ECLI:CZ:US:2009:1.US.988.08.1
sp. zn. I. ÚS 988/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 988/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008 č. j. 53 Co 331/2007-166, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a R. T., Ing. E. T. a PhDr. H. T. jako vedlejších účastnic řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008 č. j. 53 Co 331/2007-166 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008 č. j. 53 Co 331/2007-166 se ve druhé větě výroku I a ve výroku II zrušuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), a to v části výroku I, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2007 č. j. 5 C 392/2004-148 ohledně nákladů řízení tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení. Nejprve stěžovatel popsal průběh řízení, v němž vystupoval jako žalovaný ve sporu o vyklizení bytu; žalobkyněmi byly vedlejší účastnice. Obvodní soud mu rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 5 C 392/2004-118 uložil povinnost byt vyklidit, protože dospěl k závěru, že na něj nepřešlo právo nájmu ke spornému bytu. K jeho odvolání městský soud usnesením ze dne 30. 11. 2006 č. j. 53 Co 316/2006-141 tento rozsudek zrušil. Následně obvodní soud žalobu vedlejších účastnic zamítl, k odvolání vedlejších účastnic městský soud výrok ve věci samé potvrdil a změnil rozhodnutí o nákladech tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že mu nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel má za to, že městský soud změnou rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. V další části popsal spor ohledně přechodu práva nájmu bytu, přičemž důvodně očekával, že při vcelku jasné právní kvalifikaci sporné věci mu bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v důsledku uplatňování tvrzeného nároku ze strany vedlejších účastnic byl nucen vyhledat pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Obvodní soud mu náhradu nákladů řízení přiznal, městský soud se však odklonil od normy podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nespravedlivě aplikoval §150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, a to ani zčásti. Městský soud nepředvídatelně překročil judikaturou ustálený výklad důvodů hodných zvláštního zřetele a fakticky přičetl stěžovateli k tíži pochybení soudu prvního stupně, kdy tento soud nezjistil zcela okolnosti vzniku, resp. zániku jeho nájemního vztahu k jinému bytu; pochybení ze strany prvoinstančního soudu nelze přičítat k tíži stěžovatele, neboť by to bylo v rozporu s principem právní jistoty a důvěrou v rozhodování soudů, které jsou podle čl. 90 Ústavy povolány k poskytování ochrany subjektivním veřejným právům. V další pasáži stěžovatel připomenul závěry z judikatury Ústavního soudu týkající se práva strany na přiznání přiměřené a právními předpisy stanovené náhrady nákladů řízení jako součásti práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru městský soud do jeho práva na spravedlivý proces zasáhl, jelikož o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení i v rozporu s rozhodnutím ve věci, přičemž stěžovatele před vynesením napadeného rozhodnutí nijak neupozornil na to, že zvažuje aplikaci §150 o. s. ř. Důvody, které uvedl jako důvody zvláštního zřetele hodné, považuje za nepřijatelné, pokud by úspěšný účastník sporu měl být sankcionován za složitost své věci ve vztahu k nárokům na práci obecných soudů a ve vztahu k neúspěšným žalobcům. Za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces považuje rovněž okolnost, že městský soud stěžovatele před vydáním rozhodnutí vůbec neupozornil na případnou aplikaci §150 o. s. ř., čímž porušil svou povinnost podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Přitom námitky proti aplikaci §150 o. s. ř. mohl stěžovatel uplatnit teprve v ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil specifikované části napadeného rozsudku.
2. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo na spravedlivý proces je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
3. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastnic.
4. Městský soud odkázal na pasáž v odůvodnění svého rozsudku, v níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení náležitě odůvodnil a vysvětlil, v čem spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro zmíněný postup. Má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná a že soud svým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení neporušil procesní právo stěžovatele na řádný proces a rozhodl v souladu se zákonem.
5. Vedlejší účastnice se domnívají, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Jsou přesvědčeny o tom, že stěžovatel od samého počátku jednal spekulativně se snahou získat právo nájmu po zemřelé matce k předmětnému bytu pro své děti. Je jim však zřejmé, že o této věci bylo definitivně rozhodnuto, a nemůže na tom nic změnit ani fakt, že stěžovatel předmětný byt ani v současné době neužívá. Proto vedlejší účastnice navrhly ústavní stížnosti nevyhovět.
6. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastnic řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel tuto možnost využil a zaujal k nim toto stanovisko. Podle jeho názoru účastník řízení svým vyjádřením nikterak relevantně nezpochybnil důvodnost jeho námitek. Tvrzení vedlejších účastnic o jeho spekulativním jednání považuje za nepravdivé a urážlivé; předmětný byt sám užívá (v současné době společně se svojí manželkou). Dále informoval, že mezi ním a vedlejšími účastnicemi probíhá řízení o neplatnost výpovědi nájmu z tohoto bytu.
7. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že tato podmínka je splněna, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili.
8. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 5 C 392/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou vůči stěžovateli domáhaly vyklizení bytu [v domě v Praze 5] po zemřelé nájemnici, v němž byl stěžovatel bez jejich vědomí a souhlasu trvale hlášen, neboť - podle jejich názoru - nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu. Stěžovatel žalobu považoval za nedůvodnou, požadoval její zamítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. V průběhu řízení předložil stěžovatel smlouvu o zúžení společného jmění manželů, kterou uzavřel dne 25. 3. 2002 a podle níž se manželé dohodli o zúžení společného jmění tak, že manželka stěžovatele se stane nadále jedinou vlastnicí členského podílu v bytovém družstvu Mezi domy 369/6 a jedinou členkou tohoto družstva, jehož ustanovující schůze se měla konat následujícího dne. Při ústním jednání dne 9. 6. 2005 stěžovatel informoval, že manželství dosud trvá. Dále byla předložena smlouva o nájmu bytu ze dne 16. 1. 2003, kterou uzavřela společnost ČEZ, a. s., a manželka stěžovatele. Po provedení obsáhlého dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 5 C 392/2004-118 uložil stěžovateli předmětný byt vyklidit a nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení. Přitom vzal za prokázané, že stěžovatel v tomto bytě žil spolu se zemřelou nájemkyní (se svou matkou), že však nedošlo k přechodu práva nájmu, protože stěžovatel nesplnil podmínku neexistence vlastního bytu, neboť byl nájemcem služebního bytu v ulici Mezi domy 369/6, protože nájem tohoto bytu nemůže být předmětem zúžení ani vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 30. 11. 2006 č. j. 53 Co 316/2006-141 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, protože shledal, že obvodní soud v důsledku nesprávného skutkového zjištění došel k nesprávnému právnímu názoru o povaze bytu v Praze 4, takže se dále již nezabýval tím, čím se zabývat měl, totiž zda stěžovatel opustil společnou domácnost vedenou s manželkou s právním následkem zániku nájmu ve vztahu k jeho osobě a zda žil se svou matkou ve sporném bytě ve společné domácnosti v den její smrti. Po jediném jednání rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2007 č. j. 5 C 392/2004-148, jímž žalobu zamítl a uložil vedlejším účastnicím nahradit stěžovateli náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že k bytu v Praze 4 byla uzavřena nájemní smlouva nikoliv jako k bytu služebnímu, proto k tomuto bytu vznikl společný nájem, jenž zanikl následným opuštěním společné domácnosti. Tento rozsudek napadly odvoláním vedlejší účastnice, městský soud ho ve věci samé neshledal opodstatněným, proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Současně ve druhé větě výroku I změnil výrok prvostupňového soudu o nákladech řízení tak, že stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal, a ve výroku II mu nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Měnící výrok odůvodnil existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, které spatřoval v relativně skutkové i právní složitosti souzené věci, zejména pokud se týká zjišťování vztahu stěžovatele k bytu v Praze 4, jakož i ve skutečnosti, že přechod nájmu v souzené věci uplatňoval jako ženatý, což mohlo vyvolat dojem o neoprávněnosti takového kroku v situaci, kdy nebylo najisto postaveno, zda vůbec nějaký či jaký vztah svědčí žalovanému k bytu v Praze 4. Proto v poměrech souzené věci by bylo podle městského soudu nespravedlivé, aby vedlejší účastnice ještě hradily stěžovateli náklady řízení.
9. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolával relevantní judikatury Ústavního soud v obdobných záležitostech, kromě jiného též závěrů obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347). V této věci Ústavní soud upozornil, že v jeho judikatuře existuje řada nálezů, v nichž posuzoval ústavnost rozhodnutí obecných soudů ve výrocích týkajících se pouze nákladů řízení, a dal v nich najevo, že rozhodování soudů o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645), nález sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21), nález sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255)], z nichž mnohé se zabývaly i ústavně konformní aplikací §150 o. s. ř. Zdůraznil zejména závěr přijatý v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Uvedený závěr učinil Ústavní soud s odůvodněním, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje.
12. Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, lze plně vztáhnout na daný případ, neboť, jak patrno z obsahu spisu (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 164 spisu obvodního soudu), ani v nyní posuzovaném případě odvolací soud, který dal ve věci samé zcela za pravdu soudu prvního stupně, pokud potvrdil jeho výrok o zamítnutí žaloby na vyklizení bytu, nedal nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje možnosti aplikace §150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle tohoto ustanovení. Tyto důvody proto i v daném případě vedly Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), aniž by ovšem předjímal výsledek případného použití moderačního práva.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. 23 Co 62/2007 v částech týkajících se náhrady nákladů řízení zrušil.