení stěžovatele, že neměl v úmyslu na úkor kohokoli se obohatit, neboť svoji finanční situaci chtěl řešit prostřednictvím zamýšlených podnikatelských aktivit, zejména větrných elektráren, rovněž zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Bez jakýchkoli pochybností a za plného respektování presumpce neviny, dospěl k přesvědčivému závěru, následně potvrzenému odvolacím soudem a Nejvyšším soudem, o jejím naplnění. Poukázal na skutečnost, že uvedené tvrzení stěžovatele bylo iracionální. Stěžovatel neměl žádný takový projekt zajištěn. Absentovalo jak finanční krytí, a to i ze strany eventuálních záruk příslibu úvěru bankovních ústavů (viz zpráva Komerční banky, a. s.), tak také zabezpečení po stránce technické a právní. Jednalo se pouze o vize stěžovatele o jeho budoucím možném podnikání, opřené vesměs o ústní přísliby, jak sám uvedl. Jako irelevantní, ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené absenci podvodného úmyslu, byla posouzena i jeho opakovaná námitka, že věřitele chtěl uspokojit prodejem svého rodinného sídla. Zde bylo poukázáno i na výslech stěžovatele, který uvedl, že o všechno své jmění (i zmíněné sídlo) přišel již v roce 1999 či 2000. Bylo tedy nereálné, aby ještě v roce 2003 uvažoval o jeho prodeji a tím zhojení svých závazků, ač se bezúspěšně snažil o jeho zpětné získání.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele o prodeji rodinného sídla nelze souhlasit ani s námitkou, že soud prvního stupně ignoroval jeho obhajobu, pokud jde o stěžovatelem uváděnou společnost ABC reality, se sídlem Brno, Kobližná 19, která měla prodej údajně zrealizovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 35) vyplývá, že soud prvního stupně toto tvrzení obhajoby prověřoval a zjistil, a to nejen z poštovní relace, že stěžovatelem zmíněná společnost je na uvedené adrese neznámá. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že i "při pouhém projití obchodní pasáží na ulici Kobližná 19", jak navrhoval stěžovatel, lze zjistit, že společnost ABC reality na zmíněné adrese nesídlí. Sídlí zde pouze společnost ABC REAL. Je paradoxem, že stěžovatel ani nezná přesný název společnosti, která měla zrealizovat prodej jeho rodinného sídla v hodnotě cca 12 milionů korun.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a nezavdaly pochybnosti o rovném přístupu jak k obžalobě, tak obhajobě. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci namístě.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, k tomu lze doplnit, že toto právo znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale není možno jej vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu