ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1769.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1769/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. České republiky, s. p., proti žalované O. t., a. s., zastoupené advokátem, o náhradu škody ve výši 320.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 29/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze 6. února 2006, č. j. 6 Cmo 181/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na základě znaleckého posudku domáhal zaplacení částky 320.840,- Kč z titulu náhrady škody způsobené jednak na lesních porostech, za snížení přírůstu, předčasné smýcení, snížení produkce, ztrátu při zpeněžení vytěženého exhalačního dříví a dále v důsledku mimořádných nebo nákladově náročnějších opatření souvisejících s provozem zdroje emisí žalovanou, která v roce 1999 vyprodukovala a do ovzduší vypustila 523,5 tun SO2 a NOx.
Žalovaná v podaném odporu proti vydanému platebnímu rozkazu navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobce neprokázal výši škody. Dále uvedla, že rozptylová studie použitá znalcem je zcela nedostačující. Ve svém pozdějším vyjádření pak vyslovila, že není prokázána dokonce ani příčinná souvislost mezi emisemi z provozu žalované v roce 1999 a škodou, která v důsledku emise škodlivých látek měla vzniknout, což dokládala jinými znaleckými posudky. Konečně namítala nedostatek pravomoci soudu prvního stupně, neboť náhrada škody byla uplatněna dle zákona č. 289/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Soud prvního stupně žalobci částečně vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 160.420,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 26. 11. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od nabytí právní moci, zatímco v rozsahu 160.420,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 26. 11. 2001 do zaplacení žalobní návrh zamítl. Soud především dospěl k závěru, že jeho pravomoc je dána, neboť se žalobce domáhal náhrady škody dle §420a ObčZ. Stran přisouzené náhrady škody uvedl, že škodu určitého rozsahu žalovaná žalobci způsobila, neboť skutečnost, že na lesní porosty mají negativní vliv emise oxidu síry, který způsobuje zhoršování zdravotního stavu lesa a obecně i jakéhokoliv rostlinstva, považoval za všeobecně známý a v řízení nijak nezpochybňovaný fakt. Uvedl, že v příčinné souvislosti s jednáním žalobce je nepochybně způsobována žalobci škoda, přestože nelze objektivně a exaktními metodami zjistit její výši. Z odkazu na ustanovení §136 o. s. ř. následně dovodil, že samotná skutečnost obtížnosti či neexistence možnosti určit výši škody nemůže být důvodem zamítnutí žaloby a výši škody určil podle své úvahy na polovinu uplatněného nároku.
K odvolání žalované odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že není důvod ke změně či zrušení napadené části rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z předpokladu, že žalovaná nerozporovala, že svojí provozní činností žalobce vyprodukovala v roce 1999 uvedené množství škodlivin. Stejně tak nebylo žádným důkazem zpochybněno, že emise oxidu síry mají negativní vliv na lesní porosty. Odvolací soud dovodil, že žalobci vznikla škoda na jím spravovaných lesních porostech a že provozní činnost žalované je v příčinné souvislosti se vznikem této škody. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody je co do právního základu dán. Spornou zůstala pouze otázka, v jakém rozsahu se žalovaná na vzniku škody svou provozní činností podílí. Výši vzniklé škody následně odvolací soud vyčíslil jako soud prvního stupně na 160.420,- Kč, když vzal v úvahu zejména vypracovaný znalecký posudek RNDr. P. H., rozdílná stanoviska znalců ohledně použití metodiky výpočtu, existenci stressorů, přesnost, použití větrných růžic, respektive stanovenou koncentraci škodlivin, při níž je již prokazatelný vznik škody a množství škodlivin vypouštěných žalovanou do ovzduší.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jako dovolací důvod uvedla §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétně žalovaná namítala, že je pochybné, zda byla v řízení dána pravomoc soudu, neboť uplatněný nárok je formulován jako nárok podle zákona č. 289/1995 Sb., v platném znění, který představuje normu veřejného práva s vlastním režimem pravomoci orgánů státní správy pro rozhodování o právních vztazích upravených těmito předpisy. Dále uvedla, že pokud byla dána pravomoc soudu, pak ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť se nejednalo o spor, který by vznikl při jejich podnikatelské činnosti, a o věci tak měl jako věcně příslušný soud prvního stupně rozhodovat okresní soud. Dále namítala, že v proběhlém řízení nebyla prokázána aktivní věcná legitimace žalobce a bylo rozhodováno o podílu žalované na náhradě škody, přestože škoda jako celek nebyla v řízení zjištěna a prokázána. Její existence tak měla zůstat sporná. Snesla dále námitku, že podmínky pro aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. nebyly dány, neboť základem úvahy o výši nároku musí být zjištění takových skutečností, které soudu umožní úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí, zvláště když byla žalovanou stranou vyvrácena argumentace žalobce o příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a vznikem škody. Konečně žalovaná uzavřela, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť rozhodl překvapivým rozhodnutím, které vedlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
Žalovaná uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Může soud uložit žalované povinnost k částečné náhradě škody, jejíž celková existence nebyla zjištěna (prokázána)?
Podle ustanovení §136 o. s. ř. platí: „lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí je soud podle své úvahy“. Jak odvolací soud ve svém rozhodnutí v této souvislosti správně uvedl, postup podle §136 o. s. ř. není otázkou libovůle soudu, ale možností připadající do úvahy například za situace, kdy je nárok na náhradu škody co do svého právního základu dán a obtíže jsou spojeny pouze s výší uplatněného nároku (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 627). V uvedeném sporu nebylo pochyb, že žalovaná vypustila do ovzduší 523,5 tun SO2 a NOx. Její provozní činnost je proto ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na lesních porostech spravovaných žalobcem a otázka v jakém rozsahu se tento provoz a jeho škodlivý vliv na okolí podílí na výsledné škodě je již jen posouzení rozsahu škody a tedy vyčíslením její výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, C 924 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 639/2001). Odvolací soud proto také své rozhodnutí na celkové výši škody, tj. na otázce, kterou žalovaná uvádí, nepostavil, když zcela zjevně nevyčíslil výši náhrady škody poměrným kritériem ve vztahu k blíže neurčenému celku. Naopak, vzal v úvahu vypracovaný znalecký posudek RNDr. P. H., rozdílná stanoviska znalců ohledně použití metodiky výpočtu, existenci stressorů, přesnost, použití větrných růžic, stanovení koncentrace škodlivin, při níž je již prokazatelný vznik škody a množství škodlivin vypouštěných žalovanou do ovzduší, aby postupem podle §136 o. s. ř. určil výši vzniklé škody, kterou svou provozní činností žalovaná na lesních porostech spravovaných žalobcem způsobila, a to aniž by ji odvodil v poměru k blíže neurčenému celku. V takovém případě nemůže mít zkoumání položené otázky dovolacím soudem zásadní právní význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240). Dovolací soud tak uzavřel, že přípustnost dané otázky dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dána a dovolací soud z toho důvodu její projednání nepřipustil. Jestliže pak žalovaná nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckým posudkem ani s tím, jakou váhu mu soudy přiložily, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez dalšího založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004), ledaže by současně zakládala porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, nebo nález ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05). O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem respektuje zásadu volného hodnocení důkazů upravenou v ustanovení §132 o. s. ř. Předeslané platí obdobně i o námitce, že soud neprovedl důkazy prokazující aktivní věcnou legitimaci žalobce, zejména jestliže škodlivost předmětných emisí nebyla zpochybněna. Také námitka, že nebyla dána pravomoc soudu nemůže přípustnost podaného dovolání založit (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1241), neboť jde o námitku zmatečnostní vady uvedené v §229 o. s. ř., která přípustnost podaného dovolání nezakládá (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.).
K námitce, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy dovolací soud uvádí, že přezkum důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může v souzené věci založit přípustnost podaného dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že má napadané rozhodnutí zásadní právní význam. „Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být výjimečně dán i existencí vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, srov. též usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2007 sp. zn. 2339/07, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. září 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, rozhodnutí ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005). V souzené věci však podaná námitka věcné nepříslušnosti k výkladu procesního předpisu nesměřovala. Dovolatel dokonce námitku věcné nepříslušnosti jako otázku zásadního právního významu ani neoznačil. „Dovolací soud není oprávněn nacházet právní otázky zásadního významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední povinnosti“ (Usnesení ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 17/2006). Nadto, dovolací soud již konstatoval, že „k vadě řízení spočívající v tom, že ve věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný soud, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tu nejde“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, č. 10). Pouhá námitka věcné nepříslušnosti sama o sobě tudíž přípustnost podaného dovolání nezakládá a dovolací soud její projednání z toho důvodu nepřipustil.
Konečně k námitce překvapivého rozhodnutí dovolací soud uvádí, že jako překvapivé rozhodnutí označuje Ústavní soud „postup obecných soudů, který nese znaky libovůle“ (Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02), „kdy na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 477/05, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05). Tato situace však v souzené věci nenastala. Z hlediska právního posouzení soudy obou stupňů shodně uvedly, že právní nárok žalobce na náhradu škody je co do svého základu dán s tím, že konkrétní výši vzniklé škody lze zjistit jen s nepřiměřenými obtížemi. Odvolací soud pouze zřetelněji (v kontextu provedeného dokazování) naznačil svou úvahu stran aplikace ustanovení §136 o. s. ř., pokud jde o určení nároku žalobce na náhradu škody. V takovém případě postupoval odvolací soud zcela v intencích ustanovení §136 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak nelze označit za překvapivé. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 37/05).
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu