ECLI:CZ:US:2006:4.US.333.06
sp. zn. IV. ÚS 333/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. P. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2005, sp. zn. 39 T 5/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2005 sp. zn. 1 To 55/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2006 sp. zn. 7 Tdo 308/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dálejen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti výše označeným rozsudkům a tvrdil, že postupem obou obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny a jsou v rozporu i s trestněprávními předpisy.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít stručně řečeno tím, že orgány činnými v trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, uložen trest propadnutí věcí, jež byly blíže specifikovány v rozsudku a dále pak uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, aniž by byly splněny ústavní podmínky práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, jako nezávislými a nestrannými orgány, jež jsou k tomu ústavně povolány (čl. 83 Ústavy). Stanovený postup je určen především procesními řády, v daném případě trestním řádem. Účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele (§1 odst. 1 tr. řádu), ale je jím také spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), který je nepominutelnou podmínkou existence spravedlivého demokratického právního státu dle čl. 1 Ústavy. Dále obecné soudy porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele a nevypořádaly se s jeho obhajobou, jak je to patrno z odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 2 tr. řádu a §134 odst. 2 tr. řádu) a tím porušily principy spravedlivého procesu vylučující libovůli v rozhodování. Dále stěžovatel uvedl, že do jeho práv bylo zasaženo tím, že obecné soudy ve skutkové větě výroku o vině uvedly zákonný znak "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", aniž by byla uvedena konkrétní skutková okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala. Dále stěžovatel tvrdil, že jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, ale jedná se jen o trestný čin dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně (39 T 5/2004), z něhož vyplynuly následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2005 (39 T 5/2004), kterým byl stěžovatel společně s P. F. a P. Ch. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci, jež byly blíže specifikovány v rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci dne 3. listopadu 2005 (1 To 55/2005) rozsudek částečně zrušil ve výrocích týkajících se stěžovatele a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci, jež byly blíže specifikovány v rozsudku a dále pak uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2006 sp. zn. 7 Tdo 308/2006 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily zcela opodstatněně úsudek o naplnění všech pojmových znaků §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení (Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci, Nejvyšší soud ČR) k vyjádření k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Dana Kancírová (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že dle jejího názoru tvrzení stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v řízení před soudem nalézacím, odvolacím ale i v dovolacím řízení, s nimiž se soudy již vypořádaly. Postupem obecného soudu nebyly porušeny základní ústavní principy a práva, kterých se stěžovatel dovolává a soud respektoval a zachovával veškerá práva stěžovatele. Dále dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělila předsedkyně senátu souhlas s upuštěním od ústního jednání, aniž by vznesla návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Ivo Kouřil (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatele vydáním napadených rozsudků nedošlo. Námitkami stěžovatele se odvolací soud řádně zabýval, o čemž svědčí obsah odůvodnění jeho rozsudku, kde vyložil svůj právní názor na otázku právní kvalifikace činu, jímž stěžovatele uznal vinným. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu ČR k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek k otázce výkladu znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Účastník řízení považuje ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neodůvodněnou a navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl postupem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a souhlasil s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Nejvyšší soud ČR se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. Robertem Fremrem, který i po seznámení s obsahem ústavní stížnosti zastává názor, že s námitkami stěžovatele nelze souhlasit, a ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zapotřebí především odkázat na obsah napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněnou a konečné rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu s tím, že vyslovuje souhlas s případným upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu ČR, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitů ústavní stížnosti a ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a opakování námitek stěžovatele shodných s jeho obhajobou před soudem nalézacím i v odvolacím řízení. Především je pak evidentní, že obecné soudy se odvoláním stěžovatele náležitě zabývaly, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a proč neshledal důvod pro vyhovění odvolání stěžovatele (§134 odst. 2 tr. ř.). Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu základem ústavní stížnosti je posouzení námitek stěžovatele směřujících do oblasti naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, konkrétně znak odst. 4 písm. c) tr. zákona spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a zda byly porušeny základní ústavní principy, kterých se stěžovatel dovolává. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší, ale posuzuje dosavadní řízení, zda bylo spravedlivé jako celek.
Podle §120 odst. 3 tr. řádu, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov č. 43/1999 - I. Sb. roz. tr.).
Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově, nikoliv právně.
Základní námitka, uváděná stěžovatelem jako hlavní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, se týká naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, konkrétně znak odst. 4 písm. c) tr. zákona spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel namítá absenci subjektivní stránky jeho jednání i přes to, že obecné soudy na základě skutkových zjištění dospěly k opačnému závěru. Šlo o trestnou činnost, která byla páchána dlouhodobě, kontakty i metody spolupráce mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněnými, jakož i osobou od níž psychotropní látky nakupoval, byly ustálené a to do podoby, která mohla umožňovat rychlou operativní distribuci psychotropních látek podle aktuálních požadavků odběratelů konspirativním způsobem. Stěžovatel distribuoval takové množství psychotropních látek, že mu muselo být zřejmé, že tyto slouží nikoli pro osobní potřebu odběratelů, nýbrž pro další hromadnou distribuci. Při posuzování jednání stěžovatele jako činnosti spáchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona to byl právě stěžovatel, který vlastním jednáním naplnil tento znak, Naopak to jen potvrzuje správnost závěrů soudů o naplnění subjektivní stránky jednání stěžovatele i ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, neboť stěžovatel jako ústřední postava skupiny spojující její členy a spolupracovníky si musel být vědom všech aspektů trestné činnosti, relevantních pro uvedené právní posouzení. Tyto relevantní skutečnosti byly proto i podle závěrů obecných soudů naplněním subjektivní stránky jeho jednání. Stěžovatel neformální uskupení vytvořil, přispěl při znalosti všech jeho atributů k jeho fungování a hrál v jeho uskupení nesporně vůdčí úlohu. Pro stručnost odůvodnění dále postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/04 ze dne 19. ledna 2005).
Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložily z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele (§125, §134 odst. 2 tr. řádu). Dále lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádal.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelem tvrzených (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 násl. Listiny) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a ani argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu, nebyla shledána případnou.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení je obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu], Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. září 2006
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu