ECLI:CZ:US:2005:3.US.506.05
sp. zn. III. ÚS 506/05
Usnesení
III. ÚS 506/05
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele M. R., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Pontassievská 1, 669 02 Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005 č. j. 29 Odo 405/2005-159 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2004 č. j. 27 Co 73/2003-102, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i v ostatním z pohledu zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto [ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) ex lege přípustné] dovolání směřující do tamtéž označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, a to poté, co jmenovaný soud dospěl k závěru, že nedošlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení věci stěžovatele. Tento, žalován ve sporu v řízení před obecnými soudy jako ručitel, tvrdil a zastával názor, že v intencích §306 odst. 1 obch. zák. je rovněž nutno i ručitele informovat (před podáním žaloby) o tom, že dlužník svůj závazek nesplnil a vyzvat jej k plnění ručitelského závazku. Nejvyšší soud vývody stěžovatele v tomto ohledu učiněné odmítl, přičemž jeho úvahy vyústily v konstatování, dle něhož z citovaného ustanovení ani z dalších ustanovení obch. zák. takovou povinnost věřitele dovodit nelze.
Současně stěžovatel svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojil proti shora citovanému, předtím již zmíněným dovoláním napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl výrokem sub (I.) změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. října 2002 č. j. 7 C 366/2002-74 ve výroku II. tak, že stěžovateli byla uložena z titulu ručení povinnost k plnění za podmínek tam blíže popsaných, a dále výrokem sub (II.) byl tentýž rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroku II. přesně vymezeném a ve výroku III. zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto své přesvědčení odůvodnil tím, že uvedená rozhodnutí nesprávně vycházejí z přesvědčení, že v režimu obchodního zákoníku ručitel nemusí být věřitelem před podáním žalobního návrhu vyzván ke splnění závazku a tím mu i poskytnuta možnost, aby se vyhnul případnému vymáhání dluhu soudní cestou a s tím spojeným dalším nárokům věřitele (náklady soudního řízení, další úroky z prodlení ...). Přitom věřitel ze zajišťovaného závazkového vztahu je naproti tomu na základě výslovné právní úpravy povinen dlužníka k plnění písemně vyzvat a teprve poté se může domáhat úspěšně svých nároků u soudu. Stěžovatel má stručně shrnuto za to, že závěr obecných soudů, dle něhož ručitel nemusí být k plnění před podáním soudní žaloby věřitelem vyzván, porušuje princip rovnosti a tím, že v důsledku tohoto názoru mu byla uložena povinnost zaplatit dluh bez předchozí výzvy ze strany věřitele, byla mu tato povinnost uložena i v rozporu se zákonem. Proto se v petitu návrhu domáhal, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nálezem zrušil a ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem" (kupř. rozsudek ve věci Kadlec a další proti České republice), posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jeho petitu (návrhového žádání) navzdory výše uvedenému jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z delimitace pravomocí vyplývá, že sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva je primárním posláním Nejvyššího soudu (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecnými soudy učiněná interpretace jednoduchého práva dopadajícího na věc stěžovatele (§477 odst. 3, §303 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kterou tento napadá, nijak nevykročila z mezí jím vytčených, když nutno ve shodě s konstatováním Nejvyššího soudu zdůraznit, že povinnost věřitele vyzvat ručitele ke splnění jeho závazku z relevantních ustanovení obch. zák. jakkoli vyvodit nelze (obdobně je koncipována i úprava ve smyslu §546 a násl. obč. zák.). Pokud tedy stěžovatel namítá, že se o své povinnosti splnit závazek vůči ručiteli "nedověděl včas", nýbrž až v důsledku zahájení soudního řízení, nezbývá než v těchto souvislostech poukázat na maximu neznalost práva neomlouvá (ignorantia iuris neminem excusat) ve spojení se zásadou bdělým náležejí práva, resp. zákony jsou psány pro bdělé (vigilantibus leges sunt scriptae), a to i v kontextu ustanovení §305 obch. zák., dle něhož je věřitel povinen bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své zajištěné pohledávky, z kteréžto dikce podává se, že je tak přirozeně povinen na požádání učinit bez zbytečného odkladu kdykoli, a to i opakovaně.
Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, což vedlo k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; stran rozsahu návrhu ve vztahu k výroku sub II. rozsudku Krajského soudu v Brně, s ohledem na jeho zrušující charakter, tj. pokračující řízení ve věci a subsidiaritu ústavní stížnosti stalo se tak pro nepřípustnost [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) cit. zák.]. Návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku pozbyl z povahy věci potenci své projednatelnosti, tudíž o něm již nebylo samostatně rozhodováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2005