ECLI:CZ:US:2014:3.US.2253.13.1
sp. zn. III. ÚS 2253/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky - ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, se sídlem Veselá 238/39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 25 Cdo 1111/2013-208, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 44 Co 78/2012-176, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2011 č. j. 108 C 103/2009-131 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhala zaplacení částky 50 000 Kč z důvodu náhrady škody na zdraví, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 44 Co 78/2012-176 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2011 č. j. 108 C 103/2009-131 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na zdraví a jeho ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 1 ve spojení s ustanovením čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod a v návaznosti na to i základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 44 Co 78/2012-176, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2011 č. j. 108 C 103/2009-131 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 25 Cdo 1111/2013-208 se ruší.
Odůvodnění:
I. Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 22. 7. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně (dále též jen "městský soud") uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku především následující. Stěžovatelce byl diagnostikován oboustranný šedý zákal a z tohoto důvodu jí byla doporučena operace k odstranění šedého zákalu. Tato operace byla úspěšně žalovanou provedena. Stěžovatelce byla při této operaci voperována nesprávná nitrooční čočka, jejíž hodnota se rovnala hodnotě přirozené čočky zdravého člověka. Z tohoto důvodu se však u stěžovatelky projevila toliko refrakční vada, kterou trpěla již před operací, byť si ji neuvědomovala, neboť v důsledku šedého zákalu prakticky neviděla. U stěžovatelky totiž byla vysoká krátkozrakost diagnostikována již před operací. Po operaci se tedy refrakční vada pravého oka nezhoršila o 8 dioptrií (dále též jen "D"), jak tvrdila stěžovatelka, ale zůstala v rozsahu vysoké krátkozrakosti. Ke vzniku vysoké krátkozrakosti tedy nedošlo v souvislosti s lékařskou péčí žalované. V současné době je sice s operací šedého zákalu spojena i možnost korekce refrakční vady, avšak tato korekce není primárním účelem operace. Ke korekci refrakční vady se v současné době přistupuje z důvodu, že to umožňuje nynější technologie. U stěžovatelky však byla operace doporučena právě z důvodu, že trpěla šedým zákalem, a cílem operace bylo odstranění šedého zákalu, k čemuž došlo, nikoli korekce refrakční vady. Dokazováním tedy byla prokázána nejen neexistence protiprávního jednání na straně žalované, ale rovněž neexistence vzniku škody. Podle městského soudu stěžovatelka před operací trpěla vysokou krátkozrakostí a tímto onemocněním trpí i po operaci. Její zdravotní stav se proto nezhoršil, přičemž u škody na zdraví je nutno spatřovat škodu právě ve zhoršeném zdravotním stavu poškozeného. Žaloba stěžovatelky byla proto zamítnuta (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II až IV).
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl především, že městský soud nárok správně posuzoval jako nárok vyplývající z titulu odpovědnosti žalované za škodu dle ustanovení §420 obč. zák., ve spojení s ustanovením §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o péči o zdraví lidu"). Krajský soud vyšel z toho, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně se dne 29. 3. 2007 v zařízení žalované podrobila plánované operaci šedého zákalu pravého oka, přičemž součástí této operace měla být i korekce refrakční vady tohoto oka (krátkozrakosti). Dále že není sporné, že při této operaci došlo k záměně nitrooční čočky a namísto čočky korigující refrakční vadu žalobkyně byla do pravého oka implantována čočka o síle +21 D, což je čočka odpovídající čočce zdravého člověka. Sporným bylo tvrzení žalobkyně, že v důsledku této záměny došlo k výraznému zhoršení refrakční vady pravého oka z krátkozrakosti střední (-3,25 D až -6 D) na krátkozrakost silnou (nad 6 D), a tím i ke zhoršení kvality jejího života; oproti tomu žalovaná tvrdí, že tato skutečnost nenastala, resp. ani nastat nemohla. Dále krajský soud konstatoval, že z dokazování před nalézacím soudem jednoznačně vyplynulo, že refrakční vada pravého oka žalobkyně před operací činila -11-12 D, tedy šlo o krátkozrakost silně těžkou a po operaci -13 D. Jinak vlastní operace šedého zákalu proběhla zcela lege artis a došlo k odstranění šedého zákalu (ztráty čirosti čočky) a dle znalce i ke zvýšení zrakové ostrosti tohoto oka. Poukázal dále na názor znalce, podle kterého potíže žalobkyně s provedenou operací nesouvisí. Tato operace nebyla důvodem následné operace levého oka, pro celou věc je stěžejní, že i před operací byl vysoký rozdíl mezi dioptriemi (refrakcí) obou očí. Na podkladě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že v důsledku operace šedého zákalu (která byla provedena lege artis) došlo k odstranění šedého zákalu a zvýšení zrakové ostrosti tohoto oka, nedošlo k újmě na zdraví žalobkyně, která by byla odškodnitelná dle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. Skutečnost, že touto operací nedošlo také k (plánované) korekci již existující refrakční vady žalobkyně, není takovou újmou, která by dle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. byla odškodnitelná.
4. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné ze zákona [podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012].
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné ze zákona i přesto, že krajský soud poučil stěžovatelku, že dovolání je přípustné. Nižší soudy neprováděly důkazy navržené stěžovatelkou. Stěžovatelka poukazuje na to, že týž nárok právně kvalifikovala rovněž jako nárok na ochranu osobnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku a v tomto směru podala i žalobu na ochranu osobnosti, která však byla zamítnuta v podstatě bez věcného přezkumu (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2009 č. j. 24 C 23/2009-37 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 č. j. 1 Co 2/2010-81), a to právě s poukazem na nynější řízení o náhradu škody na zdraví (s tím, že žalobou na ochranu osobnosti nelze nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody na zdraví coby nároku speciálního vůči obecnému nároku na ochranu osobnosti). Podle stěžovatelky se proto soudy v řízení o náhradu škody na zdraví měly zabývat žalobou jako nárokem na ochranu osobnosti i na náhradu škody na zdraví. V řízení nebyla hodnocena skutečnost, že stěžovatelka a žalovaná uzavřely dohodu, podle níž operace šedého zákalu bude současně řešit krátkozrakost, která je refrakční vadou. Podle této dohody měla mít stěžovatelka po operaci lehkou krátkozrakost, tj. myopii lehkou od 0 do -3 D. V důsledku použití nesprávné nitrooční čočky však má žalobkyně krátkozrakost daleko vyšší. Tato její nynější krátkozrakost je odborně označena jako myopie těžká, tj. vyšší než -10 D. Obecné soudy se nesprávně ztotožnily s názorem znalce, který uvedl, že co se týče vlastní operace šedého zákalu, tato proběhla zcela lege artis (neboť došlo k odstranění šedého zákalu a ke zvýšení zrakové ostrosti tohoto oka). Operace nemohla být zcela lege artis, jestliže namísto dohodnuté výsledné lehké krátkozrakosti má v důsledku použití nesprávné nitrooční čočky stěžovatelka krátkozrakost těžkou.
III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky
6. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí o tom, které z navržených důkazů budou, či nebudou provedeny, je plně na projednávajícím soudci (či senátu) a je jeho právem i povinností vyplývající z občanského soudního řádu. I v daném případě městský soud zhodnotil, jaké důkazy jsou stěžejní pro posouzení věci, a řádně odůvodnil i to, proč některé z navrhovaných důkazů nebyly provedeny. Pokud stěžovatelka s tímto hodnocením nesouhlasí, je to důvod pro podání odvolání, a nikoli ústavní stížnosti. Hodnocení důkazů je plně v ingerenci nalézacích soudů a Ústavní soud do něj nemůže zasahovat. Stěžovatelka využila i svého práva podat odvolání a dovolání, kde tyto skutečnosti mohla uvádět. Nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka se osobně účastnila nařízených jednání a vyjadřovala se k prováděným důkazům. Není rovněž pravda, že by městský soud zamítl návrh na vyžádání zdravotnické dokumentace pouze z důvodu hospodárnosti řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že z lékařské dokumentace vyšel ustanovený znalec, který je i oprávněn z odborného hlediska ji vyhodnotit, neboť soud tyto odborné znalosti nemá. Obě strany pak měly stejnou příležitost podat návrhy otázek, které chtěly od znalce zodpovědět. Je pak plně v kompetenci soudce a jeho hodnocení důkazu, jaké otázky znalci položí. Znalecký posudek byl sice vyhotoven písemně, ale zpracovatel posudku byl v řízení před soudem vyslechnut a stěžovatelka měla možnost klást znalci dotazy osobně, což i činila. Z průběhu řízení rovněž vyplývá, že v řízení nebyly žádné průtahy zapříčiněné mateřskou dovolenou soudkyně městského soudu v době od 20. 8. 2010 do 1. 5. 2011. V této době úkony v napadeném řízení činila soudkyně, která zákonnou soudkyni dle rozvrhu práce Městského soudu v Brně, platného pro toto období, zastupovala. V tomto období pak byly činěny zejména úkony směřující k zadání a vyhotovení znaleckého posudku, jakož i úkony následné, tedy k rozeslání posudku a výzev k vyjádření a stanovení odměny znalci. Po návratu z mateřské dovolené pak soudkyně věc opětovně převzala od zastupující soudkyně a dále plynule pokračovala v provádění úkonů ve věci. Pokud pak jde o námitky stěžovatelky, že soud měl uplatněný nárok posoudit i z titulu ochrany osobnosti, je tato námitka nemístná, protože Městský soud v Brně jakožto soud okresní není věcně příslušný pro rozhodování ve věcech týkajících se ochrany osobnosti. Věcná příslušnost v těchto věcech je dle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dána krajským soudům. Z projednávané věci nevyplývá libovůle soudu, přičemž z řízení je zřejmé, že navržené důkazy byly buď provedeny a řádně zhodnoceny, nebo bylo jejich provedení zamítnuto a tento postup byl v rozsudku odůvodněn.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že přípustnost dovolání vyplývá jen ze zákona, nelze ji založit na základě poučení o opravných prostředcích v rozhodnutí odvolacího soudu. Případné nesprávné poučení o dovolání má ve smyslu §240 odst. 3 o. s. ř. pouze vliv na lhůtu k podání dovolání. Jestliže tedy v projednávané věci nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání stěžovatelky jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012) odmítnout.
8. Vedlejší účastník (žalovaná Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně) se svého postavení vzdal s poukazem na náklady právního zastoupení. S ohledem na to jeho vyjádření k ústavní stížnosti - které učinil i při neexistenci zastoupení advokátem a vzdání se postavení vedlejšího účastníka - nebylo možno zohlednit (v opačném případě by byl obcházen institut povinného zastoupení účastníků a vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem). Pouze je možno uvést, že otázku opožděnosti podání posuzuje Ústavní soud z úřední povinnosti jako podmínku řízení.
9. Stěžovatelka uvedla v replice k vyjádření obecných soudů hlavně následující. Systém odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění byl mnohokrát podroben kritice jako nedůstojný, odporující principům demokratické společnosti. Způsob odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění přesto umožňuje soudům přiznávat odškodnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. To se v daném případě nestalo.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti (i proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně) měl Ústavní soud za zachovanou, navzdory nepřípustnosti dovolání ze zákona (viz sub 8), neboť pochybení státu (krajského soudu) nelze klást k tíži stěžovatelky.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
A) Obecná východiska pro posouzení zásahu
11. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Psané právo je třeba vykládat tak, aby plnilo svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému, aby obstálo měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti.
13. Po vzoru tzv. Heckovy formule z roku 1964 uplatňované v judikatuře Spolkového ústavního soudu a nálezu Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 205/92 ze dne 4. 11. 1992 (nález č. 13 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, Praha : Linde Praha, a. s., 2011, str. 67) vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) právní názor, podle kterého v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich při žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento právní názor je judikaturou Ústavního soudu zastáván konstantně a nekonvenuje názoru městského soudu, podle kterého je hodnocení důkazů plně v ingerenci nalézacích soudů a Ústavní soud do něj nemůže zasahovat.
14. Z judikatury Ústavního soudu též plyne, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na racionální odůvodnění závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích. Pouze závěry soudů objektivně udržitelné lze považovat za výraz nezávislého rozhodování obecných soudů. Pokud soudy své závěry racionálně obhajitelně nezdůvodní, jde o projev libovůle (popř. svévole) zakládající zmíněný protiústavní stav. V tomto kontextu lze poukázat např. na následující nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011 (N 185/63 SbNU 153), bod 14; sp. zn. I. ÚS 1084/08 ze dne 18. 6. 2008 (N 111/49 SbNU 599), část II bod 5; sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463), body 87, 90; sp. zn. I. ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2008 (N 131/50 SbNU 149), část IV bod 2; sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709), část IV; sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), body 22, 37, 46; sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325), bod 17; sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), bod 17; sp. zn. I. ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 56/56 SbNU 593), část III bod 5; sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43), bod 15; sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425), část V; sp. zn. I. ÚS 3269/12 ze dne 25. 7. 2013 (N 133/70 SbNU 237), část IV - všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz.
15. Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 [(N 157/54 SbNU 33), zejména body 10 až 12] ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 2. 9. 2009 následující právní názory. Zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, chránícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, chránícím soukromý život, protože soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje fyzickou a duševní integritu. Ustanovení čl. 7 Listiny je rozvinutím ustanovení o právu na život (čl. 6 Listiny), se zřejmým důrazem na to, zajistit ochranu člověka v běhu jeho života i po fyzické stránce. U práva na nedotknutelnost osoby a soukromí se tedy jedná o právo bezprostřední a působící přímo napříč celým právním řádem. Pokud soudy odepřou stěžovateli právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu, poruší tím základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny (bod 19 odůvodnění). Lze též poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1472/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), s odkazem na citovaný nález (sp. zn. II. ÚS 2379/08), že ochrana zdraví - coby právo na tělesnou integritu - je podřaditelná pod čl. 7 odst. 1 Listiny, což mu dává další rozměr mimo oblast sociálních práv.
16. Tyto závěry mají zásadní význam z hlediska toho, že ne všechny aspekty práva na ochranu zdraví lze vypořádat s odkazem na čl. 31 Listiny, a tudíž v souvislosti s tím, odkazem na úpravu v obyčejném zákoně v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny. Z hlediska ústavního je proto rozdíl v nárocích na budoucí poskytnutí péče [závislost na možnostech financování a ekonomické náročnosti minimálně v mezích standardu (§13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] a v nárocích plynoucích z již poskytnuté péče, zejména poskytnuté nikoli lege artis (závislost na odbornosti financovaného zákroku, který se přímo dotýká osobnostních práv jedince, lidských práv v terminologii Listiny ve spojení s ochranou lidské důstojnosti a právem na život z hlediska ochrany jejich podstaty a smyslu podle čl. 4 odst. 4 Listiny). Třeba tak odlišovat jednak právo na ochranu zdraví (soubor opatření státu) a právo na zdraví jako součást ústavního statusu jedince (status positivus a status negativus), nicméně oba aspekty jsou spojené hodnotou zdraví jako určitým dobrem, ke kterému se upíná jak úroveň existence jedince, tak vystupování státu vůči němu. V tomto směru se zdraví, právo na zdraví a právo na jeho ochranu vydělují z jiných sociálních práv, s ohledem na jeho zvláštní význam pro existenci jedince a řešení kolizních situací v systému základních práv a svobod (srov. kolizní kautely v čl. 9, 11, 12, 14, 16, 17 a 19 Listiny, tedy v oblasti lidských práv). Pod tímto zorným úhlem je nutno nahlížet na záruky tohoto práva v obyčejném (podústavním) právu (nyní výslovně např. §3, 81 a 612 nového občanského zákoníku).
17. Zde je možno uvést nález ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) zabývající se institutem náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku, podle kterého povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody představuje úhelný princip mezinárodního práva lidských práv i humanitárního práva a nachází se také v trestním a civilním právu národních států (bod 17 odůvodnění). Tento právní názor pak citovaný nález v konkretizované rovině vztáhl i do sféry základního práva na ochranu zdraví; vyslovil, že jednou ze záruk základního práva na ochranu zdraví člověka - garantovaného čl. 31 Listiny - je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví (např. bod 28 odůvodnění). Ústavní soud uvedený právní názor dovodil z povinnosti státu zajistit ochranu tělesné integrity člověka (bod 27 odůvodnění), resp. z následujících právních východisek. Právo na zdraví úzce souvisí s právem na život; zdraví patří mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující kvalitu lidského života, a řadí se tak mezi absolutní základní práva a hodnoty, přičemž v ústavní rovině je mu ochrana poskytována čl. 31 Listiny (bod 10). Kromě negativní povinnosti nezasahovat do práva na život a do fyzické integrity osoby stát tíží i pozitivní povinnosti spočívající v aktivním přístupu státu k ochraně života a zdraví, přičemž základní pozitivní povinností státu je vytvořit zákonný a správní rámec efektivně odrazující od ohrožování práva na život ze strany třetích, soukromých osob (bod 10). V případech neúmyslného porušení práva na život či zásahu do fyzické integrity jedince v medicínské oblasti není trestní řízení nezbytné, ale postačí náprava prostředky dostupnými v právu občanském jako např. přiznáním odškodnění (bod 11). Závazek státu zajistit ochranu zdraví jedince se může projevit i v soukromoprávní oblasti, a to zakotvením povinnosti škůdce nahradit poškozenému utrpěnou škodu na zdraví tak, aby poškozený disponoval dostatečnými finančními prostředky k podniknutí všech potřebných kroků za účelem obnovení zdraví, případně k vytvoření podmínek pro svou důstojnou existenci, není-li plné obnovení zdraví možné (bod 11). Dále citovaný nález připomenul, že odpovědnost za škodu na zdraví upravuje i právo občanské, přičemž rozsah náhrady škody v občanskoprávní oblasti stanoví občanský zákoník pomocí taxativního výčtu nároků, kterých se lze domáhat za účelem nahrazení majetkové a nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s poškozením zdraví (srov. ustanovení §444 odst. 1, §445 občanského zákoníku a §449 odst. 1 občanského zákoníku - bod 12 nálezu). Konečně je v něm konstatováno, že Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva a ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem, tedy ve vztazích vertikálních; v některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují", přičemž tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni (bod 15, nyní viz §2 odst. 1 nového občanského zákoníku ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny).
18. Z hlediska poskytování zdravotní péče (non) lege artis Ústavní soud - stran otázky právní kvalifikace těch kterých skutkových zjištění (významných v době provedení předmětného zákroku) - poukazuje v obecné rovině příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, kde tento soud dospěl k právnímu názoru, podle kterého je nedodržení pravidel legis artis protiprávním jednáním (do roku 2011 zejména §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, viz přehled in: Těšinová, J., Ždárek, R., Policar, R. Medicínské právo. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 24 n.). V usnesení sp. zn. 7 Tdo 219/2005 Sb. Nejvyšší soud navíc poukázal na povinnost vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti ke společnosti (§55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) a dále (§55 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví České republiky ve spolupráci s profesními organizacemi (zde se odkazuje mimo jiné na zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, stejně jako na čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb.m.s., který stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s profesními povinnostmi a standardy). Pro vymezení pojmu lex artis [zákonný způsob, nyní označen jako náležitá odborná úroveň - viz §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)] má význam i úprava trestněprávní (nyní §143, 147 a 148 tr. zákoníku, pro předchozí úpravu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu z 22. 3. 2005 sp. zn. 7 Tdo 219/2005).
B) Posouzení ústavnosti právního závěru o absenci protiprávního jednání žalované
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že jakkoli operace šedého zákalu byla úspěšná, současně provedenou operací refrakční vady pravého oka nedošlo k plánované korekci její již existující krátkozrakosti, a to kvůli pochybení žalované. Pokud by naopak žalovaná nepochybila a stěžovatelce voperovala správnou nitrooční čočku (jak bylo naplánováno), stěžovatelka by měla po operaci na pravém oku lehkou krátkozrakost, tj. myopii lehkou od 0 do -3 D. V důsledku použití nesprávné nitrooční čočky však má krátkozrakost daleko vyšší, s označením myopie těžká, tj. vyšší než -10 D. Podle stěžovatelky proto operace nemohla být zcela lege artis, jestliže namísto dohodnuté výsledné lehké krátkozrakosti má v důsledku použití nesprávné nitrooční čočky krátkozrakost těžkou. Stěžovatelka tímto - mimo jiné - oponuje právnímu závěru soudu prvního stupně o neexistenci protiprávního jednání žalované nemocnice (s. 7 a 8 napadeného rozsudku).
20. Ústavní soud v této souvislosti dospěl k názoru, že právní závěr soudu prvního stupně o postupu žalované v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy - tedy o neexistenci protiprávního jednání žalované - je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vedly jej k tomu následující důvody.
21. Primárním účelem operace stěžovatelky dne 29. 3. 2007 ze strany žalované bylo odstranění šedého zákalu pravého oka. Sekundárním naplánovaným účelem této operace byla i korekce (zmenšení) refrakční vady (krátkozrakosti) stěžovatelčina pravého oka. Ke korekci krátkozrakosti se při operaci šedého zákalu v současné době přistupuje proto, že to dovoluje současný stav a pokrok technologie, která umožňuje vytvořit nitrooční čočku požadované hodnoty (podle výsledků měření oka pacienta). Korekce krátkozrakosti (skrze vložení nitrooční čočky konkrétní hodnoty) proto nevyžaduje žádné další náklady, neboť i bez korekce krátkozrakosti by při odstraňování šedého zákalu byla do oka voperována nitrooční čočka. Samotná korekce krátkozrakosti (tj. při neodstranění šedého zákalu) hrazena z veřejného pojištění není. Tato otázka však nebyla předmětem tohoto řízení.
22. V souvislosti s operací pravého oka stěžovatelky dne 29. 3. 2007 došlo ze strany žalované k prokázanému pochybení. Stěžovatelka předtím podstoupila dne 2. 3. 2007 předoperační vyšetření za účelem biometrického měření oka, ovšem do její zdravotnické dokumentace byla omylem vložena ošetřující lékařkou jiná tabulka s biometrickým vyšetřením (než tabulka odpovídající naměřeným hodnotám oka stěžovatelky; pravděpodobně šlo tedy o záměnu tabulek s jiným nemocným). Toto pochybení bylo přednostou kliniky žalované vysvětleno tím, že výsledek vyšetření měření oka stěžovatelky byl vytištěn z přístroje v tabulce a tento přístroj tehdy neumožňoval ukládání dat do databáze jednotlivě na pacienty. V důsledku tohoto pochybení (v rámci předoperační péče o stěžovatelku) byla stěžovatelce voperována nitrooční čočka nesprávné hodnoty oproti plánové. Za toto pochybení se žalovaná stěžovatelce omluvila a nebylo o něm mezi účastníky řízení sporu.
23. In concreto, demonstrativně nahlíženo, žalovaná v dopise adresovaném stěžovatelce (ze dne 20. 1. 2008, č. l. 9) uznala svoje pochybení způsobené záměnou nitrooční čočky na pravém oku následovně: "Za pochybení způsobené záměnou nitrooční čočky na pravém oku Vám byla vyslovena přednostou kliniky omluva, ke které se připojujeme." I v dopise ze dne 23. 5. 2008 (č. l. 10) žalovaná svoje pochybení uznala a vysvětlila je tím, že "při ručním přepisu předoperačně naměřených hodnot do chorobopisu došlo bohužel k chybnému zápisu biometrických hodnot ošetřující lékařkou. V současné době proto byla přijata opatření, kdy předoperační hodnoty jsou přímo z přístroje vkládány do počítače a chorobopisu pacienta, aby byla vyloučena lidská chyba při manuálním přepisu." Rovněž přednosta kliniky nemocí očních a optometrie u žalované, doc. MUDr. Svatopluk Synek, CSc., v interním sdělení ze dne 5. 3. 2008 v tomto duchu uvedl, že do stěžovatelčiny zdravotnické dokumentace byla (po naměření jejího oka před operací) vložena ošetřující lékařkou tabulka s biometrickým vyšetřením pravého oka pravděpodobně jiného nemocného, což vysvětlil tím, že výsledek vyšetření byl vytištěn z přístroje v tabulce a tento přístroj neumožňoval ukládání dat do databáze jednotlivě na pacienty (č. l. 11). Přednosta kliniky uvedl podobné již v interním sdělení ze dne 8. 1. 2008 (č. l. 126): "Při první hospitalizaci a operaci pravého oka (březen 2007) zaměnila ošetřující lékařka biometrické vyšetření, které slouží k výpočtu nitrooční čočky, a při operaci byla implantována nitrooční čočka chybné optické mohutnosti." Přednosta kliniky uvedené v podstatě zopakoval a rozvedl při svém výslechu před soudem prvního stupně dne 18. 9. 2009 (č. l. 31).
24. Uvedené pochybení žalované (v podobě vložení nitrooční čočky nesprávné hodnoty) mělo pro stěžovatelku tyto následky. Namísto čočky zmenšující krátkozrakost stěžovatelky byla do pravého oka implantována čočka o síle +21 D, což je čočka odpovídající čočce zdravého člověka. Důsledkem toho bylo, že stěžovatelka po operaci pravého oka trpěla srovnatelnou krátkozrakostí na pravém oku (-13 D), jakou trpěla před operací (-11-12 D), tedy krátkozrakostí silně těžkou. Kdyby však byla stěžovatelce voperována původně naplánovaná, tedy správná nitrooční čočka sloužící ke snížení její krátkozrakosti, stěžovatelka by měla jen 2 až 3 D (viz zejména výslech doc. MUDr. Svatopluka Synka, CSc., přednosty kliniky žalované, na č. l. 31; znalecký posudek na č. l. 92; výslech zpracovatele znaleckého posudku na č. l. 121). Dále, v důsledku vložení nesprávné nitrooční čočky nemohla být vložena ani do stěžovatelčina levého oka původně naplánovaná čočka [jejímž původním účelem byla rovněž korekce její krátkozrakosti při operaci šedého zákalu levého oka). Pacient totiž snese rozdíl dioptrií mezi očima maximálně 3 dioptrie, a proto - kdyby bylo operováno levé oko podle původního plánu - byl by rozdíl mezi dioptriemi příliš velký a stěžovatelka by mohla užívat k vidění jen jedno oko (viz výslech doc. MUDr. Svatopluka Synka, CSc., č. l. 31)]. Pokud jde o možnou nápravu uvedeného pochybení žalované, z důkazů vyplynulo, že jakkoli je výměna nitrooční čočky za původně plánovanou teoreticky možná, byla by rizikovým zákrokem, zejména pro možné trvalé zkalení rohovky u pacientky ve věku stěžovatelky a stavu jejích očí, spojení s glaukomem a nitroočním tlakem, a to i vzhledem ke složitosti operace, pročež jí bylo doporučeno užívání brýlí (viz interní sdělení doc. MUDr. Synka, CSc., na č. l. 11; srov. i č. l. 31, kde doc. MUDr. Synek, CSc., v rámci výslechu nadto uvedl, že pokud by stěžovatelka byla jeho matkou, operaci by jí nedoporučil; srov. podobně i znalecký posudek na č. l. 92 dole o různých rizicích operační nápravy pochybení žalované; viz výslech zpracovatele posudku na č. l. 121, podle kterého "operace, která by opravila dioptrie, přináší další operativní rizika, která jsou vyšší než u původní operace ... I zde je riziko opět při opakované operaci vzhledem k typu a stupni myopie, kterým žalobkyně trpí").
25. Sice - v rovině metodologické - si městský soud přiléhavě položil otázku, zda žalovaná postupovala v souladu s §11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, a zda tedy poskytla stěžovatelce péči v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Nicméně, potom tuto otázku městský soud zodpověděl extrémně vadně, v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Totiž městský soud v podstatě dovodil, že faktický omyl žalované při poskytování lékařské péče stěžovatelce - ošetřující lékařka vložila do zdravotnické dokumentace stěžovatelky jinou tabulku s biometrickým vyšetřením oka (než odpovídalo vyšetření oka stěžovatelky) - byl poskytnutím péče v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Takový závěr však racionálně obhajitelný není. Věcně udržitelný je tak pouze závěr, podle něhož žalovaná postupovala - z hlediska plnění účelu operace v podobě snížení krátkozrakosti stěžovatelčina oka - v rozporu se současnými poznatky lékařské vědy, tudíž v rozporu s §11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, pročež jednala protiprávně.
26. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že hlavním účelem operace bylo odstranění šedého zákalu (což se zadařilo), přičemž korekce refrakční vady (krátkozrakosti) primárním účelem nebyla (argumentace městského soudu na s. 7 dole rozsudku). I samotný městský soud uznal existenci dvojího účelu operace (byť u korekce krátkozrakosti implicitně uvažuje o účelu sekundárním v relaci k odstranění šedého zákalu). Z účelu ustanovení čl. 7 odst. 1 a čl. 31 věty první Listiny ani ze samotné sekundárnosti konkrétního účelu operace nelze dospět k závěru, že pokud v tomto aspektu poskytování zdravotní péče dojde k pochybení lékaře, že by snad byl namístě a priori závěr o postupu v souladu s právem. I sekundární účel operace je třeba z hlediska práva na zdraví a jeho ochranu presumovat jako ústavně žádoucí a odpovídající smyslu a účelu čl. 7 odst. 1 a čl. 31 věty první Listiny. Stejně tak je tento účel legitimní (jinak by ani nemohl být naplánován zdravotnickým zařízením). Jak pokus o realizaci každého (byť "sebevíce" sekundárního) účelu operace, tak každá část jakéhokoli úkonu zdravotní péče implikují potencialitu postupu lékaře, resp. zdravotnického zařízení v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Z povahy věci je proto vždy třeba zkoumat dodržení postupu lege artis z hlediska toho kterého účelu, toho kterého aspektu operace. Opačný přístup by nadto značil stěží udržitelnou a Listině hovící úvahu, podle níž může být operace v její části usilující naplnit sekundární účel libovolná, v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a to se všemi myslitelnými negativními dopady na lidský život a zdraví, když by zdravotnickému zařízení (lékaři) žádná sankce (občanskoprávní či trestněprávní) nehrozila, kvůli apriorní nemožnosti naplnit pojem protiprávní jednání [to jen s odkazem na méně významný (sekundární) původní účel operace].
27. Jak vyplynulo z dokazování, snižování krátkozrakosti při operačním odstraňování šedého zákalu je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a je běžně pacientům s krátkozrakostí a šedým zákalem nabízeno a prováděno. Nešlo tedy o žádný bonus, výjimečnou výhodu a dobrodiní pro stěžovatelku ze strany žalované (ve srovnání se zdravotní péčí o ostatní pacienty). Stěžovatelka tudíž měla právo na to, aby i snížení krátkozrakosti proběhlo lege artis, tedy stejně jako v případě jiných pacientů v téže situaci. Neobstojí proto námitka, že stěžovatelka vlastně o nic nepřišla, když o snížení krátkozrakosti se snad žalovaná pokusila jen z vlastní dobré vůle pouze v případě stěžovatelky, a proto stěžovatelka vlastně neměla co ztratit a nemá si co nyní stěžovat. Uvedená protiprávnost jednání žalované platí o to více vzhledem k jeho následkům. Tedy s ohledem na výše uvedená skutková zjištění, podle nichž by další operace pro stěžovatelčin zdravotní stav již značila značná rizika, pročež nelze spravedlivě po stěžovatelce bez dalšího požadovat, aby se podrobila dalším operacím, a tím dosáhla stavu sledovaného dřívějšími operacemi očí (snížení krátkozrakosti).
28. Městský soud ve svém (výše kritizovaném) právním závěru (o veškerém jednání žalované v souladu s právem) mechanicky a v podstatě nekriticky vycházel hlavně ze znaleckého posudku ve spojení s výslechem zpracovatele posudku. Přitom nedostatečně vyhodnotil to, že i zpracovatel posudku uvedené pochybení žalované uznal (srov. např. jeho výslech na č. l. 120 a násl.: "... při operaci pak došlo k chybě při volbě nitrooční čočky ... podle plánu operace měla žalobkyně vidět s mínus 3 dioptriemi a bez brýlí nablízko ... pracovníci nemocnice sdělili žalobkyni, že implantovali špatnou čočku, dohoda byla tedy, aby žalobkyně měla na pravém oku zhruba mínus 3 dioptrie, omylem tedy byla vsunuta chybná čočka ... operace proběhla dobře, ale nebyla naplněna dohoda, že žalobkyně bude mít mínus 3 dioptrie ... Já jsem neříkal, že se nestala chyba, ta se stala ..."). Toto negativní hodnocení je nutno vidět zejména v souvislosti s tím, že sám zpracovatel posudku městský soud přiléhavě vyzval k tomu, aby posoudil možnost, zda došlo k protiprávnímu jednání žalované, neboť k tomu není povolán on sám, nýbrž soud (viz na č. l. 123 - "... omylem tedy byla vsunuta chybná čočka. Zde to je již otázka pro soud, zda tedy byl provedením operace šedého zákalu, která byla provedena bez komplikací, splněn účel této operace ..."). Vzdor tomu městský soud vlastní zákonné úvahové a argumentační břemeno, v podobě právní kvalifikace skutkových zjištění, důsledně vzato ze sebe sejmul a vložil na znalecký ústav (zpracovatele posudku), když mimo jiné uvedl: "... žalovaný postupoval v souladu s ustanovením §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. ... Tento závěr vyplývá z ústavního znaleckého posudku ... Soud nemá důvod pochybovat o jeho závěrech ..." (s. 7 napadeného rozsudku městského soudu). Závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non) lege artis.
29. Na základě výše reprodukovaného výslechu zpracovatele znaleckého posudku došlo i k vysvětlení některých jeho původně poněkud nejasných formulací, jako byla hned první odpověď posudku: "Na základě operačních protokolů i vyšetření R. na Oční klinice dětí a dospělých FN Motol neshledáváme z hlediska vlastní operace žádná pochybení proti zásadám postupu lege artis pro fakoemulzifikaci s implantací umělé nitrooční čočky (IOL - měkká)." (č. l. 90). Pozdější výslech zpracovatele posudku totiž ukázal, že touto odpovědí znaleckého posudku nebylo myšleno vyslovení závěru o postupu lege artis strany žalované při veškeré zdravotní péči o stěžovatelku. Bylo tím myšleno jen to, že vlastní operace šedého zákalu proběhla lege artis (tj. bez ohledu na sekundární účel v podobě korekce krátkozrakosti). Tím spíše, že takto znalecký posudek odpovídal na otázku soudu, zda žalovaná "při poskytnutí zdravotnické péče žalobkyni dne 29. 3. 2007 ... postupovala v souladu se zásadou lege artis". Tedy dotaz městského soudu nesměřoval na veškerou zdravotní péči žalované o stěžovatelku, ale (nepřípadně) se omezoval jen na operaci dne 29. 3. 2007. Přitom lze tvrdit, že striktně vzato k pochybení v lékařské péči došlo nikoli přímo při operaci, nýbrž jen před ní, kdy byly ošetřující lékařkou vloženy do stěžovatelčina chorobopisu jiné údaje, než jaké odpovídaly skutečnému měření jejího oka. Vložení příslušné nitrooční čočky pak bylo jen důsledkem tohoto předchozího pochybení, a proto z pohledu zpracovatele posudku snad bylo možné izolovaně tvrdit (takto izolovaně byl totiž naformulován i dotaz soudu), že při samotné operaci k pochybení nedošlo, protože do oka byla vložena čočka, jejíž hodnota odpovídala údajům o měření oka zaneseným do zdravotnické dokumentace stěžovatelky, která byla podkladem proběhlé operace. V tomto směru je třeba pod pojem lex artis zahrnout i dodržení postupů, které mají lékařský výkon lege artis zajistit (k jeho širšímu a užšímu pojetí viz Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha : Wolters Kluwer, 2011, s. 95).
30. I kdyby však interpretace znaleckého posudku, ve spojení s výslechem zpracovatele posudku, byla ze strany městského soudu přiléhavá, což - jak bylo výše dovozeno - není tento případ, nemohlo to na závěrech Ústavního soudu nic změnit. Ústavní soud k jeho mechanickému převzetí ze strany městského soudu zdůrazňuje, že legální teorie důkazní byla již v moderním státě s nezávislým soudnictvím před staletími opuštěna. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení dle §120 a 132 o. s. ř. a jehož závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) - ve vztahu ke znaleckým posudkům v trestním řízení v oblasti hodnocení úkonů zdravotní péče - uvedl, že obecně lze konstatovat, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v medicínských sporech mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (pop. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.
31. O extrémním nesouladu právního závěru městského soudu (o neexistenci protiprávního jednání žalované) s vykonanými skutkovými zjištěními svědčí ostatně i to, že v tomto svém právním závěru zůstal osamocen i v soustavě obecných soudů. Odvolací soud totiž tento právní závěr městského soudu nepotvrdil, když se vyjadřoval o souladu se zásadou lege artis důsledně jen ve vztahu k "vlastní operaci šedého zákalu" (s. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu; ostatně viz též nápadně podobnou formulaci ve znaleckém posudku, srov. text výše). Ve vztahu k neuskutečněné plánované korekci krátkozrakosti pak odvolací soud v závěru odůvodnění pouze uvedl, že nejde o újmu odškodnitelnou podle §444 odst. 1 občanského zákoníku (aniž by tedy argumentoval jako městský soud, že nejenže nejde o škodu na zdraví, ale že rovněž nedošlo k protiprávnímu jednání žalované). Rovněž Krajský soud v Brně v řízení sp. zn. 24 C 23/2009, řešící stejně skutkově vymezenou věc stěžovatelky v řízení o ochraně osobnosti, byl zjevně názoru o protiprávním jednání žalované, když podle něj bylo spornou otázkou pouze to, zda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované došlo ke škodě na zdraví (srov. např. slova soudce v protokolu z jednání krajského soudu ve věci ochrany osobnosti ze dne 28. 8. 2009, č. l. 60 a násl.: "Soudce: ... Já si myslím, že to čtete špatně. Tam pořád, za chvíli se k tomu dostaneme, ale tam není zpochybněno to, že by došlo k porušení právní povinnosti, že by tedy došlo k nedbalosti, tam je zpochybňován vznik škody, vznik nemajetkové újmy na zdraví ... Takže podle Vás tedy došlo k pochybení, ale nedošlo k žádným škodným následkům, pokud chápu dobře tu Vaši obranu. Žalovaná: Ano ... Soudce: ... za prvé je to tedy porušení právní povinnosti, to není rozporováno a vyplývá to i z listinných důkazů, kdy se omlouvají za chyby ... Soudce: Že došlo k pochybení, není rozporováno. Zeptám se jenom pro kontrolu strany žalované, toto je nesporné? PZ žalované: Nesporné."; srov. i s. 7 rozsudku v řízení o ochraně osobnosti č. j. 24 C 23/2009, s. 7: "... je zcela nepochybné, že ze strany žalované k pochybení, které sama uznala, došlo ...").
C) Posouzení ústavnosti právního názoru o neexistenci vzniku škody na zdraví
32. Kromě extrémně vadného právního závěru o neexistenci protiprávního jednání žalované byl dalším samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby právní závěr o tom, že nedošlo ani k naplnění podmínky vzniku škody na zdraví ve smyslu §444 odst. 1 občanského zákoníku. S tímto právním názorem se již ztotožnil i odvolací soud. Ústavní soud tedy zkoumal, zda tento právní závěr o neexistenci škody na zdraví z pohledu ústavního obstojí.
33. Dospěl však i v tomto aspektu k závěru o protiústavním stavu, a to již vzhledem k tomu, že tento právní názor obecné soudy vůbec neodůvodnily. Proto se uplatní výše citovaná judikatura Ústavního soudu, podle níž absence racionálního zdůvodnění názorů obecných soudů v jejich rozhodnutích zakládá porušení práva na spravedlivý proces, a to kvůli libovůli a navíc i nepřezkoumatelnosti takových názorů. Odvolací soud totiž v tomto aspektu jen zkonstatoval závěr bez argumentace ["Skutečnost, že touto operací nedošlo také k (plánované) korekci již existující refrakční vady žalobkyně, není takovou újmou, která by dle ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. byla odškodnitelná."]. Podobně městský soud jen uvedl svůj závěr: "U škody na zdraví je nutno spatřovat škodu právě ve zhoršeném zdravotním stavu poškozeného. U žalobkyně však ke zhoršení refrakční vady nedošlo ...". Aniž by tedy městský soud vysvětlil, z jakého věcného důvodu je škodou na zdraví jen zhoršení zdravotního stavu (na straně jedné), a nikoli (v souvislosti s okolnostmi konkrétního podstoupeného zákroku) absence legitimně očekávaného zlepšení zdraví, popř. ztráta možnosti takového zlepšení dosáhnout (viz blíže např. sub 28), obojí v případě postupu zdravotnického zařízení lege artis (na straně druhé).
34. Dále je třeba uvést, že názor obou soudů o nenaplnění podmínky vzniku škody na zdraví je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 (viz výše) a sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201). V těchto nálezech byla (v rámci interpretace relevantního práva) vyslovena povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné újmy škůdcem způsobené, a že tedy jednou ze záruk i základního práva na ochranu zdraví člověka je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví.
35. Ústavní soud zastává názor, že protiprávní jednání škůdce se ve sféře zdraví může - negativně - projevit nejen ve zhoršení zdraví, nýbrž i tak, že u poškozeného nedojde ke zlepšení zdraví, ač se to dalo očekávat s ohledem na předpokládaný právně souladný postup škůdce (tedy vzhledem k pravidelnému běhu věcí). Tudíž protiprávní postup zdravotnického zařízení může negativně zasáhnout tělesnou integritu (tedy způsobit újmu na zdraví zejména ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny) nejen zhoršením zdraví poškozeného, ale i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví. Není rozumného, legitimního důvodu tvrdit, že na jedné straně v případě zhoršení zdravotního stavu má škůdce povinnost vyrovnat či zmírnit nevýhody, které poškozený utrpěl v důsledku protiprávního jednání škůdce (nepříznivý následek odpovídající protiprávnímu zásahu), tak na straně druhé v případě ztráty očekávaného zlepšení zdraví nic vyrovnávat či zmírňovat nemusí. Obojí typ jednání má shodné podstatné jmenovatele - protiprávnost, negativní důsledky zásahu do tělesné integrity (zdraví) pro poškozeného, příčinnou souvislost. V náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět i jakési "pokračování" práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy "pokračuje" subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla. Jde jen o pokračování v jiné podobě tak, aby jeho hodnotový obsah zůstal poškozenému co nejvíce zachován (právo na zdraví). Tak lze dospět k představě objektivní hodnoty, která představuje minimální újmu, v jejíž výši může poškozený vznášet nárok na náhradu újmy. Opačný přístup by nadto - při absenci legitimního cíle - neumožňoval naplnění sankční funkce ve vztahu ke škůdci, plnící zároveň i preventivní funkci v zájmu zabránění dalším újmám na zdraví tohoto druhu (kdy škůdce vlastním protiprávním jednáním zamezí zlepšení zdraví poškozeného, které by nastalo, nebylo-li by protiprávního jednání škůdce).
36. Ústavně konformní výklad (z hlediska základního práva na plnou náhradu veškeré utrpěné újmy na zdraví) §444 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013) tak vyžaduje, aby se pod termínem "škoda na zdraví" rozumělo nejen zhoršení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i ztráta jeho očekávaného zlepšení způsobená vadami postupu poskytovatele zdravotní služby. To lze dovodit i z toho, že funkce náhrady škody vyplývají z účelů ochrany jednotlivých právních norem (ochrany hodné právní statky), jejichž porušení vyvolává odpovědnost za škodu. Citované ustanovení chrání uplatnění poškozeného v životě a společnosti a jeho bolest při hypotetické neexistenci protiprávního jednání (tím, že přikazuje jejich vyrovnání či zmírnění, byť toliko peněžní satisfakcí). Z povahy věci plyne, že i ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu může znamenat v důsledcích ztížení společenského uplatnění poškozeného a bolest (právě v kontrapozici se stavem, kdy by k protiprávnímu jednání nedošlo, a proto by se zdravotní stav zlepšil), nehledě na další dopady na psychiku poškozeného. Z uvedeného plyne, že i vzhledem k účelu §444 odst. 1 občanského zákoníku ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu pod pojem "škoda na zdraví" spadá.
37. Dále, jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným otázkám, podstatně odlišný výklad náhrady újmy výlučně na majetku (klasická náhrada škody, viz zejména §442 odst. 1 občanského zákoníku) a újmy na zdraví (§444 odst. 1 občanského zákoníku) postrádá své opodstatnění. In concreto, podle §442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí nejen újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného ("skutečná škoda"), nýbrž i ztráta očekávaného majetkového přínosu ("ušlý zisk"). Není rozumného důvodu nepřihlížet k tomu i při výkladu "škody na zdraví". Není zde legitimní cíl pro výkladové dovození podstatně odlišného pravidla, podle kterého by z hlediska náhrady ztráty očekávaného přínosu (majetkového či zdravotního) záleželo jen na tom, o který statek jde (hradila by se jen ztráta majetkového přínosu). Přitom oba statky jsou hodné ochrany. Dokonce se zde uplatní úvaha a fortiori. Pokud by měl mít poškozený právo na náhradu ztráty očekávaného majetkového přínosu, tím spíše by měl mít právo na náhradu ztráty očekávaného zlepšení zdraví, které je objektivně vyšší hodnotou (ve srovnání s majetkem) - viz i nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 o významu zdraví člověka. Opačný výklad by navíc zakládal nerozumné - a tudíž protiústavní - rozlišování mezi dvěma skupinami osob (srov. např. princip rovnosti v právech v čl. 1 Listiny).
38. Z uvedeného plyne, že je dána podmínka protiprávního jednání žalované, vzniku škody (ztráta očekávaného zlepšení zdraví v podobě neexistence výrazného zmenšení počtu dioptrií na obou očích) a i kauzálního nexu (posledně uvedenou podmínku ostatně ani soudy nerozporovaly). Ztráta očekávaného zlepšení zdraví platí tím spíše s ohledem na výše uvedená skutková zjištění, podle nichž by další operace pro stěžovatelčin zdravotní stav značila značná rizika, pročež nelze legitimně po stěžovatelce bez dalšího požadovat, aby se podrobila dalším operacím, a tím dosáhla stavu sledovaného dřívějšími operacemi očí (snížení krátkozrakosti). Ostatně z důkazů rovněž vyplynulo zjištění, že samotná operace v podobě korekce krátkozrakosti z veřejného zdravotního pojištění hrazena není (taková operace stojí 16 000 až 18 000 Kč). Bude nyní na obecných soudech rozhodnout o výši náhrady škody na zdraví (o této otázce dosud nerozhodovaly, neboť neshledaly podmínky odpovědnosti škody na zdraví podle §444 odst. 1 občanského zákoníku za naplněné).
D) Hypotetická námitka odkazu na možnost, resp. nutnost vést ze strany stěžovatelky v budoucnu řízení o ochraně osobnosti
39. Na uvedených názorech Ústavního soudu nic nemění ani případná hypotetická námitka (viz sub 7), že obecné soudy svým právním názorem o nenaplnění škody na zdraví nezamýšlely právní nemožnost domoci se náhrady újmy na zdraví stěžovatelky jakoukoli cestou, když jejich názor by snad neměl vylučovat žalobu na ochranu osobnosti před krajským soudem jako soudem prvního stupně (a contrario řízení o náhradu škody na zdraví, v němž je věcně příslušný jako soud prvního stupně soud okresní).
40. Především v kontextu hodnocení proběhnuvšího řízení jde jen o spekulaci. Obecné soudy stěžovatelku na řízení o ochraně osobnosti ani výslovně neodkázaly (byly-li by názoru o vzniku újmy na jejím zdraví a domnívaly by se, že pouze uplatnila nesprávný procesní prostředek k ochraně svého práva), i když by se to z hlediska spravedlnostního vyznění rozsudků prima facie nabízelo. Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatelka již žalobu na ochranu osobnosti bez úspěchu uplatnila. Viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2009 č. j. 24 C 23/2009-37, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 č. j. 1 Co 2/2010-81 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 30 Cdo 3813/2010-125.
41. Přitom tato rozhodnutí (ve věci ochrany osobnosti) stěžovatelku právě na nynější řízení o náhradu škody na zdraví odkazovala. V řízení na ochranu osobnosti zároveň stěžovatelka obsahově argumentovala na podporu svého závěru o "převisu" nad nároky uplatňované z titulu náhrady škody, a to právě i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví ("Další věcí je to, že nemůže být ta její situace už lepší, díky nějakým operačním výkonům, které by mohly být provedeny u jiných operačních zákroků, které se dejme tomu nepovedly nebo byly omylem provedeny, tak v daném případě již je to vyloučeno. Ten operační zákrok se již dělat nemůže. S ohledem na to, jakým způsobem je poškozeno to oko, tak podle posledních informací, které poslal paní doktorce pan doktor Synek, tak již operační zákrok, který by snad mohl vrátit nebo vylepšit tu situaci, tak není možný ... Co se týče té nemajetkové újmy, tak máme za to, že je tím, že bylo to oko poškozeno natolik, že není možné již to oko operovat, tak je moje klientka natrvalo poškozená ..." - č. l. 62 a 66 spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 23/2009). Z uvedeného plyne, že stěžovatelka se již v řízení o ochraně osobnosti skutkově náhrady za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví domáhala, leč obecné soudy v tomto řízení její nárok zamítly bez věcného přezkumu, v podstatě s tím, že k jeho rozhodování jsou věcně příslušné soudy v řízení o náhradě škody za zdraví (tedy okresní soud jako soud prvního stupně). Bylo by ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti a důvěrou stěžovatelky ve správnost soudního rozhodování (a tím její právní jistotou) nyní v podobě jakési "soudní přehazované" odkazovat stěžovatelku zpět na nutnost vedení již jednou marně realizovaného řízení o ochraně osobnosti.
42. Hypotetický odkaz na řízení o ochraně osobnosti neobstojí ani proto, že není rozumného důvodu štěpit věcnou příslušnost soudů pro rozhodování o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, přičemž se tak ani (v rovině normativní a aplikační) neděje. Stejně tak není racionálního důvodu rozdělovat soudní věcnou příslušnost pro rozhodování o náhradě újmy za zhoršení zdraví a za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví. Obojí náhrada se týká újmy na stejném statku (zdraví a právo na jeho ochranu) a i stejného charakteru protiprávního jednání (např. protiprávním úkonem zdravotní péče může dojít jak ke zhoršení zdraví, tak ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví). Rozdíl je jen ve formě (újmy na uvažovaném statku). Navíc, mnohdy poškozený na počátku nebude mít relevantní míru jistoty, zda došlo ke zhoršení zdraví či ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví (jak tomu bylo i v nynější věci; jak uvedl např. městský soud, u stěžovatelky se projevila refrakční vada, kterou stěžovatelka trpěla již před operací, byť si ji neuvědomovala, neboť v důsledku šedého zákalu prakticky neviděla). Tudíž pro objektivní, přesvědčivé zhodnocení této otázky bude nutný znalecký posudek (proto "nesprávné" zahájení řízení o náhradě škody na zdraví před okresním soudem by poškozenému mnohdy nebylo možné spravedlivě vyčítat). Možným důsledkem případného názoru o odlišné věcné kompetenci obecných soudů (u sporů o náhradu za zhoršení zdraví a za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví) by byla nutnost postupného vedení dvojího soudního řízení. V tomto smyslu je třeba mít na paměti i hospodárnost soudních řízení z hlediska zájmů státu a hlavně zájem účastníků řízení, kterým přirozeně vedení dvojího řízení neprospívá. Ať už jde o délku řízení - a tím prodloužení doby, do kdy se poškozený domůže ochrany svého nároku - či poplatkovou povinnost (v řízení o ochraně osobnosti) a náklady řízení účastníků. Nadto mnohdy (jako je i nynější věc) jde z hlediska naplnění podmínky protiprávního jednání o shodnou skutkovou otázku, pročež by se zbytečně prováděla podstatná část dokazování znovu.
43. Ústavní soud však musí v této souvislosti konstatovat, že závěry jím výše učiněné v tomto konkrétním případě (viz uvedené zvláštní okolnosti postupu obecných soudů) nevylučují v obecné rovině závěr, že v jiných procesních poměrech nebylo možné požadovat nápravu vzniklé situace prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. Není však možné, aby byly v takové procesní situaci uzavírány oba procesní postupy způsobem, jakým k tomu došlo v projednávané věci.
E) Závěr
44. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky městského soudu a krajského soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím k porušení jejího práva na zdraví a jeho ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny ve spojení s ustanovením čl. 31 věty první Listiny a popření práva na odškodnění, a tím porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (viz k tomu již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 444/11). Proto je Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle §44 zákona o Ústavním soudu tak učinil, aniž by nařídil ústní jednání.
45. Nejvyšší soud se nynější věcí meritorně zabývat nemohl z důvodu nepřípustnosti dovolání ze zákonného důvodu. Proto právo stěžovatelky na spravedlivý proces nemohl porušit. Ústavní soud však přesto toto usnesení zrušil, protože jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí - na která přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl.