ECLI:CZ:US:2007:2.US.477.05.1
sp. zn. II. ÚS 477/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem Olšanská 55/5, Praha 3 , zastoupené JUDr. Mgr. Martinem Kramářem, advokátem v Praze, směřující proti cenovému rozhodnutí č. 03/PROP/2002 Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 5. 2002, č. j. 12595/2002-611, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 As 4/2004-138, za účasti Nejvyššího správního soudu, a Českého telekomunikačního úřadu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušit v záhlaví specifikované cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "Úřad"). Tvrdí, že Úřad jeho vydáním nepřípustně zasáhl její Ústavou garantovaná práva, konkrétně stanoveným postupem se domáhat svých práv [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], v mezích zákonů svobodně podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny), a právo na to, aby vůči ní byla státní moc uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Zároveň stěžovatelka žádá zrušit výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým bylo dle jejího přesvědčení porušeno právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
Stěžovatelka coby provozovatelka veřejné telekomunikační sítě v rozhodné době realizovala široké spektrum různých služeb propojení. Jednou z těchto služeb byla i služba umožňující účastníkům veřejné telefonní sítě vytáčený přístup ke službám "zprostředkování přístupu uživatelů ke službám sítě Internet" v případech, kdy je uživatel této služby účastníkem veřejné telekomunikační sítě jiného provozovatele, než ke které má přístup poskytovatel dané služby. Provozovateli telekomunikační sítě, jenž službu poskytuje, náleží úhrada, cena za propojení. Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen "telekomunikační zákon") obsahuje pravidla pro tvorbu cen za propojení. Na cenách se tak mohou vzájemně dohodnout propojení provozovatelé. Pro případ nedohody zákon ukládá Úřadu stanovit způsob výpočtu ceny za propojení, a to formou cenového rozhodnutí zveřejněného v Telekomunikačním věstníku.
Úřad tak také postupoval a napadeným cenovým rozhodnutím č. 03/PROP/2002 (vydaným podle §95 bod 7, k provedení §78 odst. 2 a odst. 5 telekomunikačního zákona, ve znění zákona č. 274/2000 Sb., a podle §2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, a s odkazem na §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů) způsob výpočtu ceny za propojení veřejných pevných telekomunikačních sítí pro poskytování telekomunikačních služeb zprostředkování přístupu uživatelů ke službám sítě Internet prostřednictvím propojovacího bodu stanovil, a též stanovil minimální ceny za tuto službu propojení.
Stěžovatelka cenové rozhodnutí napadla nejprve žalobou u správního soudu - Městského soudu v Praze, který žalobu usnesením ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 445/2002-108, odmítl jako nepřípustnou s tím, že rozhodování správního orgánu o ceně za propojení v případě nedohody smluvních stran je rozhodováním o soukromém a nikoliv veřejném právu.
Tento závěr pak na základě stěžovatelkou podané kasační stížnosti revidoval Nejvyšší správní soud. V odůvodnění nyní napadeného rozsudku nejprve obecně vyložil rozdíl mezi postupem Úřadu podle ustanovení §78 odst. 2 telekomunikačního zákona (zmocnění stanovit způsob výpočtu cen za propojení v případě nedohody smluvních stran) a postupem podle §78 odst. 5 téhož zákona ve znění účinném v době vydání napadeného cenového rozhodnutí (rozhodování o sporech v oblasti cen za propojení). Byť správní orgán v napadeném cenovém rozhodnutí odkazoval na obě uvedená ustanovení telekomunikačního zákona, z obsahu je dle Nejvyššího správního soudu nepochybné, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu §78 odst. 2 telekomunikačního zákona, neboť reguluje cenu za propojení obecně, bez vztahu k nějakému konkrétním sporu smluvních stran a konkrétní smlouvě o ceně za propojení. Jde o veřejnoprávní regulaci v oblasti cen, záležitost proto do věcné příslušnosti soudů rozhodujících věci soukromého práva nepatří. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že je dán jiný právní důvod k odmítnutí žaloby, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1, 2 soudního řádu správního. Ve správním soudnictví lze totiž přezkoumat toliko akty označované jako konkrétní či individuální, nikoliv však správní akty abstraktní. Abstraktním aktem normativní povahy je i posuzovaný cenový výměr. Správní žaloba tak byla důvodně odmítnuta, byť se tak mělo stát s odkazem na §68 písm. b) a nikoliv §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního.
Stěžovatelka s tímto stanoviskem nesouhlasí. Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu je přesvědčena, že napadené cenové rozhodnutí Úřadu obsahuje konkrétní úpravu subjektivních práv a povinností stěžovatele, a proto je individuálním správním aktem přezkoumatelným na základě ústavní stížnosti Ústavním soudem. Úřad nemohl napadené rozhodnutí vydat jako normativní akt, neboť by překročil svou zákonem stanovenou normativní pravomoc, a to dle stěžovatelky z té příčiny, že v rozhodnutí smísil pravomoc normativní s pravomocí rozhodovat spory o ceny, jak vyplývají z §78 odst. 2, resp. §78 odst. 5 telekomunikačního zákona. Na podporu tohoto svého názoru se stěžovatelka dovolává vyjádření Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a vyjádření Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (konkrétně konstatování, že cenové rozhodnutí Úřadu nemůže být právním předpisem, pokud by v něm Úřad směšoval pravomoc normativní s pravomocí řešit spory). Předmětné cenové rozhodnutí dále namísto obecného stanovení způsobu výpočtu ceny za propojení určuje tuto cenu zcela konkrétním způsobem jako cenu minimální. Protože tedy cenové rozhodnutí nemá obecný předmět, nemůže jít o právní předpis; stěžovatelka zde poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, kde se uvádí: "Právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoliv určením (výčtem) jejich prvků." Navíc stanovit minimální cenu neumožňoval Úřadu žádný právní předpis. Posuzovat předmětné cenové rozhodnutí jako právní předpis brání i fakt, že jeho účinnost byla Úřadem stanovena bez ohledu na uveřejnění v Telekomunikačním věstníku či Cenovém věstníku. Stěžovatelka se dále dovolává usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 449/02, kterým byla odmítnuta pro nepřípustnost její ústavní stížnost směřující proti nyní napadenému cenovému rozhodnutí Úřadu; nepřípustnost ovšem Ústavní soud nedovodil z normativní povahy napadeného aktu, nýbrž ze skutečnosti, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala též žalobu k Městskému soudu v Praze (který o ní posléze rozhodl usnesením shora již zmiňovaným). Dále stěžovatelka poukazuje na fakt, že v době vydání napadeného cenového rozhodnutí bylo přibližně 99,62% všech koncových účastníků veřejné telefonní služby poskytované prostřednictvím pevných sítí v České republice účastníky stěžovatelky. Z toho dovozuje, že Úřad svým cenovým rozhodnutím zasáhl do majetkové sféry stěžovatelky zcela konkrétně. Uvedené skutečnosti vedly stěžovatelku k přesvědčení, že její návrh na zrušení cenového předpisu měl být správními soudy přezkoumán, a jelikož se tak nestalo, bylo jí upřeno právo domáhat se ochrany u soudu. V této souvislosti upozorňuje na článek 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, který požaduje zavedení účinných mechanismů zajišťujících uživateli či podniku v oblasti elektronických komunikací, dotčeným rozhodnutím vnitrostátního regulačního orgánu, právo na opravný prostředek proti rozhodnutím, o němž rozhodne na stranách nezávislý orgán, a není-li soudním orgánem, pak jeho rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu. Národní procesní předpisy je podle stěžovatelky nutno vykládat s vědomím nadřazenosti Evropského práva, proto bylo namístě soudní přezkum cenového rozhodnutí připustit. Cenové rozhodnutí mělo negativní dopad do majetkové sféry stěžovatelky, když Úřadem stanovený způsob výpočtu ceny za propojení nezohlednil její náklady a právo na přiměřený zisk. V tom spatřuje nepřípustný zásah do práva vlastnit majetek a svobodně podnikat. Stanovením minimální ceny za propojení Úřad potlačil smluvní svobodu stěžovatelky coby derivát ústavní ochrany vlastnictví.
Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka navíc vytýká, že napadený rozsudek vydal, aniž jí dal příležitost jakkoliv se vyjádřit k zamýšleným důvodům zamítnutí kasační stížnosti. Ty jsou přitom diametrálně odlišné od důvodů odmítnutí správní žaloby. Rozsudek tak považuje za překvapivý. Nejvyšší správní soud zároveň porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce, když příslušný senát v napadeném rozsudku zaujal odlišný právní názor od svých dříve vydaných rozhodnutí, např. sp. zn. 6 As 11/2003, 6 As 42/2003, či 6 As 43/2003, a to aniž by věc postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Závěrem stěžovatelka uvedla, že napadené cenové rozhodnutí bylo sice zrušeno jiným cenovým rozhodnutím Úřadu (č. 04/PROP/2003), nicméně i tak se cítí nadále na svých základních právech dotčena. Nepřípustný zásah totiž jednak nebyl nijak odčiněn a krom toho stěžovatelka potřebuje pro další právní postup směřující k náhradě škody způsobené nezákonností cenového rozhodnutí jeho zrušení ab initio, a to navíc s konstatováním jeho neústavnosti.
Úřad ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že jak napadené cenové rozhodnutí, tak i rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje za správný, zákonný a v souladu s Ústavou. K jednotlivým námitkám sdělil Úřad následující. Pokud jde o nesrovnalosti v odkazu na zmocňovací ustanovení telekomunikačního zákona, je třeba vycházet primárně z obsahu příslušného aktu. Stanovení minimální ceny není dle Úřadu v rozporu ani se zákonem 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), ani s ustanoveními telekomunikačního zákona. Způsob stanovení ceny vzorcem výpočtu je naopak vhodné a běžné doplňovat o další parametr - stanovení minimální ceny. Nesouhlasí dále s námitkou, že cenové rozhodnutí nabylo účinnosti před publikací, neboť ještě před otištěním v Telekomunikačním věstníku byl vyvěšen na úřední desce Úřadu a na jeho internetových stránkách. Navíc byl záměr cenového rozhodnutí vzhledem k jeho dopadům se stěžovatelkou předběžně konzultován. Dále Úřad upozornil, že cenové rozhodnutí se vztahovalo na všechny subjekty poskytující službu přístupu k síti Internet, nikoliv pouze na stěžovatelku, která tento dojem navozuje bezdůvodně. Evropská směrnice, na kterou stěžovatelka poukázala, se týká individuálních rozhodnutí regulačních orgánů, na posuzovanou věc tedy nedopadá. Úřad dále vyvrací stěžovatelčinu tezi, že na ceny za propojení se nevztahuje zákon o cenách. Úřad také odmítl tvrzení, že by cenové rozhodnutí nezohledňovalo náklady stěžovatelky, naopak ceny byly orientovány nákladově. Krom toho cenu pro koncové uživatele, která taktéž vstupovala do výpočtu, stanovovala sama stěžovatelka. Úřad své vyjádření uzavřel konstatováním, že cílem vydávání cenových rozhodnutí byl zdárný rozvoj hospodářské soutěže na telekomunikačním trhu a nelze v nich spatřovat snahu o potlačení ústavou garantovaných práv jen proto, že se dotkla subjektu s výraznou dominancí na tomto trhu.
Nejvyšší správní soud předně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Popřel, že by se odklonil od své judikatury týkající se dané problematiky, k postoupení případu rozšířenému senátu proto nebyl důvod. Při rozhodování vycházel z usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb. a uzavřel, že správní žalobou napadené rozhodnutí je veřejnoprávní regulací v oblasti cen, o žalobě proto přísluší rozhodnout ve správním soudnictví. Zvláštní senát, ale ani Nejvyšší správní soud ve stěžovatelkou zmiňovaných rozsudcích, nemohl řešit, jak má správní soud o konkrétní žalobě rozhodnout. Pouze odmítl závěr, že žaloba má být odmítnuta z důvodu, že věc nenáleží soudům ve správním soudnictví. Na rozdíl od předchozích případů, veden zásadou hospodárnosti, nyní pouze učinil i navazující krok a zkoumal, zda cenové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1, 2 soudního řádu správního, a to s negativním závěrem. Toto stanovisko plně odpovídá i stěžovatelkou připomínanému publikovanému usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 50/02.
K jednotlivým bodům obou vyjádření účastníků podala stěžovatelka obsáhlou repliku, v níž zopakovala svou předchozí argumentaci, je proto nadbytečné její obsah znovu podrobně rekapitulovat.
Jak vyplývá z obchodního rejstříku, oddílu B, vložky 2322, vedeného Městským soudem v Praze, ke dni 1. 7. 2006 byla zapsána změna původní obchodní firmy stěžovatelky - ČESKÝ TELECOM, a. s., na Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Tato změna je v záhlaví usnesení promítnuta.
Ústavní soud po uvážení všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to z následujících důvodů.
Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se v minulosti zabýval již několika obdobnými návrhy stěžovatelky, kterými se domáhala zrušení jiných cenových rozhodnutí Úřadu. Vždy (konkrétně jde o řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 449/02, II. ÚS 683/02, II. ÚS 496/02, II. ÚS 785/02, III. ÚS 681/02 a III. ÚS 735/02) návrh odmítl pro nepřípustnost s tím, že stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky poskytnuté jí právním řádem k ochraně jejích zájmů. V nyní posuzovaném případě je situace odlišná, neboť stěžovatelka využila možnosti obrany podáním správní žaloby i přezkumu následného rozhodnutí cestou kasační stížnosti. Princip subsidiarity ústavní stížnosti byl tedy dodržen.
Alfou a omegou nyní posuzovaného případu je stanovení právní povahy napadeného cenového rozhodnutí, tedy zda jde o akt konkrétní či abstraktní. Jak bylo naznačeno, touto otázkou se Ústavní soud v žádném z předchozích řízení iniciovaných stěžovatelkou nezabýval, neboť k tomu s ohledem na formální překážky ani nedostal prostor. Co je a co není individuálním, resp. normativním právním aktem nicméně řešil Ústavní soud v minulosti již vícekrát, přičemž od přijatých závěrů se druhý senát nehodlá - ani nemůže - odchýlit ani v případě nyní posuzovaném.
Je tak nutno vycházet z nálezu pléna, sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (publ. pod č. 167/2000 Sb.), kde byla mimo jiné zkoumána právní povaha rozhodnutí vlády o hodnotě bodu potřebné pro stanovování výše úhrad zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Ústavní soud zde vyložil, že z pojmu právního státu, jenž nachází své ústavní zakotvení v čl. 1 Ústavy, vyplývá princip, dle něhož ani zákonodárce, ani exekutiva nemůže s formami práva, tj. s prameny práva, nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky ústavodárce, jakož i hledisky dalšími, zejména transparentnosti, přístupnosti a jasnosti. V souvislosti s posouzením základní otázky (zmíněné právní povahy rozhodnutí vlády) považoval Ústavní soud za důvodné se odchýlit od právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, č. 26). Dle závěrů zde obsažených je cenový výměr správním rozhodnutím, a nikoli právním předpisem, a to proto, že cenové výměry se nevyhlašují ve Sbírce zákonů, a nesplňují tedy formální znak vyžadovaný zákonem o Sbírce zákonů pro právní předpisy, rozhodnutí o regulaci cen podle §3 zákona o cenách jsou vyloučena ze soudního přezkumu a pramenem práva je v takovém případě pouze norma odkazující. Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu však klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy, jež je vytvářena abstrahováním z rozdílných částí jednoho právního předpisu, resp. z mnoha právních předpisů, nebo i rozdílných forem pramenů práva (odkázal na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud přiznal povahu pramenů ústavního práva i právním principům). Stupeň obecnosti vlastní právní normě je přitom vymezen tím, že právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoli určením (výčtem) jejich prvků. Pokud obsahový komponent právní normy je obsažen v pramenu, na který norma zmocňovací odkazuje (§3 až 10 zákona o cenách), nutno i tento pramen považovat za formu práva. Dojde-li k rozporu mezi obecností právního aktu a tomu nekorespondující formou, pak je třeba upřednostnit obsah před mechanickým akceptováním formy.
Na tento plenární nález pak Ústavní soud navázal usnesením sp. zn. IV. ÚS 50/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, str. 371 a násl.), kde se zabýval cenovým rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, kterým byl stanoven způsob výpočtu cen za propojení do veřejných mobilních telekomunikačních sítí, jakož i pevná cena nebo maximální cena za propojení do veřejných mobilních telekomunikačních sítí. Šlo tedy o situaci veskrze obdobnou nyní posuzovanému případu. Tehdy Ústavní soud dovodil, že napadené cenové rozhodnutí, vydané podle §95 bod 7 k provedení §78 odst. 2 a odst. 5 telekomunikačního zákona a podle §2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, naplňuje jak formální znaky právního předpisu (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR), tak i jeho znaky materiální, tj. regulativnost, právní závaznost, obecnost (jejíž povahu nemůže změnit ani to, že se týká jen určitého počtu subjektů práva) a vynutitelnost státní moci. Skutečnost, že předmětné cenové rozhodnutí je formálně i materiálně právním předpisem, považoval Ústavní soud ve zmiňovaném případě za zcela evidentní.
Shodně hodnotí Ústavní soud i nyní posuzované cenové rozhodnutí. Z jeho obsahu je zřejmé, že jím Úřad obecně, bez vztahu ke konkrétním adresátům, reguluje cenu za propojení. Jde tedy o právní předpis. Opak nelze dovodit ani z toho, že Úřad v návětí předmětného aktu nepřesně odkazuje na zmocňovací ustanovení telekomunikačního zákona, jak argumentuje stěžovatelka. O tom, že odkaz není správný, nelze pochybovat. Ovšem brání-li se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formalistickému nazírání na právo, pak může stěží z takového nedostatku dovodit, že příslušný akt ztrácí svou normativní povahu. Stejně tak z faktu, že v rozhodné době ovládala v České republice z více než 99% trh veřejné telefonní služby poskytované prostřednictvím pevných sítí, nelze oproti mínění stěžovatelky učinit závěr, že cenové rozhodnutí upravovalo výlučně její práva a povinnosti. Mezi povahou právního aktu a postavením soutěžitele na trhu nevidí Ústavní soud žádnou souvislost. Předmětné cenové rozhodnutí dopadalo na všechny soutěžitele, včetně soutěžitelů potenciálních, kteří by na trh vstoupili teprve po jeho účinnosti, a to bez ohledu na jejich tržní sílu. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že cenové rozhodnutí nelze považovat za normativní akt, pokud byla jeho účinnost stanovena bez ohledu na publikaci v Telekomunikačním věstníku. Ústavní soud sice souhlasí, že taková praxe neodpovídala smyslu ustanovení §78 odst. 3 telekomunikačního zákona ("Způsob výpočtu cen za propojení Úřad zveřejní v Telekomunikačním věstníku"), jímž je naplnění principu publicity právní normy, ovšem pro stanovení právní povahy cenového rozhodnutí jsou takové úvahy bezvýznamné. Pokud jde o argumentaci nesouladu s komunitárním právem, nutno především konstatovat, že stěžovatelka vychází z nesprávného předpokladu, hovoří-li o jeho nadřazenosti nad právem národním. Lze totiž hovořit leda o přednosti aplikační, nikoliv o vyšší právní síle. Jde v obou případech o autonomní právní systémy, kdy každý z těchto systémů má vlastní hierarchii pramenů práva. Komunitární právo v žádném případě netvoří součást ústavního pořádku České republiky, a nemůže tak být měřítkem ústavnosti. Konečně Ústavní soud poznamenává, že bezvýznamnou pro rozhodování o právní povaze aktu je i námitka stěžovatelky spatřující ve stanovení minimální ceny překročení zákonného zmocnění Úřadu. Jde totiž o hodnocení vlastního obsahu aktu, které by mohlo být teprve krokem následným.
Na základě shora uvedených úvah tedy Ústavní soud činí závěr, že napadené cenové rozhodnutí je právním předpisem. Zde budiž ještě jednou zopakováno, že tento závěr není odklonem od předchozích rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatelky, neboť v nich se Ústavní soud povahou cenových rozhodnutí nezabýval. Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu na zrušení zákonů, jiných právních předpisů, nebo jejich jednotlivých ustanovení, vymezuje §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tak mohla učinit pouze za podmínek daných ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu, tedy navrhnout zrušení předpisu či jeho části v rámci ústavní stížnosti, pokud jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tak tomu ovšem v posuzované věci není, neboť stěžovatelka brojí proti právnímu předpisu samotnému. Návrh stěžovatelky v této části tedy nezbývá než odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný někým zjevně k tomu neoprávněným.
Ústavní soud tuto část odůvodnění uzavírá konstatováním, že za situace, kdy předmětné cenové rozhodnutí bylo Úřadem zrušeno řadu měsíců před podáním ústavní stížnosti, by návrhu nemohl vyhovět, ať už by právní povaha cenového rozhodnutí byla vyhodnocena jakkoliv. S ohledem na rozhodnutí o předchozích návrzích stěžovatelky brojících proti cenovým rozhodnutím Úřadu však Ústavní soud považoval za vhodné shora uvedené úvahy do odůvodnění zanést.
V části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu shledává Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, tedy ani vrcholem soustavy soudů správních. Nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Opakovaně také ve svých rozhodnutích prohlásil, že vycházel-li soud při rozhodování věci z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě porušení jeho základních práv. Tímto konstatováním se Ústavní soud také nyní vypořádává s tvrzením stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces, pokud Nejvyšší správní soud odmítl věcný přezkum cenového rozhodnutí Úřadu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž vychází z výkladu příslušného procesního řádu, přičemž relevantní úvahy jsou v odůvodnění srozumitelně vyloženy. Nejvyšší správní soud přitom navázal na svou starší judikaturu týkající se téže problematiky. Navíc ještě Ústavní soud poznamenává, že dle jeho rozhodovací praxe i případná nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, III. ÚS 126/04, a další, viz www.judikatura.cz). O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovatelce ani v tom, že by napadený rozsudek byl pro ni překvapivým ve smyslu znamenajícím zásah do práva na spravedlivý proces. Překvapivost rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že důvody zamítnutí kasační stížnosti se diametrálně liší od důvodů odmítnutí správní žaloby. O překvapivém rozhodnutí lze uvažovat v souvislosti s potvrzením prvoinstančního rozsudku odvolacím soudem z jiných důvodů, než stojí v odůvodnění potvrzovaného rozsudku, a to proto, že takovým postupem je porušena zásada dvojinstančnosti řízení, kdy je účastníkům řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci a uplatnit námitky či navrhnout další důkazy, které se změnou právního názoru soudu staly relevantními k danému řízení, a ve svém důsledku tak vede k protiústavnímu zásahu do práva na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 336/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, č. 5). Velmi důležité je, že překvapivé rozhodnutí ve významu, v němž je používáno v judikatuře Ústavního soudu, se pojí k rozhodování obecných soudů ve věci samé ( viz např. nález sp. zn. II. ÚS 523/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, č. 12, či stěžovatelkou v replice zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 122/05). Za "překvapivé" totiž Ústavní soud považuje takové rozhodnutí, kdy na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor; účastník řízení tak proti jinému vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. Při posuzování otázek procesních nelze o překvapivosti uvažovat, a to tím spíše, jedná-li se v posuzovaném případě o rozhodnutí o kasační stížnosti.
Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud konečně námitku porušení práva na zákonného soudce tím, že rozhodující senát se měl odchýlit od dřívější judikatury a nepředložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Porovnáním obsahu rozsudků, na které stěžovatelka poukazuje (6 As 11/2003, 6 As 42/2003 a 6 As 43/2003), s rozsudkem nyní napadeným, totiž nelze než dospět k závěru, že Nejvyšší správní soud ve všech případech řeší základní zkoumanou otázku (tedy zda správní žaloby měly být odmítnuty proto, že přezkum cenových rozhodnutí Úřadu nenáleží soudům ve správním soudnictví) shodně. Ve všech uvedených případech byl plně respektován názor zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, vyslovený v usneseních sp. zn. Konf 92/2003 a sp. zn. Konf 103/2004. Ve věci nyní posuzované Nejvyšší správní soud pouze navíc sám označil správný důvod, pro který měla být správní žaloba správním soudem odmítnuta. Lze mu dát za pravdu, že zamítnutí kasační stížnosti bylo za dané situace hospodárné a - mimo jiné i s ohledem na shora traktovanou judikaturu Ústavního soudu - také správné.
Ústavní soud tedy, jak výše rozvedeno, neshledal, že v daném případě došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelky. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, resp. jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu