ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.108.2014:25
sp. zn. 10 As 108/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. N., zast.
Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D. LL.M., advokátem se sídlem 28. října 108, Ostrava-Moravská
Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava-Moravská Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2012,
čj. MSK 90286/2012, sp. zn. DSH/21243/2012/Fra, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, čj. 58 A 49/2012 – 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, čj. 58 A 49/2012 – 23,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Hlídka Policie ČR spatřila žalobce, řidiče osobního automobilu značky Peugeot reg. zn. X,
dne 12. 1. 2012 při jízdě po ulici Bílovické v obci Ostrava-Svinov mimo jiné bez připoutání se na
sedadle bezpečnostním pásem. Tímto jednáním žalobce porušil §6 odst. 1 písm. a) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých předpisů (zákon o
silničním provozu), a měl tak spáchat přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobce po zastavení svého
automobilu popřel, že by uvedený přestupek spáchal, a proto bylo na místě sepsáno oznámení o
přestupku a věc postoupena Magistrátu města Ostrava.
[2] V řízení o přestupku byla vyslechnuta zasahující policejní hlídka, přičemž oba policisté
shodně vypověděli, že si jsou jisti tím, že žalobce nebyl bezpečnostním pásem připoután. Jízdy
bez bezpečnostního pásu si hlídka všimla v momentu, kdy žalobce odbočoval z hlavní
silnice - ulice Bílovická na silnici vedlejší – ulici Peterkova, kde se v protisměru nacházelo
jejich vozidlo. Hlídka tak měla možnost vozidlo žalobce pozorovat nejprve kolmo z boku
a poté zepředu ze vzdálenosti zhruba 1 – 2,5 metru.
[3] Žalobce se v reakci na výslech policejní hlídky a po zamítnutí jeho návrhu na provedení
znaleckého posudku bránil devatenácti fotografiemi svého vozidla zachycených z více možných
úhlů pohledu policistů. Pomocí nich chtěl prokázat, že výpovědi policistů nemohou být pravdivé,
zejména pokud se týče tvrzení o spatření lesknoucí se chromované pásky,
jelikož ta je na bezpečnostním páse umístěna pod úrovní okna vozidla, a proto nemůže být
z jiného vozu viditelná.
[4] Rozhodnutím Magistrátu města Ostrava ze dne 5. 6. 2012 byl žalobce uznán vinným
ze spáchání výše zmíněného přestupku a byl mu uložen trest ve formě pokuty ve výši 1500 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku
označeným rozhodnutím potvrdil závěry prvostupňového orgánu, zejména mu dal za pravdu
v té části rozhodnutí, kde hodnotí výpovědi policejní hlídky jako věrohodné a konzistentní a tedy
jako dostatečný důkaz o spáchání přestupku. Uvedený závěr nemohou vyvrátit ani žalobcem
předložené fotografie, jelikož byly pořízeny se značným časovým odstupem a byl zde tedy prostor
k manipulaci s jejich výsledkem. Proto byl tento důkaz odmítnut jako účelová snaha
o znevěrohodnění výpovědí hlídky.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu.
Krajský soud na rozdíl od správního orgánu zhodnotil důkazní materiály předložené žalobcem
jako relevantní, dostatečné ke zpochybnění výpovědi policistů. Žalovaný pochybil, pokud závěry
vyvozené z fotografií nevyvrátil, např. doplněním fotodokumentace či ohledáním vozidla,
a spokojil se s pouhým tvrzením o jejich účelovosti. Proto krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
II.
Shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu včas
podanou kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel je nadále přesvědčen,
že důkazy sloužící jako podklad pro jeho rozhodnutí byly zjištěny dostatečně, neboť provedl
důkazy jak usvědčující – svědecké výpovědi policistů, tak ospravedlňující – předložené fotografie.
Dle názoru stěžovatele by nepomohlo ani ohledání vozidla, jelikož nelze s jistotou říci, že v době
ohledání se pás bude nacházet ve stejné poloze jako v době přestupku. Svým rozhodnutím
krajský soud klade vyšší důkazní nároky na policejní hlídky, jakmile se podezřelý ze spáchání
přestupku ohradí byť neautentickým důkazem. Jelikož v takovém případě nepostačí konzistentní
a věrohodná výpověď policistů, nelze odlišné tvrzení podezřelého vyvrátit prakticky jinak
než použitím kamerového záznamu či ohledáním vozidla hned po spáchání přestupku. Dochází
tak k posilování legální teorie důkazní.
[7] Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu, závěry
stěžovatele o skutkovém stavu nemají oporu ve spisu a jsou založeny na pouhých spekulacích.
Existují-li pochybnosti ohledně skutkového stavu, nemohou jít tyto v souladu se zásadou in dubio
pro reo k tíži žalobce.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami,
k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou sporu v nynější kasační stížnosti je otázka, zda samotným předložením
fotografií vskutku žalobce nabídl relevantní důkaz, který nutil stěžovatele provést další
dokazování. Tento závěr zastává krajský soud, stěžovatel s tímto polemizuje.
[11] Přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem, řešený v nyní zkoumaném případě,
nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem. V normálních situacích
tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem),
proto věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání.
Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je nutné policisty vždy vyslechnout
jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými důkazy
(srov. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013–27, a ze dne 2. 5. 2012,
čj. 8 As 100/2011-70). Této povinnosti v nynějším případě stěžovatel dostál.
[12] Jelikož přestupek není nijak zachycen, musí se správní orgán hlouběji zabývat
věrohodností a konzistentností výpovědí policistů, porovnat je s obranou žalobce a dalšími
nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpovědi nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz,
nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní
důvody. Policie se v řízení primárně považuje za nestranného svědka události, který není žádným
způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku
řízení. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi policistů vyvstanou zejména tehdy, neshodují-li
se jejich výpovědi v podstatných okolnostech věci. Naproti tomu, vzhledem k časovému odstupu
mezi spácháním přestupku a výslechem policisty, nemohou rozpory nebo nedostatky výpovědí
v okrajových aspektech případu věrohodnost výpovědi nikterak ovlivnit (viz výše cit. rozsudek
čj. 6 As 22/2013-27, bod 17). Objektivita výpovědi policistů je narušena i v případě,
že po zastavení vozidla byla provedena přehnaně horlivá a rozsáhlá kontrola, aniž by k tomu byl
rozumný důvod (srov. rozsudek ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010 - 63).
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výpovědi policistů v nyní posuzovaném případě
netrpí žádnými nedostatky, které by zakládaly důvodné obavy o jejich nestrannosti.
Postup policistů při kontrole řidiče byl korektní, bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání
vůči žalobci. Výpovědi policistů jsou konzistentní, bez vážných rozporů. Oba policisté
se především jasně shodují v tom, že žalobce nebyl připoután. Pprap. Ř. vypověděl, že se zaměřil
na žalobcovo vozidlo, jelikož nebylo osvětleno a následně spatřil, že bezpečnostní pás visí volně
svislý ke sloupku. Pprap. Š. se vyjádřil tak, že po celou dobu odbočení viděl, jak bezpečnostní pás
visí podél levé ruky žalobce a nadto se leskne chromovaná spona zapínání.
[14] Tato tvrzení žalobce vyvrací fotodokumentací svého vozidla. Nejvyšší správní soud
hodnotí důkazní sílu předložených fotografií odlišně od krajského soudu, jelikož je přesvědčen,
že nemohou dostatečně zpochybnit bezvadnou výpověď policistů. Samotný fakt,
že se chromovaná spona běžně nachází ve vozidle pod úrovní hrany okna řidiče, nemůže sloužit
jako důkaz pro konkrétní specifickou situaci. Ve výše zmíněném rozsudku čj. 6 As 22/2013 - 27
se v obdobné situaci vyjádřil zdejší soud následovně: „Na rozdíl od krajského soudu nemůže Nejvyšší
správní soud hodnotit tyto rozpory mezi výpověďmi policistů a předloženými fotografiemi jako závažné. V případě
nstržm. V. jde dokonce o rozpor pouze zdánlivý, protože netvrdil výslovně, že by viděl přezku visící nahoře,
nýbrž se pouze vyjádřil, co je podle jeho názoru obvyklé. I kdyby však něco takového uvedl, nebylo by možno
vyloučit, že v daném případě přezka uvízla nahoře na pásu (či tam byla v pohotovosti připravena) a nesjela
až dolů k zarážce. V tomto směru žalobcovy fotografie nic neprokazují, což krajský soud ve svých úvahách
zcela pominul“ (bod 25).
[15] Na rozdíl od předpokladu nezainteresované výpovědi policistů je vysoce pravděpodobné,
že osoba, které postih za přestupek hrozí, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové
skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. Proto je zcela pochopitelný argument stěžovatele
o (možné) manipulaci s bezpečnostním pásem na fotografiích pořízených až dlouho po spáchání
přestupku. Následně pořízené fotografické důkazy nemusí svědčit o situaci v době spáchání
přestupku. Proto, jak správně stěžovatel uvádí, zpětné ohledání vozidla již nemělo v okolnostech
tohoto případu praktický význam.
[16] Nadto je vhodné zdůraznit, že policisté pozorovali jízdu řidiče ze vzdálenosti asi 1 – 2,5
metru při nikterak vysoké rychlosti, jelikož sami stáli a žalobce odbočoval. V takové situaci
je jen velice malá pravděpodobnost, že by se ve svém pozorování policisté mýlili.
[17] Podstatným argumentem kasační stížnosti je také skutečnost, že rozhodnutí krajského
soudu fakticky posiluje historicky překonanou legální teorii důkazní, dle které bylo možné určitou
okolnost prokazovat jen pomocí určitého důkazu (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, Marie Rohlíčková, bod 30). Protichůdné tvrzení žalobce,
podpořené později pořízenou fotografií, by totiž nešlo vyvrátit jinak, než zachycením spáchání
přestupku kamerovým záznamem či fotografií.
[18] V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná závěry svého rozsudku ze dne
16. 2. 2005, čj. A 6/2003 – 44, č. 1038/2007 Sb. NSS: „Dokazování ve správním řízení nestojí na legální
teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat,
jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání
skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení
důkazů.“
[19] Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v §50 odst. 4 správního
řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry
rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně
jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy
jako celek nemohou vést k jinému závěru. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná
možnost, že skutkový stav naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být
učiněn závěr, že byl spáchán přestupek (zásada in dubio pro reo) (srov. k tomu usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, bod 18).
[20] Výše bylo vysvětleno, proč předložené fotografie nemohou skutkový stav zjištěný
výslechem policistů samy o sobě zpochybnit. Stěžovatel v takovém případě nebyl povinen
tyto důkazy vyvracet dalším dokazováním. Správní orgán musí svůj postup řádně vysvětlit,
což stěžovatel učinil.
[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný nikterak nepochybil, neprovedl-li v reakci
na předložené fotografie další dokazování.
[22] Kasační stížnost je proto důvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a rozhodne o všech žalobních bodech, které žalobce
před krajským soudem uplatnil. Nejvyšší správní soud podotýká, že v tomto rozsudku podané
závěry se vztahují jen k otázce důkazní hodnoty žalobcem předložených fotografií. Nejvyšší
správní soud tím nepředjímá řešení dalších žalobních bodů, které ostatně ani krajský soud
doposavad neřešil. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu