ECLI:CZ:US:2011:1.US.1536.11.2
sp. zn. I. ÚS 1536/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2007 č. j. 19 C 58/2007-48, jímž byla žalované (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 15 000 Kč s úroky z prodlení a ohledně částky 935 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 29 Co 527/2007-72, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a v části zamítavého výroku ve výši 100 000 Kč (na tuto částku omezil stěžovatel své odvolání) s příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 3879/2008-92, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2007 č. j. 19 C 58/2007-48, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 29 Co 527/2007-72 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 č. j. 25 Cdo 3879/2008-92 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Z obsahu soudního spisu zjistil Ústavní soud následující.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil žalované (vedlejší účastnici) povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 15 000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku a ohledně částky 935 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
4. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se původní žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 10. 2002 domáhal proti šesti žalovaným neúčinnosti právních úkonů svého dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., (který je od 31. 7. 2001 v konkursu). Věc vedená pod sp. zn. 28 C 414/2002 není doposud skončena, řízení je přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., avšak v období od února 2003 do října 2005 soud neučinil ve věci žádný úkon. Soud shledal důvodným nárok stěžovatele na zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť k porušení práva projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě došlo a samotné konstatování porušení práva by se s ohledem na okolnosti případu (složitá právní věc, nečinnost soudu trvající 2,5 roku, na druhé straně malý význam věci pro stěžovatele, jednostupňové řízení, nevyužití prostředků vnitrostátního práva k odstranění průtahů řízení) nejevilo jako dostačující. S odkazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve věcech Apicella proti Itálii a Fackelmann ČR, spol. s r. o., proti České republice dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v konkrétním případě je částka 15 000 Kč.
5. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, v části zamítavého výroku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (pouze na tuto částku omezil stěžovatel své odvolání). Ztotožnil se s argumenty soudu prvního stupně k výroku, jímž byla žaloba v podstatné části zamítnuta, leč odpovědnost státu za škodu neshledal vůbec. Stěžovatel podal odpůrčí žalobu až po prohlášení konkursu na svého dlužníka, takže řízení prý muselo být ze zákona přerušeno, a stát proto nenese odpovědnost za to, že řízení nemůže probíhat. Soud dále uvedl, že případný úspěch stěžovatele v uvedeném sporu by znamenal rozšíření konkursní podstaty (poznámka: tedy nikoli majetkový prospěch pro stěžovatele), takže nelze dovodit, že by byl stěžovatel postupem v řízení o odpůrčí žalobě poškozen a že by měl z tohoto titulu v jakékoli podobě právo na odškodnění.
6. Nejvyšší soud, který rozhodl o dovolání stěžovatele, především konstatoval, že protože dovolání v jedné části směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč (bez ohledu na příslušenství), muselo být dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
7. Dovolací soud dále uvedl, že další část dovolání mohla být přípustná jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Prohlásil, že je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., to vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Nejvyšší soud posléze odmítl dovolání i v této části jako nepřípustné. Odůvodnil to následovně: "V dané věci odvolací soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném po novele č. 160/2006 Sb., a posuzoval podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Dovolatel vymezuje otázku zásadního právního významu ve vztahu k posouzení, zda řízení o odpůrčí žalobě (§42a obč. zák.) proti dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, se ze zákona přerušuje, a zda tedy nečinnost soudu v takovém sporu představuje nesprávný úřední postup. Důvod, proč odvolací soud nepovažoval nárok za opodstatněný, však vedle řešení této otázky spočívá též na závěru, že žalobci vůbec újma nevznikla, neboť i v případě úspěchu odpůrčí žaloby by se získané prostředky staly součástí konkursní podstaty, takže tu není žádná újma, která by se měla odškodňovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti posouzení otázky (pro rozhodnutí soudu klíčové) významu řízení o odpůrčí žalobě, jeho dopadu do jeho sféry a potažmo vzniku odškodnitelné újmy, je zřejmé, že ani jím předkládané odlišné řešení otázky přerušení řízení nemůže přinést do jeho poměrů příznivý závěr [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé].".
II.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména následující.
9. Soud prvního stupně sice potvrdil existenci neodůvodněného průtahu v řízení v délce 2,5 roku, nicméně nepřihlédl k celkové délce řízení (které nebylo ani k datu vydání rozhodnutí nalézacího soudu skončeno a není skončeno dosud). Odvolací soud nepřezkoumatelně uzavřel, že průtahy v řízení nenastaly, a že proto nárok na odškodnění není dán. Nemajetková újma se však presumuje a jen výjimečně se nepřiznává odškodnění. Soudy nevzaly v úvahu ani negativní dopady průtahů na platební neschopnost stěžovatele a dopady na jeho zdraví (viz soudu doložené lékařské zprávy); je tak dán význam řízení pro stěžovatele. Nemůže obstát ani názor soudů, že pokud by stěžovatel s odpůrčí žalobou uspěl, stane se výtěžek součástí konkursní podstaty (sp. zn. 8 K 64/97) a jemu nepřinese žádný prospěch. Stěžovatel totiž své vykonatelné pohledávky přihlásil do konkursu. To znamená, že řízení o odpůrčí žalobě se týká i stěžovatele, který bude částečně uspokojen i v konkursním řízení sp. zn. 8 K 64/97. Samo řízení o odpůrčí žalobě nebylo složité. Obecné soudy dále nepřihlédly k judikatuře ESLP. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva, avšak o takový případ v nynější věci nešlo. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nepřipustil jeho dovolání, byť se zde o otázky zásadního právního významu jednalo.
10. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na vlastní napadený rozsudek.
11. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na vlastní napadený rozsudek a na napadené usnesení Nejvyššího soudu.
12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Rozhodnutí odvolacího soudu, který nepovažoval nárok stěžovatele za opodstatněný, spočívá na závěru, že žalobci vůbec újma nevznikla, neboť i v případě úspěchu odpůrčí žaloby by se získané prostředky staly součástí konkursní podstaty, takže tu není žádná újma, která by se měla odškodňovat. Napadené rozhodnutí tak nemůže mít zásadní právní význam, neboť ani stěžovatelem předkládané odlišné řešení otázky přerušení řízení nemůže přinést do jeho poměrů příznivý závěr. Pokud Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání k řešení skutkově i právně obdobné věci, tak tím méně může být řešení stejné otázky zásadně právně významné. Dovolací soud má za to, že postupoval v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., jestliže nepřihlížel k namítaným vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V dalším pak odkazuje na svoji argumentaci, kterou považuje i nadále za správnou, a nemá, čeho by k ní více doplnil.
Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel však především nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti obecně namítá porušení práva na spravedlivý soudní proces, neuvádí však, v čem měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v jeho věci porušit zákon nebo ústavní pořádek. Přitom z povahy řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 Ústavy plyne, že obsahovou náležitostí této ústavní stížností musí být též odůvodněné tvrzení stěžovatele, že soud svým rozhodnutím nebo jiným postupem do takových jeho práv zasáhl. Ústavní soud opakovaně judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že si nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod; proto mu také nepřísluší přezkoumávat právní závěry učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám neztotožňoval, jestliže napadené rozhodnutí nezasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů s pouze obecnou výtkou protiústavnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu čl. 83 Ústavy) nepřísluší.
13. Vedlejší účastnice - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti - uvedla ve vyjádření k ústavní stížnosti, že považuje rozhodnutí obecných soudů za zcela správné a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry.
14. S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti návrh na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze výslovně neformuloval. Vycházeje však z obsahu ústavní stížnosti - v níž na mnoha místech stěžovatel nesouhlasí ani s v záhlaví uvedenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem") - posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Ústavní soud byl veden zejména právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a jejího projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti [viz obdobně též například usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 2451/10 ze dne 16. 12. 2010 (N 252/59 SbNU 569), usnesení ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1886/09 a usnesení ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 506/05 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ze strany Ústavního soudu tak nejde o přetváření (nahrazování) vůle stěžovatele; záměrem stěžovatele zjevně je zrušit i v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Tento interpretační závěr platí o to více, že pokud by Ústavní soud vyložil ústavní stížnost jako podanou jen proti usnesení Nejvyššího soudu, mohlo by to být stěžovateli reálně na újmu; to již proto, že napadené usnesení Nejvyššího soudu věc stěžovatele meritorně nepřezkoumalo, neboť týž pouze odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tudíž prostor k posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti by se logicky zužoval. K tomu lze toliko dodat, že v ústavní stížnosti zaslané Ústavnímu soudu jako první bylo v petitu ústavní stížnosti výslovně navrženo též zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu; z pozdějšího vyhotovení ústavní stížnosti se nepodává rozumný důvod, proč by snad došlo ke změně vůle stěžovatele napadnout jen usnesení Nejvyššího soudu.
17. Dále, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že není nutně vázán odůvodněním ústavní stížnosti (a contrario petit ústavní stížnosti). Tedy Ústavní soud může vyhovět ústavní stížnosti i z důvodů v ní neuvedených (a to i tehdy, jestliže by důvody ústavní stížnosti nebyly samy o sobě způsobilé vést k jejímu vyhovění). To platí především proto, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); ústavnost je kategorií nejen subjektivní, ale i objektivní.
18. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel zřejmě plně neporozuměl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. To vyplývá kupříkladu z toho, že v ústavní stížnosti argumentuje, že jen výjimečně lze přiznat odškodnění jen formou konstatování porušení práva na přiměřenou dobu řízení a že podmínky pro takové výjimečné (nepeněžité) odškodnění v nynější věci nenastaly. Patrně tedy vychází z předpokladu, že v nynější věci soud toliko konstatoval porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené době. Vzhledem k tomu, že nalézací soud přiznal stěžovateli 15 000 Kč a výslovně vyloučil dostatečnost pouhé konstatace porušení jeho práva, stěžovatel se patrně domnívá, že to byl právě odvolací soud, kdo omezil jeho odškodnění na pouhé konstatování porušení jeho práva. To však pravda není; odvolací soud totiž vyloučil existenci újmy stěžovatele vůbec, čili i jeho právo na jakékoli odškodnění, tedy i formou konstatování porušení práva (podle §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. platí, že "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující."). To plyne zejména z následujících částí napadeného rozsudku odvolacího soudu: "... nelze dovodit, že by žalobce byl vůbec postupem v řízení o odpůrčí žalobě poškozen a měl z tohoto titulu právo na odškodnění v jakékoliv podobě.". Shodně interpretoval napadený rozsudek odvolacího soudu i Nejvyšší soud v napadeném usnesení ("... odpovědnost státu za škodu vůbec neshledal ... důvod, proč odvolací soud nepovažoval nárok za opodstatněný, však vedle řešení této otázky spočívá též na závěru, že žalobci vůbec újma nevznikla ... takže tu není žádná újma, která by se měla odškodňovat.").
19. S uvedenou neadekvátní reflexí napadeného rozsudku odvolacího soudu ze strany stěžovatele souvisí i valná část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel argumentačně brojí především proti interpretaci a aplikaci kritérií (podle zákona č. 82/1998 Sb. či dle judikatury ESLP) použitelných až po přijetí dílčího závěru o existenci újmy, kterou je nutno odškodňovat, ať již peněžitou formou či formou konstatování porušení práva.
20. Jestliže by byl ústavně konformní závěr odvolacího soudu o neexistenci újmy stěžovatele vůbec, odpadal by z logiky věci důvod zabývat se kritérii nastíněnými v předchozím bodě (a to jak ze strany Ústavního soudu, tak i ze strany obecných soudů); kde není újma, není co odškodňovat, a proto by nebyl prostor k aplikaci kritérií, na podkladě kterých se stanoví podoba a výše přiměřeného zadostiučinění.
21. Byl to však nalézací soud, který v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že bylo a čím bylo porušeno právo stěžovatele na přiměřenou dobu řízení (z důvodu průtahů v délce 2,5 roku); sám tento názor ani odvolací soud výslovně nezpochybnil. Ústavní soud se proto zaměřil na ústavní konformitu závěru odvolacího soudu, dle kterého délka řízení v konkrétním případě stěžovateli žádnou újmu nezpůsobila.
22. Ústavní rozměr posuzované otázky tkví již v tom, že obecné soudy si musí své závěry řádně - tj. srozumitelně a racionálně obhajitelně - odůvodnit [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)], jejich rozhodnutí musí být prostá svévole, libovůle, excesu [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 29/11 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) či nález sp. zn. I. ÚS 562/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 120/61 SbNU 741)].
23. Předně je třeba zabývat se v obecné rovině otázkou, zda existence nepřiměřené délky řízení generuje vždy újmu (nemajetkovou, morální) účastníka řízení, či nikoli.
24. K této otázce se vyslovil i ESLP, kupř. v rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie (č. stížnosti 64890/01, §93, dostupný např. na http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=390&d=181944): "Pokud jde o morální újmu, Soud připouští, a italský Kasační soud (viz jeho rozsudek č. 8568/05, §31 výše) se k jeho názoru přiklání, že východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Soud také připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (Nardone proti Itálii, výše uvedené rozhodnutí). Vnitrostátní soud tedy musí své rozhodnutí podložit dostatečným odůvodněním.".
25. Jinými slovy, ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné.
26. Shodný názor vyslovily ve své judikatuře i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403), bod 14] či Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
27. Požadavek na dostatečné odůvodnění případného závěru, že v konkrétním případě nepřiměřená délka řízení nezpůsobila (nemateriální) újmu účastníkovi řízení, klade o to přísnější nároky na soudy již vzhledem k tomu, že jde (i dle ESLP) o domněnku "silnou", "pevnou" ("strong"). Jinými slovy, patrně bude jen výjimkou situace, že by nepřiměřená délka řízení morální újmu nezpůsobila.
28. O tom svědčí sama důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která dokonce ještě kategoričtěji uvádí: "[v] odstavci 2 (poznámka Ústavního soudu: §31a) se stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má poskytovat zadostiučinění a jakými kritérii se má rozhodování o výši zadostiučinění řídit. I zde by bylo vhodné, kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž především vyplývá, že se nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.".
29. Uvedené obecné teze je nutné reflektovat i v rovině konkrétní, tedy při nynějším ústavněprávním zkoumání, zda odvolací soud svůj závěr, dle kterého nepřiměřená délka řízení negenerovala újmu stěžovatele, řádně odůvodnil.
30. Uvedený závěr odvolací soud odůvodnil následovně: "S přihlédnutím k tomu, že eventuální majetkový prospěch, který by v případě úspěchu odpůrčí žaloby žalobce získal, by spadal do konkursní podstaty (poznámka Ústavního soudu: úpadce je OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.), nelze dovodit, že by žalobce byl vůbec postupem v řízení o odpůrčí žalobě poškozen a měl z tohoto titulu právo na odškodnění v jakékoli podobě.". Odvolací soud tak zřejmě usuzoval, že stěžovatel musel již při podání odpůrčí žaloby vědět (k prohlášení konkursu došlo před podáním odpůrčí žaloby), že význam tohoto řízení bude pro něj v podstatě nulový (žádnou přidanou hodnotu mu přinést nemohl), a proto mu dle odvolacího soud průtahy v takovém řízení žádnou újmu způsobit zjevně nemohly.
31. Taková argumentace však uznávanou domněnku vzniku morální újmy nepřiměřenou délkou řízení zcela ignoruje, není způsobilá ji popřít, a nejde tedy o odůvodnění řádné. To plyne z následujících důvodů.
32. Platí to již proto, že ve spise (č. l. 32) je založeno (a bylo též provedeno jako důkaz - srov. č. l. 46) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2001 sp. zn. 8 K 64/97 o vyhlášení konkursu na dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., v němž je (mj.) uvedeno, že je to i stěžovatel, který do konkursu přihlašuje svoji pohledávku (ve výši 308 400,50 Kč, což dokládá pravomocným platebním rozkazem sp. zn. 6 Ro 27/98, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1998). Právě stěžovatel mimo jiné podával návrh na prohlášení předmětného konkursu. Z toho plyne, že pokud by stěžovatel s odpůrčí žalobou uspěl, stal by se výtěžek součástí konkursní podstaty a s ohledem na to, že i stěžovatel přihlásil do konkursu své vykonatelné pohledávky, byla tu možnost, že by byl více uspokojen i v konkursním řízení sp. zn. 8 K 64/97 (byť třeba jen poměrně). S touto skutečností, vyšlou najevo v řízení před obecnými soudy, se ani odvolací soud ani soud nalézací nijak nevypořádaly. Již z toho plyne, že závěr odvolacího soudu o v podstatě nulovém významu řízení pro stěžovatele není dostatečně odůvodněn.
33. Nedostatečné zdůvodnění kritizovaného závěru odvolacího soudu však vyplývá - nezávisle na předchozím bodu - i z toho, že takto odvolací soud ve skutečnosti argumentuje zákonným kritériem podle §31a odst. 2 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy "významem předmětu řízení pro poškozeného". Avšak toto kritérium je aplikovatelné ve smyslu citovaného ustanovení až v případě existence nemajetkové újmy, zatímco odvolací soud naopak dovodil závěr o neexistenci újmy vůbec. Tudíž pouze z hlediska významu řízení pro stěžovatele nemohl odvolací soud neexistenci (i morální) újmy na straně stěžovatele dovozovat.
34. Posuzováno z jiného úhlu, z faktu zahájení řízení lze presumovat přesvědčení stěžovatele o (tom kterém) významu (pro jeho osobu) jím zahájeného řízení; v opačném případě by řízení nezahajoval (tento subjektivní význam řízení si s objektivním významem řízení neprotiřečí, neboť jde o kategorie jiné, nestojící v kontrapozici). Pokud tak stěžovatel význam řízení pro sebe pociťuje, průtahy v řízení mu působit újmu mohou. Totiž konkrétně může jít např. o prodlužování nejistoty (kupř. jak řízení dopadne, ohledně nákladů řízení či o celkové plánování jeho věcí) nebo o prodlužování případné úzkosti a nepříjemností plynoucích z vedení soudního sporu aj. Ani eventuální objektivně nulový materiální význam řízení pro jeho navrhovatele tedy průtahy v takovém řízení nelegitimuje. I řízení s objektivně nulovým (materiálním) významem pro navrhovatele musí být vedeno bez průtahů, a pokud se tak nestane, vztahuje se na ně zásadně právo na náhradu takto vzniklé újmy.
35. Odvolací soud konečně v napadeném rozsudku uvedl, že "V daném případě ovšem nelze než dovodit ze skutečnosti, že žalobce podal odpůrčí žalobu až poté, kdy na jeho dlužníka byl prohlášen konkurs, že řízení o zmíněné žalobě muselo být ze zákona přerušeno, a soud proto odpovědnost za to, že řízení nemůže probíhat, nenese.".
36. Pokud (snad) měl odvolací soud za to - což není plně zřejmé - že i citovaná pasáž jeho rozsudku vyvrací domněnku, že průtahy v řízení způsobily stěžovateli újmu, nelze než konstatovat, že ani takové odůvodnění dostatečné není.
37. Především citovaná pasáž rozhodnutí odvolacího soudu nemůže racionálně obstát proto, že míjí podstatu věci. Totiž nalézací soud konstatoval průtahy (v délce 2,5 roku), které měly v řízení o odpůrčí žalobě nastat ještě předtím (srov. bod 4 tohoto nálezu), než bylo toto řízení přerušeno (nikoli po takovém přerušení, které nastalo až v důsledku usnesení o přerušení ze dne 15. 12. 2005). Tedy nejde o otázku, zda by stát měl nést odpovědnost za dobu nastalou po přerušení řízení o odpůrčí žalobě - jak snad naznačuje odvolací soud - ale za dobu, než řízení přerušeno bylo.
38. Nadto řízení o odpůrčí žalobě nebylo v nynější věci přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na dlužníka (jak naznačuje odvolací soud), nýbrž podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto, že existence či neexistence vykonatelného titulu stěžovatele vůči úpadci má zásadní význam pro rozhodnutí věci o žalobě stěžovatele na neúčinnost právních úkonů.
39. Z uvedených důvodů nelze než uzavřít, že odvolací soud svůj závěr, dle kterého nepřiměřená délka řízení negenerovala újmu stěžovatele (ani morální), řádně neodůvodnil. Proto Městský soud v Praze jako soud odvolací porušil napadeným rozhodnutím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i jeho základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
IV.
40. V další části se Ústavní soud zabývá ústavní konformitou napadeného rozhodnutí nalézacího soudu. Nalézací soud - na rozdíl od odvolacího soudu - shledal existenci újmy (morální) stěžovatele v důsledku průtahů v řízení. S ohledem na shora vysvětlenou presumpci (že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují) nelze než takový závěr považovat za ústavně konformní; opačný názor odvolacího soudu shledal Ústavní soud jako protiústavní z důvodů uvedených sub III tohoto nálezu výše.
41. Ústavní soud tedy posuzuje ústavní souladnost závěru nalézacího soudu o konkrétní výši odškodnění přisouzeného stěžovateli (tedy 15 000 Kč). Zde se uplatní především algoritmus ústavněprávního přezkumu, pojmenovaný například ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10: "Ústavnímu soudu proto přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.".
42. Ještě před aplikací citovaného algoritmu ústavněprávního přezkumu poukazuje Ústavní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677), bod 20, vyslovující právní názor, že obecné soudy musí vždy konkrétně a jednoznačně uvést základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Jen tak budou rozhodnutí o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná - a to zejména v aspektu dodržení rovnosti všech před zákonem - jak soudy vyšších instancí, tak případně Ústavním soudem či ESLP.
43. Požadavkům uvedeným v předchozím bodě tohoto nálezu však nalézací soud nevyhověl. Neuvedl totiž základní částku odškodnění (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 192/11) ani její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Označil pouze určitá kritéria, poukázal na dvě rozhodnutí ESLP, která dle svých slov aplikoval, a posléze uvedl až výslednou částku. Měl však postupovat směrem opačným. Tedy nejdříve měl uvést základní částku odškodnění, a poté vyložit, kolik z této základní částky snížil či zvýšil se zřetelem na to které kritérium; jen při takovém postupu by byly jeho úvahy přezkoumatelné.
44. Napadené rozhodnutí nalézacího soudu však ústavněprávně neobstojí ani pohledem algoritmu uvedeného např. v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10. To platí z více důvodů.
45. Nalézací soud totiž uvedl, že hodnotí věc rozhodovanou v řízení o odpůrčí žalobě jako složitou. Tím zjevně aplikoval kritérium složitosti řízení [např. podle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.]. Svůj závěr, že řízení je složité, odůvodnil však jen tím, že "se jedná o spor o neúčinnost právních úkonů, kdy jsou navrženy výslechy svědků" (str. 3).
46. Takové zdůvodnění se však zcela vymyká smyslu a účelu dané právní úpravy, je extrémní. Totiž kritérium složitosti řízení vychází zjevně z úvahy, že čím více je řízení složité, tím více vyžaduje objektivně delší dobu (např. na provádění velkého množství důkazů apod.), kterou proto samu o sobě za průtah považovat nelze (taková délka řízení je totiž dána povahou sporu). Leč v řízení o stěžovatelově odpůrčí žalobě do doby vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu v podstatě žádné složitější a delší čas si vyžadující procesní úkony činěny nebyly (kupříkladu nebyly prováděny zatím žádné důkazy - ostatně i nalézací soud hovoří jen o návrhu na výslech svědků). S projednáváním merita věci se vlastně do doby vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu nezačalo. Jinými slovy, řízení, v němž nalézací soud shledal průtahy, bylo jen potenciálně složité, nikoli složité reálně. Proto nelze racionálně obhajitelně tvrdit, že šlo o řízení složité, a i od toho odvíjet výši přiměřeného zadostiučinění.
47. Dále nalézací soud přihlédl k tomu - a o to snížil základní částku odškodnění (kterou však explicitně neuvedl) - že stěžovatel "žádným způsobem nevyužil prostředky vnitrostátního práva k odstranění průtahů v řízení. Evropský soud pro lidská práva toto ponížení plně akceptuje, neboť využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro žalobce dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy, než jakým je podáním stížnosti do Štrasburku." (str. 4). Tím nalézací soud zjevně aplikoval kritérium podle §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.: "k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení", které interpretoval - nutno dodat, že metodologicky (avšak jen metodologicky) správně - tvrzenou judikaturou ESLP.
48. Takové zdůvodnění aplikace citovaného kritéria - dovolávající se přitom judikatury ESLP - je však v tomto konkrétním případě též extrémní.
49. Nalézací soud totiž neuvedl, jaké dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení měl stěžovatel k dispozici. Jediným preventivním prostředkem "nápravy" újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Možnost podat takový návrh však byla v předmětné době (tedy původně) podmíněna podáním hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů (srov. znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009) a tato možnost nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva jako účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007 ve věci č. 40552/02, §55; rozsudek ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. stížnosti 4824/06 a 15512/08, §51-52; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo Hubálková, E.: Opravné prostředky ve vztahu k průtahům v soudním řízení, Bulletin advokacie, 3/2008, str. 25 a násl.). Proto jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., nelze v této konkrétní věci účastníkovi řízení přičítat k tíži. I když zákonodárce vyslyšel kritiku ESLP ohledně preventivního prostředku upraveného zákonem č. 6/2002 Sb., takže příslušná část tohoto zákona byla s účinností od 1. 7. 2009 novelizována, tyto legislativní změny nemohou mít žádný vliv na situaci stěžovatele v projednávané věci, a to s ohledem na dobu průtahů před 1. 7. 2009.
50. Vytýká-li proto nalézací soud stěžovateli - a snižuje-li kvůli tomu výši odškodného - že nevyužil žádný prostředek k odstranění průtahů v řízení, je nutno uvést, že s ohledem na dobu, po kterou řízení probíhalo, stěžovatel žádný takový právně relevantní efektivní procesní prostředek k dispozici neměl, a tedy jej ani využít nemohl.
51. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [zde §31a odst. 3 písm. c)] je nutno interpretovat souladně s ústavním pořádkem, do něhož patří i Úmluva v interpretaci podávané ESLP. Jde i o to, aby se stát vyhnul riziku mezinárodní odpovědnosti za porušení závazků, které z Úmluvy plynou.
52. Dále nalézací soud aplikoval kritérium podle §31a odst. 2 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy "význam předmětu řízení pro poškozeného". V rámci tohoto kritéria uvedl, že význam řízení pro stěžovatele hodnotí jako nikoli velký, protože bylo zřejmé, že v případě, že by soud vyslovil neúčinnost právních úkonů, případný majetkový prospěch by spadal do konkursní podstaty.
53. Ani takové zdůvodnění však nelze považovat za dostatečné. To je dáno důvody uvedenými v bodech 29 až 33 tohoto nálezu.
54. Nalézací soud též uvádí, že "vycházel z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Fackelmann ČR, spol. s r. o., proti České republice ze dne 26. 10. 2004, kdy také zde byl průtah tří let, řízení bylo jednoinstanční.". Nalézací soud však již neříká, co z tohoto rozsudku sám vyvodil a jak z něj vycházel. To nabývá na významu především s ohledem na okolnost, že ESLP v tomto rozsudku přiznal stěžovatelce z titulu morální újmy částku 2 200 euro, což činí dle tehdejšího (ke dni vydání rozsudku ESLP) kursu eura ke koruně částku přibližně ve výši 70 000 Kč (srov. např. www.euromince.eu/kurz-eura), zatímco nalézací soud přiznal stěžovateli pouze 15 000 Kč.
55. Především však nalézací soud (patrně) vychází ze srovnatelnosti tohoto rozsudku ESLP (č. stížnosti 65192/01) a nyní posuzované věci. Avšak citovaný rozsudek je budován na odlišných skutkových okolnostech. Především tehdejší řízení bylo sice vedeno toliko v jednom stupni, nicméně bylo pravomocně skončeno za cca 3,5 roku, zatímco v nyní posuzovaném řízení ani v době vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu nebylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně (ani nebylo započato s dokazováním apod.). I co do srovnatelnosti složitosti obou řízení lze mít pochybnosti; to platí již proto, že ve věci řešené ESLP bylo konáno dvojí ústní jednání, zatímco v řízení o odpůrčí žalobě stěžovatele nebylo konáno ústní jednání žádné (nebyly tedy prováděny žádné důkazy apod. - srov. text tohoto nálezu shora). Stejně tak je třeba - aby bylo možné kvalifikovat ten který případ jako podobný s případem jiným - odůvodnit srovnatelný význam řízení pro jeho účastníka; i zde však komparatistická argumentace nalézacího soudu zcela chybí.
56. Konečně, nalézací soud uvádí, že přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění je v částce pohybující se zhruba na úrovni jedné poloviny částek, které přiznává ESLP, a to s ohledem na společensko-ekonomickou vyspělost České republiky a standard života v České republice ve srovnání s ostatními státy za použití rozhodnutí ESLP (Apicella proti Itálii).
57. Takto kategorickou a nepodloženou argumentaci akceptovat nelze. Nalézací soud by měl řádně odůvodnit svůj závěr, který v podstatě řadí Českou republiku dle její ekonomické situace, životní úrovně apod. na chvost členských států Rady Evropy. Z judikatury ESLP lze (snad) dovodit poněkud zjednodušující závěr, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010 či Kmec, J.: K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, 8/2006, str. 12 a násl.). Leč ESLP stanovil tuto hranici pouze jako minimální (nikoli maximální) tak, aby vnitrostátní prostředek nápravy bylo možno považovat za efektivní, a stát tím předešel mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení Úmluvy, jestliže výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země (srov. též výše citovaný nález ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 22). V tomto ohledu lze odkázat například na judikaturu Nejvyššího soudu - kterému přísluší ze zákona sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů - dle níž je základní částka odškodnění stanovena v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
58. Z uvedených důvodů nelze než dovodit, že i Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud nalézací porušil napadeným rozhodnutím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i jeho základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
59. V pokračujícím řízení (tj. po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu) bude nalézací soud povinen stanovit a řádně odůvodnit základní částku odškodnění a pak stanovit a řádně odůvodnit její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Přitom bude muset reflektovat shora vymezený ústavněprávní rámec.
60. Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, tedy určovat, jaká výše přiměřeného zadostiučinění by měla být stěžovateli přiznána. Takový závěr je oprávněn přijmout toliko obecný soud, reflektující nyní nově shora vytyčené ústavněprávní mantinely. Výklad a aplikace podústavního práva na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů tedy není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
V.
61. Ze shora uvedených důvodů - tedy pro porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny - Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zrušil.
62. Po zrušení rozhodnutí těchto soudů bylo nezbytné zrušit i usnesení Nejvyššího soudu; to již proto, že by toto usnesení v opačném případě bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, ztrácelo by rozumný smysl a odporovalo by to principu právní jistoty [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643)].