ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.958.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 958/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 332/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 13 Co 239/2008 – 60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 13 Co 239/2008 – 60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. 2. 2008, č.j. 12 C 332/2006 – 36, přiznal soud I. stupně žalobci částku 27.000,- Kč (výrok I.), do částky 173.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Své rozhodnutí postavil na závěru, že v řízení vedeném žalobcem jako oprávněným u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1642/97, jehož předmětem byl výkon směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 1 Sm 256/96, ze dne 28.6.1996, prodejem nemovitostí, a které trvalo přibližně 10 roků, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1, věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). V důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vznikla žalobci újma, jejíž vznik se předpokládá (porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce) a za kterou náleží žalobci ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk odškodnění. To soud I. stupně stanovil na částku 27.000,- Kč z žalobcem původně požadované částky 200.000,- Kč.
K odvolání žalované změnil odvolací soud napadeným rozsudkem výrok I. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně zůstal odvoláním nedotčen a v jeho rozsahu nabyl rozsudkem soudu I. stupně právní moci.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Za nesprávný však považoval jeho závěr, že se v případě postupu podle §31a OdpŠk vznik nemajetkové újmy předpokládá. Dle názoru odvolacího soudu nelze vyjít z toho, že v důsledku jakéhokoli nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu k imateriální újmě došlo. Existence takové imateriální újmy a příčinné souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem musí být tvrzena i prokázána. Daný závěr dovodil odvolací soud z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 712/2006.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepředvídatelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Odvolací soud neprováděl žádné dokazování, a proto skutkový stav nedoznal oproti stavu v řízení před soudem I. stupně žádné změny. V průběhu řízení přitom nebyl žalobce soudem poučen o tom, že snad nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že jeho tvrzení jsou neúplná a nebyl vyzván k doplnění tvrzení ani označení dalších důkazů. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 712/2006 hodnotí žalobce jako nepřiléhavý, neboť v daném řízení nebylo před obecnými soudy požadováno odškodnění imateriální újmy (ta byla uplatněna až v rámci řízení o ústavní stížnosti), ale bylo požadováno odškodnění hmotné škody. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v rozsahu dovoláním dotčeném změnil odvolací soudu rozsudek soudu I. stupně.
Dovolání je rovněž důvodné.
Především je třeba přisvědčit dovolateli, že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud v situaci, kdy se neztotožnil s názorem soudu I. stupně ohledně toho, že se vznik nemateriální újmy v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje, neseznámil žalobce se svým odlišným právním názorem a neumožnil mu na něj reagovat (tato skutečnost je zjevná z protokolu o odvolacím jednání ze dne 3. 9. 2008). Z tohoto pohledu představuje rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivé rozhodnutí, kterým je porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 a ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006).
V posuzované věci pak vedle výše uvedeného zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že měl-li za nedostatečná tvrzení žalobce ohledně jím utrpěné újmy, bylo jeho povinností vyzvat žalobce podle §118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a následně podle §118a odst. 3 o.s.ř. k doplnění důkazů na jejich podporu. Této povinnosti však odvolací soud rovněž nedostál, jak je patrno opět z protokolu o odvolacím jednání ze dne 3. 9. 2008.
Nadto je právní názor, na němž odvolací soud založil své měnící rozhodnutí, nesprávný.
Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu zakotvena zák. č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Danou novelou byl do §1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Do §13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nově vložená věta v §13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení.
Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový §31a, který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst. 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem.
Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. I když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu, jak to ostatně rovněž vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb.
Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
To platí mimo jiné i ve vztahu k existenci újmy vzniklé v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Evropský soud pro lidská práva v této otázce vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ ( strong but rebuttable presumption ), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93 nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení , Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.).
S tímto názorem se Nejvyšší soud beze zbytku ztotožňuje a uzavírá, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.
K uvedenému nadto nelze přehlédnout, že v případě újmy vzniklé nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk a spočívající v tom, že došlo k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, popř. v přiměřené lhůtě, má nárok na odškodnění podle §31a odst. 1 OdpŠk dvojí povahu.
Jednak jde (ve spojení s §1 odst. 3 OdpŠk) v českém právu o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Z toho důvodu musí mít soud při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk na paměti, že jím je právě realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou, a proto musí poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující. Nemůže tedy postupovat tak, aby podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění poškozenému ztížil například tím, že bude vyžadovat prokázání újmy vzniklé neprojednáním věci v přiměřené lhůtě v situaci, kdy danou újmu Evropský soud pro lidská práva presumuje.
K odkazu odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 712/2006 považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že se v dané věci Ústavní soud zabýval tvrzeným nárokem na náhradu škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Náhrady imateriální újmy se začala stěžovatelka domáhat až v rámci řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud se jí proto nemohl věcně zabývat, jak v daném usnesení ostatně sám uvádí. Odkaz Ústavního soudu na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 1990 ve věci Wassink proti Nizozemsku , stížnost č. 12535/86, odst. 38, nelze bez dalšího převzít, neboť v dané věci se ESLP vyjadřoval k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními článku 5 Úmluvy, má nárok na odškodnění; nevyjadřoval se k aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zakládá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež je předmětem tohoto řízení. Proto je v dané věci nutno vyjít z výše citovaného rozhodnutí rozsudku ESLP ve věci Apicella proti Itálii s vědomím, že se jedná o rozhodnutí pozdější, vztahující se k ustanovení, které je v této věci aplikováno a navíc rozhodnutí velkého senátu ESLP, jehož závěry jsou pro rozhodování jednotlivých senátů ESLP v obdobných věcech závazné. Odkazuje-li pak Ústavní soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1995, je třeba vidět, že jde o rozhodnutí týkající se výkladu §13 odst. 2 obč. zákoníku, tj. právního institutu odlišného od náhrady nemateriální újmy podle §31a OdpŠk.
Jelikož je řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navíc je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru nutnosti prokazovat existenci újmy vzniklé neprojednáním věci v přiměřené lhůtě, který považoval dovolací soud za nesprávný, postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta prvá o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu